33 Cdo 1512/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





33 Cdo 1512/2008




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
CDV-2, LTD.,
se sídlem v Londýně, Peterborough Court, 133 Fleet Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15, proti žalované
M. L.
, o zaplacení částky 4,301.935,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 25/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2007, č. j. 27 Co 257/2006-164, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žalovaná
je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2007, č. j. 27 Co 257/2006-164, kterým byl ve výroku o věci samé změněn rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. února 2005, č. j. 4 C 25/2004-93, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ani podle § 237 odst. 1 písm.b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Přestože odvolací soud formálně rozsudek soudu prvního stupně změnil, posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích obsahově shodně; jejich rozhodnutí jsou souhlasná a nikoliv odlišná; rozsudek odvolacího soud není proto obsahově měnícím , nýbrž potvrzujícím.


Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí v otázce promlčení nároku žalobkyně odporuje hmotnému právu a tato skutečnost zakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Použitá dovolací argumentace ovšem nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb), neboť napadené rozhodnutí neodporuje hmotnému právu (§ 303, § 310, § 387, § 407, § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).


Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a částka 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení
není
opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25.února 2010


JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu