33 Cdo 1466/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 760 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Cdo 1466/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. Š., zastoupeného JUDr. M. S., advokátkou, proti žalované S. A. F., zastoupené JUDr. E. B., advokátkou o zaplacení 31.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 184/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2006, č. j. 19 Co 157/2006-83, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2006, č. j. 19 Co 157/2006-83, se ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2005, č. j. 30 C 184/2004-47, změněn tak, že se žaloba do částky 31.450,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 2. 2004 do zaplacení zamítá, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 30 C 184/2004-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 44.090,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 10. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. července 2006, č. j. 19 Co 157/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 12.640,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2004 do zaplacení potvrdil a co do částky 31.450,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2004 do zaplacení změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce si prostřednictvím Agentury P. v H. K. u žalované společnosti koupil za 34.600,- Kč zpáteční letenku na let dne 18. 12. 2003 z Prahy do San José v Kostarice s přestupem v Paříži a Mexico City. Spolu s ním si letenku zakoupili další tři známí, s nimiž hodlal strávit dovolenou v Kostarice, kde ještě nebyl. Žalovaná žalobce ani jeho spolucestující palubními lístky na část letu z Mexico City do San José nevybavila. Místo stanoveného příletu v 18.25 hodin přiletěli do Mexico City se zpožděním v 19.02 hodin. Po odbavení zavazadel jim nebyly vydány palubní lístky na let do San José s odůvodněním, že se k odletu nedostavili 60 minut předem a jejich místa již byla prodána. Žalovaná je ubytovala v hotelu a přislíbila zajistit jim let na den 19. 12. 2003; tento ani další dva následující dny však náhradní přepravu nezajistila. Oblečením byli vybaveni do tropů a v Mexico City, kde byla zima, část z nich onemocněla. Protože žalobce zjistil, že všechny lety do San José jsou do 26. 12. 2003 vyprodány, neakceptoval nabídku žalované na let dne 24. 12. 2003 a koupil si letenku za 9.490,- Kč do Cancunu, kde strávil zbytek dovolené. Vrátit se zpět do Prahy nemohl, neboť měl koupenou termínovanou zpáteční letenku. Část letenky, kterou neproletěl, měla hodnotu 3.150,- Kč. Žalobce po návratu z dovolené dne 9. 1. 2004 u žalované reklamoval nedodržení sjednaných podmínek letecké přepravy. Žalovaná jeho požadavek na vrácení ceny přepravy z Prahy do San José odmítla.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná svým jednáním (zpožděným letem) porušila smluvené přepravní podmínky a nedopravila žalobce do cílového místa. S přihlédnutím k okolnostem případu, kdy žalobce nemohl strávit dovolenou v naplánovaném místě, byl nucen setrvat tři dny více méně čekáním na letišti a posléze musel situaci vyřešit sám náhradním způsobem s vynaložením dalších finančních prostředků, soud prvního stupně shledal žalobní nárok opodstatněným. Konstatoval, že žalobce má nárok na náhradu odpovídající částce vynaložené na zakoupení celé letenky a nikoli pouze rozdílu mezi zaplacenou cenou a cenou odpovídající uskutečněné přepravě (článek 19 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsané v Montrealu 28. 5. 1999 - dále jen Úmluva , a článek X. bod 2. všeobecných přepravních podmínek žalované).

Odvolací soud vyslovil právní názor, že účastníci uzavřeli smlouvu o přepravě osob ve smyslu § 760 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ). Její součástí byly i všeobecné přepravní podmínky žalované (dále též přepravní podmínky ); z nich je třeba vycházet při posouzení práv cestujících v souvislosti s neprovedením přepravy včas, jestliže přepravní řády, na něž odkazuje § 763 obč. zák., neexistují. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobce vyplývající z toho, že přeprava nebyla provedena včas, je nutno posoudit podle článku X. bodu 2. přepravních podmínek, podle něhož v případě, že doba letu neúměrně přesáhne čas plánovaného příletu, což má za následek zmeškání navazujícího letu, je stanovena výše úhrady rovnající se výši ceny, která byla zaplacena, v případě, že letenka nebyla využita vůbec, nebo rovnající se nejméně rozdílu mezi zaplacenou cenou a cenou odpovídající přepravě, která byla uskutečněna. Odvolací soud v dané věci z hlediska odpovědnosti žalované coby dopravce za porušení povinnosti provést přepravu žalobce včas usoudil, že žalobci vznikl nárok na zaplacení rozdílu v rozsahu neproletěné letenky, tedy ve výši 3.150,- Kč, neboť ji částečně využil. Žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody posoudil podle článku 19 Úmluvy, podle něhož dopravce odpovídá za škody způsobené zpožděním letecké dopravy cestujících, zavazadel nebo nákladu, ledaže prokáže, že on sám nebo jeho zaměstnanci a agenti učinili veškerá možná opatření, která lze spravedlivě požadovat, aby škodu odvrátili, nebo že nebylo v jejich silách, aby tak učinili. Poněvadž žalovaná netvrdila a ani neprokazovala žádné důvody, pro které by se této objektivní odpovědnosti zprostila, je povinna žalobci nahradit škodu ve výši 9.490,- Kč představující újmu v jeho majetkové sféře vzniklou v souvislosti s vynaložením této částky na zakoupení letenky do Cancunu. Požadavek žalobce na zaplacení částky 31.500,- Kč odpovídající ceně letu z Prahy do Mexico City shledal oproti soudu prvního stupně neopodstatněným, neboť v tomto rozsahu nelze dovodit odpovědnost přepravce za neprovedení přepravy včas podle smlouvy a jejích přepravních podmínek ani odpovědnost za škodu vzniklou podle článku 19 Úmluvy, jelikož žalobce v souvislosti se zpožděním letu tuto částku nevynaložil.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítá, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu především vytýká, že na daný případ aplikoval ustanovení přepravních podmínek, jež upravují odpovědnost dopravce v případě zpoždění letecké přepravy. Má zato, že smlouva nebyla splněna vůbec, poněvadž nebyl přepraven do sjednaného místa (do cílového místa vůbec nedoletěl a vinou žalované nedosáhl ani opožděně - cíle cesty), a nelze tudíž aplikovat přepravní podmínky upravující nároky cestujícího při zpoždění přepravy. Kromě toho odvolací soud vyložil článek X. bod 2. přepravních podmínek nesprávně a neúplně v jeho neprospěch, neboť bez bližšího odůvodnění mu přiznal úhradu jen za část letenky, která nebyla využita, ačkoli se v podmínkách uvádí, že lze uhradit nejméně rozdíl mezi zaplacenou cenou a proletěnou částí letenky. Odvolací soud vůbec nevzal v úvahu smysl cesty, skutečnost, že šlo o dlouho a náročně organizovanou dovolenou, která byla zmařena. Tři dny z plánovaných patnácti musel strávit na letišti ve vánočním chaosu a zbytek na místě, kam nesměřoval. Nebylo zohledněno, že vyvinul veškeré možné úsilí, aby cestu dokončil, kdežto zaměstnanci žalované si počínali neprofesionálně a nedbale. Poukázal na to, že poprvé reklamoval nesplnění smluvní povinnosti elektronickou formou již 23. 12. 2003 a že reklamace nebyla vyřízena v zákonné lhůtě. Přísluší mu proto jako spotřebiteli ve smyslu § 19 zákona č. 634/1992 Sb., v platném znění, stejná práva jako kdyby šlo o neodstranitelnou vadu. V souladu s tím požadoval vrácení zaplacené ceny za neposkytnuté plnění, tedy odstoupil od smlouvy. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku (a závislých výrocích) zrušit a v tomto rozsahu jej vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.

Výhradou, že odvolací soud pominul skutečnosti, že u žalované poprvé reklamoval vadné plnění elektronickou formou dne 23. 12. 2003, že žalovaná reklamaci nevyřídila včas a že od smlouvy odstoupil, uplatnil žalobce dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Námitku žalobce mířící proti správnosti, resp. úplnosti skutkového zjištění, které odvolací soud převzal od soudu prvního stupně a na němž založil právní posouzení věci, nelze akceptovat. Z obsahu spisu se totiž podává, že skutečnosti, o nichž nyní tvrdí, že je odvolací soud pominul, žalobce nikdy netvrdil, z žádného provedeného důkazu nevyplynuly a ani nevyšly za řízení najevo jinak. Jde tedy o skutečnosti, které žalobce v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatnil až v podaném dovolání a k nimž nemohlo být přihlédnuto. Skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně (případně v souladu s § 205a a § 211a o. s. ř. před soudem odvolacím).

Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nebyly pominuty; v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Jelikož se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, jež je podkladem právního posouzení věci odvolacím soudem, nemůže se prosadit jeho námitka, kterou uplatnil s poukazem na § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě v důsledku nesplnění povinnosti žalovanou přepravit žalobce do místa určení řádně a včas vznikl žalobci nárok pouze na úhradu rovnající se rozdílu mezi zaplacenou cenou přepravy a cenou za uskutečněnou část přepravy.

Podle § 760 obč. zák. smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas.

Podle § 763 odst. 1 obč. zák. při pravidelné přepravě osob stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, jestliže přeprava nebyla provedena včas.

Podle článku X. bodu 2. Všeobecných přepravních podmínek vydaných žalovanou (dále opět jen přepravní podmínky ) v případě, že je přepravcem zrušen let nebo doba letu neúměrně přesáhne čas plánovaného příletu nebo se letadlo nezastaví na místě zastávky nebo cílové stanice nebo tento let má za následek zmeškání navazujícího letu ve smyslu jednotlivé přepravní smlouvy, výše úhrady bude následující: a) rovnající se výši ceny, která byla zaplacena, v případě, že letenka nebyla vůbec využita, b) rovnající se nejméně rozdílu mezi zaplacenou cenou a cenou odpovídající přepravě, která byla uskutečněna na trase uvedené na letence, v případě, že část letenky byla využita.

S odvolacím soudem lze souhlasit, že žalobce coby cestující a žalovaná coby dopravce uzavřeli smlouvu o přepravě osob podle § 760 obč. zák., z níž žalobci po zaplacení stanovené ceny přepravy vzniklo právo na to, aby ho žalovaná řádně a včas přepravila do místa určení a žalované vznikla tomu odpovídající povinnost. Odvolací soud vyšel ze správné úvahy, že za situace, kdy neexistuje přepravní řád, na něhož odkazuje § 763 odst. 1 obč. zák., je třeba, pokud jde o stanovení práv cestujícího vůči dopravci v souvislosti s nesplněním smluvní povinnosti dopravce, vycházet z přepravních podmínek žalované, jež jsou součástí smlouvy o přepravě. Daný případ bylo proto nutno poměřovat článkem X. bod 2. písm. b/ přepravních podmínek, neboť žalovaná nesplnila svou povinnost a v důsledku zpoždění letu z Paříže do Mexico City žalobce zmeškal navazující let do San José, tedy místa, kam bylo povinností žalované jej dopravit. Článek X. bod 2. písm. b/ přepravních podmínek nelze interpretovat jinak, než že cestujícímu v případě, kdy zpoždění letu má za následek zmeškání navazujícího letu, přísluší právo na úhradu odpovídající minimálně rozdílu mezi cenou přepravy a cenou uskutečněné části letu. Použití výrazu nejméně lze chápat jen tak, že rozdíl mezi cenou přepravy a cenou uskutečněné části letu je limitem ve smyslu dolní hranice úhrady, a nepředstavuje tudíž výši úhrady, od níž se nelze odchýlit. Jinými slovy, cestujícímu není možno přiznat nižší úhradu než tu, která odpovídá rozdílu mezi cenou přepravy a cenou uskutečněné části letu; současně však není vyloučeno, že mu vznikne právo na úhradu vyšší než minimální, neboť přepravní podmínky limit horní hranice této úhrady neobsahují. Je nasnadě, že účelem a smyslem této úpravy je, aby výše úhrady reflektovala okolnosti každého jednotlivého případu, jež se přirozeně mohou různit. Protože v přepravních podmínkách nejsou, ani příkladmo, určena hlediska, která jsou rozhodná pro stanovení výše úhrady, je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě při rozhodování o výši úhrady náležející cestujícímu vzal v úvahu konkrétní okolnosti dané věci (např. z jakých důvodů byl let zmeškán, zda dopravce cestujícího dopravil do místa určení, byť se zpožděním, či nikoli, zda a jaké náhradní plnění dopravce cestujícímu poskytl, v jaké situaci se ocitl cestující v důsledku nesplnění smluvní povinnosti dopravcem a pod.), vyložil, které z nich shledal z hlediska svého rozhodování právně významnými, a určil úhradu v takové výši, aby odpovídala jím vymezeným rozhodným okolnostem.

V posuzovaném případě odvolací soud bez dalšího stanovil úhradu ve výši 3.150,- Kč rovnající se rozdílu mezi žalobcem zaplacenou cenou přepravy (34.600,- Kč) a cenou uskutečněného letu z Prahy do Mexico City, aniž blíže vyložil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že žalobci přiznal úhradu pouze v minimální výši, a zda a ke kterým okolnostem posuzovaného případu přitom přihlédl. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné.

Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn opodstatněně a jeho prostřednictvím se mu podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých nákladových výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. listopadu 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu