33 Cdo 1480/2008
Datum rozhodnutí: 18.05.2010
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.





33

Cdo 1480/2008


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
M. Š.,
zastoupeného JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem Trutnov, Boberská 442, proti žalované
K. T.,
zastoupené JUDr. Evou Doležalovou, advokátkou se sídlem Trutnov, Horská 888, o zaplacení částky 20.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 35/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 26 Co 371/2006-161, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 26 Co 371/2006-161,
se
ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. května 2006, č. j. 10 C 35/2005-95, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. května 2006, č. j. 10 C 35/2005-98, a ve znění opravného usnesení ze dne 8. září 2006, č. j. 10 C 35/2005-103, tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20.650,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III., IV. a V. o náhradě nákladů řízení účastníků a státu
zrušuje
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 10 C 35/2005-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 15.400,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 9.100,- Kč za dobu od 29. 12. 2004 do zaplacení a s 2 % úrokem z prodlení z částky 6.300,- Kč za dobu od 28. 1. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně zaplacení 2 % úroku z prodlení z částky 6.300,- Kč za dobu od 29. 12. 2004 do 27. 1. 2005 a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 26 Co 364/2005-53, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a v nákladovém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté, co připustil změnu žaloby na částku 22.400,- Kč s příslušenstvím, rozsudkem ze dne 18. května 2006, č. j. 10 C 35/2005-95, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. května 2006, č. j. 10 C 35/2005-98, a ve znění opravného usnesení ze dne 8. září 2006, č. j. 10 C 35/2005-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 22.400,- Kč, úrok z prodlení ve výši 2 % z částky 9.100,- Kč za dobu od 29. 12. 2004 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2 % z částky 6.300,- Kč za dobu od 28. 1. 2005 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 7.000,- Kč za dobu od 13. 2. 2006 do zaplacení s tím, že pokud bude prodlení trvat i po 1. dni následujícího kalendářního pololetí, je žalovaná povinna platit v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení trvá, roční úrok z prodlení ve výší repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).

Vyšel ze zjištění, že žalobce, žalovaná a Českomoravská stavební spořitelna, a. s. uzavřeli dne 15. 11. 1996 smlouvu o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření. Ve smlouvě je žalobce označen jako dlužník a žalovaná jako spoludlužník. Úvěr poskytnutý dlužníkovi ve výši 100.000,- Kč použila žalovaná pro sebe k zakoupení jedné ideální poloviny bytového domu čp. 484 se stavební parcelou č. 943 v obci T., k. ú. H. S. M. Účastníci v době poskytnutí úvěru žili ve společné domácnosti jako druh a družka a dohodli se, že jej budou splácet společně. Žalovaná poukazovala platby na poskytnutý úvěr v době společného soužití a určitou dobu i po jeho skončení. Soud prvního stupně vzal za prokázané tvrzení žalobce, že při ukončení soužití se účastníci dohodli, že žalovaná doplatí zbytek úvěru. Tento závazek řádně nesplnila, neboť žalobce následně na splátkách úvěru postupně zaplatil 22.400,- Kč.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že žalobce za ni zaplatil některé splátky úvěru, ačkoli se zavázala je uhradit sama (§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen obč. zák. ). Žalované uložil, aby získané bezdůvodné obohacení vydala žalobci.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 26 Co 371/2006-161, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí 1.750,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % za dobu od 13. 2. 2006 do zaplacení s tím, že pokud bude prodlení trvat i po prvním dni následujícího kalendářního pololetí, je žalovaná povinna platit v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení trvá, roční úrok z prodlení ve výší repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), v další části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 20.650,- Kč s příslušenstvím, ji změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.).

Odvolací soud zopakoval důkazy výslechy účastníků řízení a svědků Z. Š. a O. S., dokazování doplnil výslechy svědků T. S. a L. T. a po zhodnocení těchto důkazů dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že po ukončení společného soužití v prosinci 2000 účastníci uzavřeli dohodu, že žalovaná uhradí bance zbytek úvěru (dále též dohoda ). Neuvěřil totiž žalobci, že svědek Zdeněk Šenk byl přítomen jeho stěhování z bytu žalované a při té příležitosti uzavřené dohodě účastníků o úhradě úvěru. Tvrzení žalobce sice tento svědek potvrzoval, avšak odvolací soud výpovědi žalobce i tohoto svědka vyhodnotil jako nevěrohodné vzhledem k jejich rozporům před soudy obou stupňů. Naopak výpověď žalované, že svědek Š. nebyl přítomen stěhování žalobce, posoudil jako věrohodnou, neboť v popisu okolností, za nichž odstěhování žalobce proběhlo, se zcela shodovala s výpověďmi svědků O. S., T. S. a L. T. Protože žalobce, který byl vyzván k označení dalších důkazů způsobilých prokázat existenci dohody účastníků, žádné návrhy na doplnění dokazování neučinil, odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobce provedeným dokazováním prokázáno nebylo. Po dobu společného soužití byli účastníci dohodnuti tak, že si neformálně rozdělí platby nákladů spojených s chodem společné domácnosti včetně platby úvěru, aniž by hodlali mezi sebou činit vzájemná vyrovnání. Jelikož po skončení soužití se účastníci na splácení úvěru nedohodli, odvolací soud ve smyslu § 511 odst. 2 věty první obč. zák. dovodil, že podíly obou účastníků na dluhu jsou stejné. Při posouzení rozsahu plnění nevzal v úvahu platby, které žalovaná uhradila na základě dohody účastníků v průběhu trvání jejich soužití, a zohlednil pouze platby účastníků po skončení soužití. Vzhledem k tomu, že žalobce takto zaplatil 22.400,- Kč a žalovaná 18.900,- Kč, uložil žalované zaplatit žalobci jednu polovinu rozdílu, tj. částku 1.750,- Kč (s příslušenstvím).

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud se při zopakování jeho výslechu jako účastníka řízení a výslechu svědka Z. Š. zaměřil na skutečnosti, které se udály před sedmi lety. I když logické rozpory ve výpovědích, jakož i rozpory v těchto výpovědích a jejich původními výpověďmi byly způsobeny značným časovým odstupem, odvolací soud je zveličil a výpověď svědka Šenka posoudil jako nevěrohodnou, učiněnou ve snaze pomoci svému bratru (žalobci). Naproti tomu výpovědi svědků O. S., T. S. a L. T., kteří vypovídali ve prospěch žalované, nehodnotil se stejným přístupem. Žalobce má za to, že odvolací soud k důkazům provedeným v odvolacím řízení neměl přihlédnout, neboť byly v příkrém rozporu s faktickým chováním žalované, která po rozchodu účastníků pokračovala se splácením úvěru až do května 2003. Tato skutečnost nepřímo svědčí o pravdivosti jeho tvrzení, že se s žalovanou při rozchodu dohodli, že úvěr bance doplatí ona. Odvolací soud pochybil, jestliže faktické chování žalované pominul a při hodnocení důkazů se s ním nevypořádal. I kdyby dohodu ústní formou neuzavřeli, byla by uzavřena konkludentně. Je přesvědčen, že taková dohoda by odpovídala spravedlivému uspořádání jejich vztahu. Jiné uspořádání odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Tím, že odvolací soud nerespektoval princip spravedlnosti, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci. Z uvedených důvodů žalobce navrhl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části zrušit a v tomto rozsahu mu věc vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (článek II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco existenci zmatečností žalobce netvrdí (a z obsahu spisu se ani nepodávají), namítá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce sice v dovolání označil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak z obsahového vylíčení dovolacích námitek vyplývá, že převážná část jeho obsahové argumentace je zaměřena ke kritice skutkového závěru, k němuž odvolací soud dospěl. Žalobce totiž odvolacímu soudu vytýká, že neuvěřil jeho tvrzení, že účastníci se po skončení společného soužití dohodli, že žalovaná zbytek úvěru zaplatí bance sama, byť je podpořeno výpovědí svědka Z. Š. a je prokazováno i faktickým chováním žalované, která po ukončení soužití do května 2003 úvěr splácela. Tyto námitky vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).


Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, namítat, že výpověď účastníka měla být považována za účelovou, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

V daném případě pro právní závěr, zda žalovaná byla povinna po skončení soužití účastníků uhradit bance zbytek úvěru, bylo podstatné především zjištění, zda účastníci uzavřeli dohodu, z níž pro žalovanou uvedený závazek vyplynul. Skutkový závěr dovozující, že žalobce neprokázal své tvrzení, že účastníci takovou dohodu uzavřeli, odvolací soud učinil na základě zhodnocení výpovědí účastníků řízení a svědků Z. Š., O. S., T. S. a L. T. Popsal, proč uvěřil obraně žalované (podpořené výpověďmi svědků O. S., T. S. a L. T.), že účastníci tvrzenou dohodu neuzavřeli, zatímco nevěrohodným shledal tvrzení žalobce, že dohodu uzavřeli před Z. Š., který byl přítomen jeho stěhování od žalované. Tvrzení žalobce sice potvrzoval svědek Š., tomu však odvolací soud neuvěřil, že byl v bytě žalované, když se z něho žalobce stěhoval; jeho výpověď vyhodnotil jako nepravdivou (s poukazem na to, že nekoresponduje v detailech s výpovědí žalobce) a účelovou (svědek vypovídal ve snaze pomoci žalobci, který je jeho bratrem). Tyto důkazy však odvolací soud nehodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., protože nevzal v úvahu skutečnost, která vyšla v řízení najevo, a sice, že žalovaná splácela úvěr do května 2003 a že jednu splátku zaplatila ještě v září 2005, jak se podává z výpisu z úvěrového účtu vedeného u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ze dne 9. 1. 2006. Tuto skutečnost významnou pro závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzení žalobce, že účastníci dohodu uzavřeli a že se podle ní žalovaná po jejich rozchodu v prosinci 2000 fakticky chovala až do května 2003, pominul a nekonfrontoval ji s dalšími poznatky získanými z ostatních provedených důkazů. Nevypořádal se ani s tím, zda žalovaná své chování po ukončení soužití se žalobcem vysvětlila důvěryhodně, či nikoli. Jestliže odvolací soud vyhodnotil pravdivost výpovědí účastníků a svědků, aniž přihlédl k okolnosti, že žalovaná po ukončení soužití dluh splácela, nelze dovodit, že jeho skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části (včetně závislých nákladových výroků) zrušit a v tomto rozsahu mu věc vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku
není
opravný prostředek přípustný.

V Brně dne18. května 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v.r.

předsedkyně senátu