33 Cdo 1371/2014
Datum rozhodnutí: 28.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 1371/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně GSUS absolutní čistota a. s. se sídlem v Rudné, Příčná 726 (identifikační číslo osoby 246 66 238), zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 10, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zaplacení 580.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 172/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2014, č. j. 12 Co 551/2013-206, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 12 Co 551/2013-206, potvrdil rozsudek ze dne 30. září 2013, č. j. 16 C 172/2011-169, jímž Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 580.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7% od 20. 1. 2010 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně GSUS s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 12, identifikační číslo osoby 252 15 213, na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2012, č. j. 16 C 172/2011-60.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1,7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že se při rozhodování dané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 919/2002, ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 317/99, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, v nichž se Nejvyšší soud zabýval spory, které vzešly z popření pravdivosti kvitance (soukromoprávní listiny potvrzující splnění dluhu, resp. převzetí a předání peněžité částky), a v nichž přijal a odůvodnil závěr, že samotné popření pravdivosti kvitance nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti kvitance tomu účastníkovi, který z existence v kvitanci uvedeného prohlášení věřitele o přijetí plnění vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Žalovaný však odvolacímu soudu podsouvá závěr, který ve skutečnosti neučinil. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na posouzení, komu svědčí povinnost tvrzení, resp. povinnost důkazní (tedy na aplikaci § 101 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - na základě rozsáhlého dokazování, v němž obě strany sporu prokazovaly svá proti sobě stojící skutková tvrzení (zda žalovaný zaplatil kupní cenu či nikoliv), a k jejich prokázání navrhovaly provedení četných důkazů, vzal za prokázané, že žalovaný žalobkyni nezaplatil kupní cenu za kupní smlouvou převáděný automobil. Uvěřil totiž žalobkyni, že byť v písemné kupní smlouvě potvrdila převzetí kupní ceny, žalovaný využil důvěry jejího statutáře a ve skutečnosti kupní cenu nezaplatil; akcentoval přitom, že toto tvrzení bylo podpořeno svědeckými výpověďmi M. C., S. (dříve J.) P., J. P., A. P., a nepřímo i výpověďmi svědků M. S. a T. K., zatímco obranu žalovaného potvrzovala toliko listina (kupní smlouva) a výpověď svědka A. S., kterou odvolací soud vyhodnotil jako nevěrohodnou. Žalovaný se přitom mýlí, jestliže se domnívá, že to nebyl on, kdo nesl tíži důkazního břemene a měl prokázat, že zaplatil kupní cenu . Tak jako žalobkyně prokazovala své žalobní tvrzení, že jí žalovaný kupní cenu nezaplatil, bylo na žalovaném, aby prokázal své obranné tvrzení, že kupní cenu žalobkyni uhradil. Veškeré dovolací námitky tak ve skutečnosti nesměřují proti právním závěrům odvolacího soudu, nýbrž proti jeho skutkovému zjištění (že žalovaný žalobkyni nezaplatil kupní cenu), na němž je právní posouzení věci založeno; oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje názor, že k prokázání toho, že zaplatil kupní cenu, stačilo předložit listinu (kupní smlouvu), která obsahovala potvrzení o zaplacení kupní ceny. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Neregulérní jsou námitky, jimiž žalovaný brojí proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil výpovědi některých svědků; ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) vyplývá, že způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, nelze zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu