33 Cdo 1377/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 558 obč. zák., § 407 odst. 3 obch. zák.



33 Cdo 1377/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně AB 5 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným se sídlem v Amsterdamu, Strawinskylaan, WTC Twr B 933, 1077XX, Nizozemí, registrační číslo 34192873, sp. zn. 5308067167, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalovanému M. S. , zastoupenému Mgr. Hanou Audyovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Jungmannova 685/8, o zaplacení 68.665,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 44/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. ledna 2016, č. j. 35 Co 426/2015-126, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. ledna 2016, č. j. 35 Co 426/2015-126, zrušil rozsudek ze dne 23. července 2015, č. j. 23 C 44/2015-104, jímž Okresní soud v Liberci zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 68.665,01 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (smluvními úroky), a rozhodl o nákladech řízení; věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popř. zamítl. Ztotožnila se závěry odvolacího soudu a podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalovaný z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena , konkrétně otázky, zda je úprava uznání dluhu podle § 558 obč. zák. ustanovením směřujícím k ochraně spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 obch. zák. Namítá, že pokud by odvolací soud splátky, které uhradil poté, co ho žalobkyně (z důvodu ztráty výhody splátek) vyzvala k neprodlenému zaplacení zbývající části úvěru s příslušenstvím, posuzoval podle § 558 obč. zák., nemohl by dospět k závěru, že plněním těchto splátek uznal svůj dluh vůči žalobkyni podle § 407 odst. 3 obch. zák. Rozsáhle srovnává úpravu uznání dluhu, resp. závazku, podle občanského a obchodního zákoníku a prosazuje, že úprava podle § 558 obč. zák. je pro spotřebitele výhodnější, neboť vyžaduje, aby byl uznávací projev písemný a obsahoval výslovný projev vůle, že dlužník uznává a uhradí svůj dluh určený co do důvodu a výše, oproti konkludentnímu uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. Je přesvědčen, že závěry, které přijal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, ( výklad ustanovení § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák., který by rozlišoval, zda spotřebitel je v pozici nositele práva či v pozici osoby mající povinnost, a podle toho umožňoval použití příslušného ustanovení o promlčení v občanském nebo obchodním zákoníku podle konkrétní situace, je nepřijatelný ) se v posuzovaném případě neuplatní, neboť při uznání dluhu je spotřebitel vždy v postavení dlužníka.
Žalovaný přehlíží, že Nejvyšší soud se jím nastolenou právní otázkou ve své rozhodovací praxi již zabýval, a to v usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2673/2015, v němž ve skutkově zcela obdobné věci s odkazem na svůj rozsudek ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 135/2012, přijal a odůvodnil závěr, že je-li ručení jedním ze způsobů zajištění závazku a jiným způsobem zajištění podle obchodního zákoníku je i uznání závazku podle § 323 obch. zák. nebo § 407 odst. 1 a 3 obch. zák., platí pro uznání závazku totéž, co pro ručení. Odpověď na otázku, jakou právní úpravou se řídí určitý institut zajištění závazku sjednaného mezi podnikatelem a spotřebitelem v režimu podle obchodního zákoníku jednoznačně vyplývá z ustanovení § 261 odst. 4 a § 262 odst. 4 části první věty před středníkem obch. zák., a je nepřijatelné, aby část první věty za středníkem byla vykládána tak, že je namístě rozlišovat, zda spotřebitel je v pozici nositele práva či v pozici osoby mající povinnost (a podle toho pak byl použit buď občanský, nebo obchodní zákoník, resp. jeho příslušné ustanovení). Za ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (článek 3 Směrnice) je třeba považovat takové, které chrání slabší stranu proti silnější, tj. že upravuje vztah dvou subjektů ve výrazně nerovnovážném postavení (obdobně Dědič, J., Čech, P.: Obchodní právo po vstupu České republiky do EU, 2. vydání, Bova Polygon, Praha 2005, s. 382). Musí tedy jít o ustanovení, které bylo přijato přímo na ochranu spotřebitele, anebo ustanovení, jehož charakter je takový, že záměrným způsobem chrání slabší stranu smluvního vztahu (k tomu srov. v právnické literatuře např. Vymazal, L.: Ochrana spotřebitele a její meze v obchodním závazkovém právu. Obchodněprávní revue, 2010, č. 2, dále Zoulík, F.: Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109). To, že občanský zákoník, či jiný (i v budoucnu vydaný) zvláštní předpis má aplikační přednost pouze ve vymezených případech, tedy jen jde-li o ochranná ustanovení, podpůrně vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 501/2001 Sb., kterým bylo ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. novelizováno do současné podoby. V ní je k bodu 103 uvedeno, že změna § 262 má lépe vyjádřit původní myšlenku; ta spočívá v tom, že ochranná ustanovení občanského zákoníku, ale také zvláštních předpisů včetně těch, které budou vydány v budoucnosti, musejí mít přednost před režimem obchodního zákoníku včetně režimu dohodnutého podle odstavce 1. Současně se zakotvuje přednost úpravy občanského zákoníku pro úpravu společných závazků a odpovědnosti, jestliže stranou vztahu je nepodnikatel. Tyto úpravy jsou totiž mírnější. Jestliže zákonodárce zamýšlel upřednostnit aplikaci všech pro nepodnikatele "výhodnějších" úprav, jistě by nepoužil formulaci příkladným výčtem s výslovným odkazem na úpravu spotřebitelských smluv, adhezních smluv a zneužívajících klauzulí, nýbrž formulaci obecnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015).
Dovolací soud nemá důvod se od uvedených závěrů odchýlit. Argumentace, že spotřebitel je vždy v postavení dlužníka, neobstojí, resp. neodpovídá všem obchodním závazkovým vztahům. Sluší se připomenout, že žalovaný se dovolává ochrany právní jistoty dlužníků ve společnosti z pozice toho, kdo dobrovolně vstoupil do smluvního závazku (smlouvy o revolvingovém úvěru), a následně sjednané podmínky neplnil. Zapomíná přitom, že právní ochrany se musí dostat i věřitelům, jimž dlužníci neplní své závazky.
Námitku, že plněními dalších splátek na zesplatněný zbytek dluhu (úvěru) neuznal svůj závazek ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., žalovaný spojuje s otázkou, kterou má rovněž za dosud dovolacím soudem neřešenou, a to, zda je při posouzení uznání zbytku závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. bez dalšího třeba vycházet z obecné zkušenosti okolí, jak se mu takové chování dlužníka jeví, tedy z obecné zkušenosti, že takto se uznává celý závazek a že třetí osoby budou proto za dané situace právem očekávat, že jde o uznání zbytku závazku, pokud dlužník nedá výslovně najevo, že zbytek dluhu popírá / nevznese proti němu žádné námitky . I když má tuto právní otázku za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, odvolacímu soudu současně vytýká, že jeho řešení koliduje se závěry, které přijal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008. Cituje-li žalovaný na podporu vlastní argumentace část z odůvodnění tohoto rozhodnutí ( Pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Taková okolnost však ze skutkových okolností nevyplývá. ) , vytrhuje ji z kontextu rozhodnutí a pomíjí, že závěry, které v této věci Nejvyšší soud přijal, se vztahují na skutkově zcela odlišnou věc (Nejvyšší soud se zde vyjadřoval k situaci, kdy dlužník částečně plnil a současně vyjádřil svou vůli, že zbývající část závazku plnit nehodlá). Odkaz žalovaného na uvedené rozhodnutí dovolacího soudu je tudíž nepřiléhavý.
K uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, nebo usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004); dovodil, že částečné plnění musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku.
Jestliže dlužník částečně plní na svůj závazek, aniž by současně zpochybnil jeho (zbývající) výši (jako v posuzovaném případě), přičemž se jedná o povšechně známý závazkový vztah, jakým smlouva o úvěru bezpochyby je, pak nelze než dovodit, že částečné plnění na zbytek úvěru představuje současně uznání závazku v celé jeho zbývající výši. Plnil-li žalovaný žalobkyni další splátky poté, co byl vyzván k úhradě celého zbytku dluhu, aniž existenci svého dluhu jakkoliv zpochybnil (tak ostatně neučinil ani v dovolání), lze mít za to, že svůj závazek podle § 407 odst. 3 obch. zák. uznal.
Výtky, že v řízení vůbec nebylo zjišťováno, zda žalovaný opakovaně snižoval celý dluh, aniž by proti němu vznesl námitky , nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu, který je vymezen v § 241a odst. 1 o. s. ř. Směřují totiž primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přípustnost dovolání nemohou bez dalšího založit ani výhrady dovolatele k procesnímu postupu odvolacího soudu (námitka, že porušil zásadu koncentrace řízení). Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014. Sp zn. 30 Cdo 185/2014 a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2017



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu