33 Cdo 1446/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 101 obč. zák., § 51 obč. zák., § 269 odst. 2 obch. zák.



33 Cdo 1446/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ESSOX s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, identifikační číslo 267 64 652, proti žalovanému P. E. , zastoupenému Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem v Náchodě, Karlovo náměstí 88, o zaplacení 138.369,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 123/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2014, č. j. 47 Co 283/2014-93, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 115 C 123/2013-72, zastavil řízení co do částky 13.231,- Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.); uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 138.369,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % p. a. od 1. 9. 2010 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 47 Co 283/2014-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 138.369,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. , přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že leasingovou smlouvu ze dne 22. 10. 2008 posoudil nesprávně jako nepojmenovanou smlouvu řídící se režimem zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona 89/2012 Sb.) - dále jen obč. zák. (tj. podle § 51 obč. zák.), přičemž přípustnost dovolání dovozuje z toho, že odvolací soud se při posouzení právního režimu závazkového právního vztahu účastníků i v otázce promlčení žalobou uplatněného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1373/2010, ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012, a ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2011. Závěr, jakým režimem se řídí předmětná leasingová smlouva, resp. na ni navazující dohoda o ukončení leasingové smlouvy ze dne 23. 3. 2010, je přitom rozhodující pro posouzení námitky promlčení, kterou vznesl žalovaný. Námitky, které žalobkyně ve skutečnosti v dovolání v tomto směru uplatnila, však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Žalobkyně totiž oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z článku 12 obchodních podmínek, které byly nedílnou součástí leasingové smlouvy, lze dostatečně určitě dovodit vůli účastníků podřídit vzájemný závazkový vztah režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona 89/2012 Sb.) - dále jen obch. zák. .
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (zde obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy), a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací námitky nejsou tudíž námitkami právními, nýbrž skutkovými. Pokud žalobkyně v dovolání v tomto směru argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že účastníci v leasingové smlouvě (resp. v obchodních podmínkách) projevili vůli podřídit jejich vztah režimu obchodního zákoníku. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nad rámec uvedeného se sluší poznamenat, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů, které přijal Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1373/2010, a ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2011. Charakter leasingové smlouvy (resp. smlouvy o finančním leasingu) posuzoval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, či ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 2066/2007, nebo ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1200/2006), jimiž navázal na svou dosavadní judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002. Dospěl k závěru, že leasingovou smlouvu je nutno posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou (inominátní), tj. jako smlouvu uzavřenou v mezích smluvní svobody buď podle § 51 obč. zák. nebo podle § 269 odst. 2 obch. zák., a proto se práva a povinnosti účastníků této smlouvy řídí zejména jejími ustanoveními (ve smlouvě je tudíž potřeba dohodnout všechna práva a povinnosti stran). Žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyvozuje ze závěru, že leasingová smlouva je typově nejbližší smlouvě o úvěru, případně že leasingová smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru, a priori úsudek, že je leasingová smlouva absolutním obchodem ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. Naopak Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí určoval právní režim, kterým se konkrétní leasingová smlouva řídí, na základě právního postavení účastníků smlouvy (§ 261 odst. 1 obch. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005) nebo ujednání stran (z nichž jedna byla fyzická osoba v postavení spotřebitele; § 262 odst. 1 obch. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 26 Odo 1496/2006). K tomuto způsobu právního posouzení leasingové smlouvy jako smlouvy inominátní bez rozlišení, zda se jedná o smlouvu obchodní nebo občanskoprávní, se přiklání i odborná literatura (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 447-448; a Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 917-918). Shora uvedenému neodporují ani závěry, které Nejvyšší soud přijal později ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2011, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2011, v nichž se vyjadřoval k tomu, zda je výkon práva leasingové společnosti na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, resp. po jejím předčasném ukončení, v rozporu s poctivým obchodním stykem (a mimo to se opět zabýval hodnocením právního charakteru smlouvy o leasingu).
Posouzení právního režimu, kterým se řídí leasingová smlouva ze dne 22. 10. 2008 uzavřená mezi právnickou osobou, poskytovatelem leasingu, (žalobkyní) a fyzickou osobou v postavení spotřebitele (žalovaným), tak záleželo výlučně na případném ujednání stran (§ 262 odst. 1 obch. zák.) a v případě jeho absence na právním hodnocení založeném na postavení účastníků smlouvy. Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti uzavírá, že odvolací soud při určení právního režimu předmětné leasingové smlouvy nepochybil. Vzhledem k tomu, že leasingová smlouva není tzv. absolutním obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák., vztahuje se na ni ujednání účastníků v čl. 12 obchodních podmínek ( pokud pod režim tohoto zákona nespadají již ve smyslu ust. § 261 obch. zák. ). Z ujednání, že některé podmínky vyplývající z předmětných smluv se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru , skutečně nelze jednoznačně dovodit, zda se celá smlouva řídí obchodním zákoníkem, nebo zda se některé její části řídí občanským zákoníkem, a které to jsou. Odvolací soud proto správně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3356/2009, uzavřel, že takové ujednání nevyjadřuje jednoznačnou vůli smluvních stran podřídit svůj závazkový vztah obchodnímu zákoníku.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že její nárok posoudil jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy podle § 457 obč. zák. a v návaznosti na to posuzoval námitku promlčení nesprávně podle § 107 odst. 1 obč. zák., aniž přitom specifikuje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má v tomto směru za naplněný. Nadto je z obsahu dovolání zřejmé, že se žalobkyně snaží uplatnit obecnou přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (tedy v době podání dovolání již neúčinného občanského soudního řádu); namítá totiž, že posouzení běhu, resp. délky promlčecí doby, představuje otázku, která má po právní stránce zásadní význam, a v souvislosti s tím odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99. Absence údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že uvedené námitky by ani v případě přípustnosti dovolání nemohly obstát. Žalobkyně svoji právní argumentaci založila v prvé řadě na snaze prosadit právní hodnocení leasingové smlouvy v režimu obchodního zákoníku a navazujícím posouzení námitky promlčení podle § 392 odst. 1 a § 397 obch. zák. (v souvislosti s tím se dovolává závěrů, které přijal Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012, a ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2011). Vedle toho namítá, že odvolací soud neměl při existenci smluvního ujednání o ukončení leasingové smlouvy dohodou posuzovat její nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V této části je třeba dát žalobkyni za pravdu. Bylo-li prokázáno, že si strany ujednaly ukončení leasingové smlouvy dohodou ze dne 23. 3. 2010, nemůže obstát závěr, že se práva a povinnosti z ukončené leasingové smlouvy vypořádají podle zásad bezdůvodného obohacení, a námitku promlčení nelze poměřovat ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák. Obstál-li však závěr odvolacího soudu, že leasingová smlouva nepodléhá podle ujednání účastníků režimu obchodního zákoníku, promlčují se práva z ní v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. (a nikoliv v čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák., jak se snaží prosadit žalobkyně). Chybný dílčí závěr odvolacího soudu proto nic nezmění na konečném výsledku, resp. na závěru, že se právo žalobkyně promlčelo ve tříleté promlčecí době, která začala běžet ode dne následujícího po splatnosti dohodnutého vypořádání (žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 22. 7. 2010, aby uhradil žalovanou částku do 20. 8. 2010; promlčecí doba proto uběhla 21. 8. 2013).
Bezpředmětná je námitka žalobkyně, že žalovaný uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se hodnocením, zda vznesená námitka promlčení byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, s přihlédnutím k absenci takového tvrzení nezabýval a dovolacímu přezkumu tudíž - logicky vzato nemůže být podroben závěr, k němuž odvolací soud nedospěl (resp. který neučinil). Jen pro úplnost se sluší připomenout, že problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí, v nichž dospěl k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž se za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby jeví nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva vznést námitku promlčení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, jehož závěry akceptoval Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud rozhodl nepředvídatelně , resp. že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu