33 Cdo 1538/2009
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 1538/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem Brno, Veveří 46, proti žalované Rotberg, s. r. o. (dříve SLAVA invest s. r. o.) se sídlem Praha 1, Týnská 643/8, zastoupené Mgr. Pavlem Barešem, advokátem se sídlem Brno, Panská 12/14, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 14/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2008, č. j. 57 Co 73/2008-189, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 2.760,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Hodbodě, CSc., advokáta se sídlem Brno, Veveří 46.
O d ů v o d n ě n í: Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2008, č. j. 57 Co 73/2008-189, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 C 14/2007-150, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná v dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že náležitosti kupní smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 72/1994, o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, nejsou podstatnými náležitostmi kupní smlouvy. Na takovém právním závěru ovšem napadené rozhodnutí založeno není, a žalovaná tak zpochybňuje právní závěr, který odvolací soud neučinil. Takto nastolená právní otázka proto nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání přípustným.
V posuzované věci nelze dovolání přiznat přípustnost ani k posouzení další žalovanou předložené právní otázky, a to zda je neplatná smlouva o smlouvě budoucí, je-li neplatná realizační smlouva, kterou mají strany na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít. Rovněž tuto právní otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) své rozhodnutí založil na právním závěru, že v posuzovaném případě účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní a smlouvě o zřízení věcného břemene dne 23. 6. 2006 v souladu s § 50a odst. 1 obč. zák. a smlouva je platným právním úkonem, neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 588 obč. zák. ve spojení s § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 72/1994 Sb. Vyslovil přitom názor, že k platnosti smlouvy o smlouvě budoucí postačuje dohoda účastníků o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy a že požadavku určitosti vyhovuje, je-li její předmět označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem; smlouva nemusí nutně obsahovat všechny formální náležitosti budoucí smlouvy. To platí i v případě převodu vlastnictví bytové jednotky. Odvolací soud věc právně posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který již ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, vyslovil, že účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. Postačuje proto, aby předmět zamýšleného převodu byl ve smlouvě o smlouvě budoucí označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4404/2008, v němž dovodil, že je-li předmětem budoucího převodu vlastnictví k bytové jednotce, pak požadavku na určitost vymezení předmětu budoucí koupě není na překážku okolnost, že závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu výslovně nezahrnuje povinnost převodu spoluvlastnického podílu ke společným částem domu. Je tomu tak proto, že ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. přechází v souvislosti s převodem či přechodem jednotky spoluvlastnický podíl ke společným částem domu na nového nabyvatele.
Konečně zásadní právní význam nemůže mít ani otázka, do jaké míry a zda vůbec lze soudním rozhodnutím měnit a doplňovat náležitosti realizační smlouvy dohodnuté smlouvou o smlouvě budoucí, neboť nejde o otázku dosud neřešenou. Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozsudku ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, k otázce, zda a jaké jsou možnosti soudu použít výklad při vyjádření projevu smluvních stran ve smlouvě, vycházející ze smlouvy o smlouvě budoucí, formuloval právní názor, že ve věci uzavření realizační smlouvy na základě smlouvy o smlouvě budoucí je soud samozřejmě vázán obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Pokud bylo vůlí účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu a následně jedna ze smluvních stran návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se druhá ze smluvních stran domáhat ochrany u soudu (§ 50a odst. 2 obč. zák.). Děje se tak žalobou podle § 80 písm. b/ o. s. ř., aby bylo smluvní prohlášení strany, která odmítá realizační smlouvu uzavřít buď vůbec nebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s .ř.). Soud tedy má podle § 50a odst. 2 obč. zák. nejen právo, ale i povinnost vůli (neochotné) smluvní strany svým rozhodnutím nahradit.
Další dovolací námitky žalované (účastnice ve smlouvě o smlouvě budoucí si sjednaly jiná ujednání, než která jsou obsažena ve výroku soudu, kterým se nahrazuje projev vůle, účastnice si ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodly celý text realizační smlouvy, který již nezamýšlely doplňovat) jsou z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je zde vyloučeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 46/2002).
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 2.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. e/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 460,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu