33 Cdo 1416/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 1416/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. K. a b) A. K. , zastoupených JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 117/32, proti žalované M. H. , zastoupené Mgr. Janou Rudou, advokátkou se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Dolní 1567, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 61/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 10. 2012, č.j. 59 Co 277/2012-122, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.400,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jany Rudé, advokátky. O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobců proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2011, č.j. 8 C 61/2010-83, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen o.s.ř. , srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a přípustnost nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť předestřené právní otázky již byly Nejvyšším soudem vyřešeny a odvolací soud rozhodl v intencích přijatých judikatorních závěrů.
Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005).
Z judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001) se také podává, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování.
Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil také v tom směru, že není vyloučeno, aby výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je v případě naplnění zákonných předpokladů splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovací smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, a ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96). Žaloba v souzené věci v sobě výzvu k vrácení daru neobsahuje, naopak žalobci se domáhají určení svého vlastnického práva s odůvodněním, že žalované zaslali dopis ze dne 24. 9. 2009, téhož dne odeslaný, ve kterém byla žalovaná vyzvána k vrácení daru uvedeném v čl. I. do konce října 2009. Žalovaná dobrovolně tuto výzvu nesplnila.
Nejvyšší soud již také opakovaně vyložil, že tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003). Promlčecí doba běží odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením), a jinak v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Podle § 101 obč. zák. běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného dobré mravy intenzivně narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo . Dochází-li k jednání obdarovaného dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů v delším časovém období, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007). Dovolatelé v rámci své argumentace evidentně přehlédli závěr posledně uvedené právní věty.
K přípustnosti dovolání nevede ani námitka, že výkon práva vznést námitku promlčení byl v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, případně námitka o neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem práva, ale z okolností, za nichž byla tato námitka vznesena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Je zřejmé, že okolnost uváděná dovolateli, že žalovaná nemohla být při převodu v dobré víře , nijak nesouvisí s okolnostmi, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, jinak řečeno, nemohla mít vliv na to, zda žalobci marné uplynutí promlčecí doby zavinili (případně z jakých důvodů) či nikoli.
Ani námitce dovolatelů o absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), který spatřují v tom, že žalovaná je při uzavírání smlouvy úmyslně uváděla v omyl, jestliže konečná podoba smlouvy neodpovídala dohodnutým podmínkám, nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2506/99, dovodil, že i úmyslné uvedení účastníka v omyl je v rozporu s dobrými mravy; v takovém případě však nelze použít § 39 obč. zák., který předpokládá, že dobrým mravům odporuje obsah smlouvy; uzavření smlouvy v omylu řeší speciální ustanovení § 49a obč. zák., podle něhož je třeba postupovat (srov. § 40a o.s.ř.). Ostatně je zřejmé, že ani žalobci o neplatnosti darovací smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy neuvažovali, neboť s ohledem na účinky absolutní neplatnosti ex tunc (od počátku) by výzva k vrácení daru neměla žádný smysl.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 2.100,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. listopadu 2013

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu