33 Cdo 1430/2013
Datum rozhodnutí: 30.04.2014
Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 1430/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalovaným 1) J. N. a 2) E. N. , zastoupeným JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, o 1.015.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 110 C 4/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 30 Co 458/2012-59, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.330,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Marečkové, advokátky.

O d ů v o d n ě n í :
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2012, č. j. 110 C 4/2011-45, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.015.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je námitka žalobce, že se účastníci dohodli na výši půjčené částky, způsobu i době jejího vrácení, tedy že uzavřeli smlouvu o půjčce. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, ale o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost posouzení počátku běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu v situaci, kdy žalovanou částku nemohl soud přiznat na základě tvrzení o existenci smlouvy o půjčce.
Počátek běhu (subjektivní) promlčecí doby nelze spojovat s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaní popírají vznik právního vztahu ze smlouvy o půjčce, popř. s momentem, kdy mu soudem bylo sděleno, že neprokázal existenci smlouvy o půjčce, ale s okamžikem, v němž si sám musel být vědom toho, že bez existujícího (platného) právního důvodu plnění převedl na účet žalované částku 2.900.000,- Kč. Tento závěr zcela koresponduje s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 6. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 19.808,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 4.222,68 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu