33 Cdo 1525/2007
Datum rozhodnutí: 30.09.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 1525/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. G., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 32.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2005, č. j. 12 C 8/2005-17, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. října 2005, č. j. 12 C 8/2005-17, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 32.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 28. 9. 1999 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl ze strany žalovaného výkon činnosti vyplývající z provozu taxislužby ve prospěch žalobce. Žalovaný se zavázal, že v případě porušení povinností vyplývajících z této smlouvy odpovídá žalobci za vzniklou škodu. Rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom, byla žalobci za porušení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, (tj. za předražení služeb), kterého se dopustil žalovaný jako jeho zaměstnanec, uložena pokuta ve výši 32.000,- Kč, kterou žalobce uhradil. S odkazem na § 21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, § 3 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a § 420 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcem zaplacená pokuta za porušení cenových předpisů nemůže být škodou, neboť byla uložena ve správním řízení. Jelikož schází základní předpoklad pro odpovědnost za škodu, nelze žalobě vyhovět.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 20 Co 119/2006-33, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 32.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli obstaravatelskou smlouvu podle § 733 obč. zák., v níž se žalovaný zavázal dodržovat podmínky provozu taxislužby a obecně závazné předpisy, přičemž vzal na vědomí i odpovědnost za škodu vzniklou jejich porušením. Jelikož žalovaný v rámci provádění uvedené činnosti porušil § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb. a za toto porušení byla žalobci uložena správním orgánem pokuta, vznikla mu nepochybně majetková újma, za niž žalovaný odpovídá podle § 420 obč. zák. v důsledku svého zaviněného protiprávního jednání. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud přihlédl k uznání dluhu a dohodě o splátkách ze dne 9. 1. 2004, v níž se žalovaný zavázal žalobci zaplatit 32.000,- Kč za uloženou pokutu, ačkoliv má uvedený doklad veškeré náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák.


Žalovaný (dále též dovolatel ) ačkoli v podaném dovolání avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti pouze vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru o platnosti smlouvy ze dne 28. 9. 1999. Podle § 39 obč. zák. nemůže jít o platnou smlouvu, neboť obsahem a účelem obchází zákon. Má zato, že nelze provozovat taxislužbu způsobem, jaký vyplývá ze smlouvy; právní vztah mezi účastníky měl být podroben režimu zákoníku práce. Je-li smlouva neplatná, nemohlo být s porušením v ní dohodnuté povinnosti spojováno právo žalobce na náhradu škody. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny. Protože jejich existence nevyplynula ani


z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej žalovaný obsahově vymezil.


Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.


Žalovaný spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu


o platnosti smlouvy ze dne 28. 9. 1999, který se promítl do chybného úsudku o existenci protiprávního úkonu (porušení smluvní povinnosti) žalovaného jako předpokladu odpovědnosti za vzniklou škodu.


Z listiny označené za smlouvu o dílo ze dne 28. 9. 1999 vyplývá, že se žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele do 31. 8. 2003 vykonávat činnost vyplývající z podmínek pro provoz taxislužby č. j. ŽO/09590/99/N, používat jen schválené prostředky pro provoz taxislužby, tzn. taxametr ocejchovaný státní zkušebnou s knihou, vozidlo schválené pro provoz s platnou STK a emisemi, střešní svítilnu TAXI, polepení vozu vně i uvnitř. Žalovaný převzal závazek osobního zařizování záležitostí souvisejících se shora uvedenou činností. Současně vzal na vědomí, že nese plnou odpovědnost za škody, které vzniknou žalobci v důsledku porušení povinností vyplývajících z této smlouvy, podmínek pro provoz taxislužby, popřípadě z obecně závazných předpisů (bod I.). Povinností žalovaného bylo do 5. dne následujícího měsíce dostavit se k průběžnému vyúčtování a donést záznam o provozu vozidla zhotovený pomocí počítačového výstupu taxametru (bod II. věta druhá). Žalobce měl poté vyúčtovat žalovanému částku doloženou záznamem o provozu vozidla zkrácenou o poplatek 1.200,- Kč náležející žalobci; rozdíl měl zůstat žalovanému (bod III.). Podpisem smlouvy žalovaný zároveň potvrdil převzetí dokladů podle podmínek pro provoz taxislužby, které jsou majetkem žalobce (bod V.). Rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom, byla žalobci uložena pokuta ve výši 32.000,- Kč za porušení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, kterého se předražením ceny taxislužby dopustil žalovaný vykonávající tuto činnost pro žalobce.


Podle ustanovení § 420 obč. zák. platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které


k této činnosti použily. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).


K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. patří: 1) protiprávní úkon, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. Protiprávní úkon je projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li


o povinnost mimosmluvní zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J. Holub, M.: Náhrada škody podle občanského obchodního, pracovního a správního práva, Linde Praha a. s. 1995, str. 26-30). Je nepochybné, že porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy může zakládat právo na náhradu škody; taková smlouva nesmí ovšem být postižena žádným z důvodů neplatnosti (§ 37, § 38, § 39 a § 40 obč. zák.).


Z níže uvedených důvodů smlouva ze dne 28. 9. 1999 nemohla založit platný závazkový vztah mezi účastníky řízení, a proto porušení v ní dohodnutých povinností nemohlo mít za následek vznik odpovědnostního vztahu podle § 420 obč. zák.


Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících


z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává


v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s pomocí svého manžela nebo dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo členů. Běžnými úkoly vyplývajícími


z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost [§ 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti ve znění účinném do 20. 11. 2000].


Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi žalobcem a žalovaným bylo potřeba se zabývat tím, zda se mezi účastníky skutečně jednalo o smlouvu o dílo uzavřenou podle občanského zákoníku, a zda ve skutečnosti nešlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně, a má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon]. Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je obsah projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný (§ 37 obč. zák.).


Jestliže obecně smlouva o dílo zakládá závazkový právní vztah, jehož účelem je poskytnout objednateli podle stanoveného zadání dílo za úplatu a dílem (předmětem smlouvy) se přitom rozumí výsledek pracovní činnosti (fyzické nebo duševní) zhotovitele, který má povahu materiální (např. zhotovení věci, oprava věci, úprava nebo údržba věci) nebo povahu prací a výkonů (např. oholení, provedení účesu apod.), nemůže být smlouva ze dne 28. 9. 1999, přes své označení, smlouvou o dílo. Jejím předmětem totiž nemělo být dosažení výsledku pracovní činností, ale výkon soustavné práce. Neobstojí závěr odvolacího soudu, že jde obsahově o obstaravatelskou smlouvu podle § 733 obč. zák., neboť dohodnutou činnost měl žalovaný vykonávat jménem žalobce na jeho odpovědnost (viz odůvodnění rozhodnutí Magistrátu h. m. P.


ze dne 8. 12. 2003, č. j. MHMP/108461/2003/DPC/Hrom). Pojmovým znakem smlouvy podle § 733 obč. zák. je přitom jednání obstaratele (zpravidla podnikatele) svým jménem na účet objednatele (zpravidla nepodnikatele). Žalovaný však neměl vystupovat jménem svým, nýbrž jménem žalobce.


Je nepochybné, že žalobce, který je podnikatelem (§ 2 odst. 1 obch. zák.), v okamžiku uzavírání sporné smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti provozoval i taxislužbu (platnost živnostenského oprávnění žalovaného se stejným předmětem činnosti zanikla k 30. 4. 1999). Ve smyslu ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb. běžným úkolem, který vyplývá z předmětu činnosti žalobce jako zaměstnavatele (přímo souvisejícím s poskytováním služeb), jež musí zajišťovat svými zaměstnanci, zaměstnanými v pracovních vztazích podle zákoníku práce, je výkon práce řidiče vozidla taxislužby. Pro předmětnou věc to znamená, že právní vztah založený smlouvou ze dne 28. 9. 1999 nemá charakter podnikání (samostatně vlastním jménem na vlastní odpovědnost apod.), přičemž obsahem práv a povinností bylo plnění úkolů vyplývajících ze svěřené činnosti takovým způsobem, jako by se jednalo o vztah obdobný pracovněprávnímu vztahu; žalovaný měl sjednanou činnost sice vykonávat ve svém vozidle (viz bod I. smlouvy), avšak jménem žalobce a bez odpovědnosti vůči třetím osobám.


Uvedená smlouva je ze shora uvedených důvodů simulovaným - tedy neplatným - právním úkonem a je potřeba se zabývat tím, zda jí zastřený (disimulovaný) právní úkon má všechny potřebné náležitosti jiného právního úkonu, a zda jde o právní úkon platný.


Nelze vyloučit, že uvedená smlouva (s ohledem na shora podaný výklad) založila pracovněprávní vztah. Aby ovšem šlo o pracovní smlouvu nebo dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, musely by být splněny všechny zákonné předpoklady jejich vzniku a platnosti. Nelze pominout i tu možnost, že může jít o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák., která ale nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Závěr o platnosti smlouvy má bezprostřední dopad na otázku porušení smluvní povinnosti, s níž by bylo spojeno právo na náhradu škody. Lze přisvědčit žalovanému, že porušení povinnosti vyplývající z neplatné smlouvy nemůže být protiprávním úkonem.


Právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné.


Dovolateli se tak podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. září 2009


JUDr. Václav Duda, v. r.


předseda senátu