33 Cdo 1367/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 10 odst. 2 obch. zák., § 14 odst. 5 předpisu č. 85/1996Sb., § 35 odst. 2 obč. zák., § 266 obch. zák.



33 Cdo 1367/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně CHAZEP, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní 712, identifikační číslo 260 70 260, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované Mgr. J. B. , advokátce se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 1805/20, identifikační číslo 662 49 431, o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 130/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2015, č. j. 22 Co 1028/2015-216, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2015, č. j. 22 Co 1028/2015-216, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. února 2015, č. j. 30 C 130/2014-173, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 150.000 Kč od 18. 9. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 22 Co 1028/2015-216, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s Advokátní kanceláří dne 29. 12. 2003 Smlouvu o poskytování právní pomoci a služeb , jejímž předmětem byl závazek advokátní kanceláře poskytovat žalobkyni komplexní právní pomoc za paušální smluvenou odměnu ve výši 20.000 Kč měsíčně. V dodatku č. 2 k této smlouvě uzavřeném dne 31. 3. 2011 smluvní strany uvedly, že s ohledem na to, že jsou právní služby podle této smlouvy poskytovány klientovi oběma advokáty shora uvedené advokátní kanceláře, tak s účinností od 1. 4. 2011 se do záhlaví smlouvy doplňuje IČ, DIČ a bankovní spojení advokátky Mgr. J. F. (nyní B.) s tím, že ostatní ujednání původní smlouvy zůstávají beze změn ; dodatek je podepsán JUDr. K. a žalovanou. Žalovaná a JUDr. K. (otec žalované) vykonávali advokacii ve sdružení založeném smlouvou o sdružení ze dne 1. 7. 2001; sdružení bylo rozpuštěno k 31. 3. 2010, což jeho účastníci konstatovali v dodatku č. 3 ke smlouvě o sdružení ze dne 15. 3. 2010. Žalobkyně nebyla o ukončení činnosti sdružení účastníky sdružení informována a nevěděla o něm. Advokátní kancelář zajišťovala pro žalobkyni i právní služby spojené s převodem souboru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 31. 12. 2011, v níž bylo dohodnuto, že žalobkyně v postavení kupujícího složí druhou část kupní ceny ve výši 16.138.000 Kč do depozita advokáta JUDr. K., který se zavázal převést tuto část kupní ceny poníženou o daň z převodu nemovitostí prodávajícímu po splnění podmínek uvedených v kupní smlouvě, avšak neučinil tak. Částku 11.544.140,- Kč nepřevedl na účet prodávajícího, nýbrž ji použil ke svým soukromým účelům. Tuto skutečnost potvrdil v notářském zápisu ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. NZ 224/2012, N 252/2012, v němž uznal svůj dluh vůči žalobkyni v uvedené výši, vyjádřil souhlas s tím, že uvedený zápis je exekučním titulem s přímou vykonatelností dle § 274 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (notářský zápis ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. NZ 224/2012, N 253/2012), a zřídil ve prospěch žalobkyně zástavní právo k souboru movitých věcí - sbírkám poštovních známek (notářský zápis ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. NZ 225/2012, N 254/2012). V řízení bylo dále zjištěno, že úkony související s převodem souboru nemovitostí činil za žalobkyni na katastrálním úřadu JUDr. K. podle generální plné moci ze dne 9. 2. 2012. Advokátní kancelář se žalobkyní komunikovala z e-mailových adres obou advokátů; některé e-maily odeslané z adresy žalované byly podepsány žalovanou, některé JUDr. K.. Z kopie internetových stránek z 30. 1. 2013 se podává, že žalovaná a JUDr. K. se stále prezentují jako společná advokátní kancelář pracující na principu sdružení. Z faktur, které žalobkyni za poskytování právních služeb vystavovala Advokátní kancelář , bylo zjištěno, že fakturované částky jsou účtovány ve prospěch účtu JUDr. K., který je uveden ve Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb; od dubna 2011 byl na základě dodatku č. 2 k uvedené smlouvě místem určení účet žalované.
V řízení nebylo mezi účastníky sporné, že žalobkyni vznikla škoda, a nebyla zpochybněna její výše ani příčinná souvislost. Soudy se proto zabývaly pouze otázkou odpovědnosti za vzniklou škodu.
Na podkladě shora uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná a JUDr. K. byli vůči žalobkyni ze všech úkonů právních služeb poskytovaných podle Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb uzavřené dne 29. 12. 2003, ve znění dodatků č. 2 a 3, zavázáni a odpovědni společně a nerozdílně. Protože smlouva o advokátní úschově peněz byla uzavřena (byť pouze ústně) v rámci právního vztahu ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb, je při posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou zpronevěřením uschovaných peněz na místě přihlédnout k obsahu hlavního smluvního závazku, na jehož základě byly žalobkyni poskytovány právní služby. Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla s žalobkyní uzavřena v době, kdy žalovaná a JUDr. K. vykonávali advokacii v rámci sdružení a smluvní odměna byla sjednána paušálně pro advokátní kancelář bez ohledu na to, který advokát poskytne konkrétní úkon právní služby. Skutečnost, že sdružení zaniklo, se v právním vztahu založeném Smlouvou o poskytování právní pomoci a služeb neprojevila, neboť žalovaná, ani JUDr. K., žalobkyni o zániku sdružení neinformovali, ani v tomto směru neiniciovali změnu smlouvy. To, že žalobkyni právní služby poskytovali oba advokáti, pak vyplývá přímo textu dodatku č. 2 ke Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb ( právní služby podle této smlouvy jsou poskytovány oběma advokáty shora uvedené advokátní kanceláře ). V dodatku č. 2 žalovaná a JUDr. K. zcela jasně a určitě projevili vůli zachovat dosavadní režim poskytování právních služeb žalobkyni jako před zánikem sdružení, tedy včetně paušální odměny pro oba advokáty a za společné a nerozdílné odpovědnosti ( ostatní ujednání původní smlouvy zůstávají beze změn ). V době, kdy došlo ke zpronevěře uschovaných peněz, vykonávali žalovaná a JUDr. K. advokacii jako dva samostatní advokáti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jako zákon o advokacii ), avšak vůči žalobkyni vystupovali na základě Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb podle § 14 odst. 5 zákona o advokacii. Významným z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně shledal, že žalovaná a JUDr. K. jsou osoby blízké, že ke komunikaci s žalobkyní používali obě své e-mailové adresy, což potvrzuje úzkou vzájemnou spolupráci žalované s JUDr. K., že i po zániku sdružení ponechali na svých internetových stránkách označení společné advokátní kanceláře a společné označení z dob činnosti sdružení používali na razítkách i hlavičkovém papíře, že žalobkyně zasílala odměnu za právní služby na účet žalované a že žalovaná se, byť s žalobkyní v souvislosti s koupí nemovitostí nejednala osobně, podílela přinejmenším na přípravě listin a podkladů. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem byla žalobkyně po celou dobu v dobré víře, že může právní služby požadovat po obou advokátech a že se případného nároku z titulu odpovědnosti za škodu domůže po kterémkoliv z nich.
Odvolací soud právním závěrům soudu prvního stupně nepřisvědčil. Uzavřel, že společná a nerozdílná odpovědnost žalované za škodu způsobenou JUDr. K. nevyplývá ani z ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen obč. zák. ), ani z § 14 odst. 5 či § 24 odst. 1 zákona o advokacii, popř. z § 10 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obch. zák. ), a nelze ji dovodit ani ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb. Podstatnou shledal skutečnost, že sdružení advokátů JUDr. K. a žalované bylo k 31. 3. 2010 rozpuštěno. JUDr. K. i žalovaná vykonávali od 1. 4. 2010 advokacii ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a/ zákona o advokacii každý samostatně a ze závazků vůči třetím osobám již nebyli zodpovědní společně a nerozdílně. Užití ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. odmítl s odůvodněním, že žalovaná a JUDr. K. nevykonávali od 1. 4. 2010 advokacii jako nové sdružení bez právní subjektivity podnikající pod společným jménem ; doplnil, že na uvedené nemá vliv ani to, že v hlavičce dodatku č. 2 ke Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb byla uvedena Advokátní kancelář . Z prohlášení advokátů v čl. II odst. 1 dodatku č. 2, že právní služby jsou poskytovány oběma advokáty , dovodil, že právní služby žalobkyni poskytuje každý z advokátů samostatně a zvlášť, resp. že budou poskytovány oběma advokáty . Společnou odpovědnost advokátů (žalované a JUDr. K.) nedovodil ani z § 14 odst. 5 zákona o advokacii, neboť se na ní výslovně nedohodli. Protože v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná a JUDr. K. žalobkyni poskytovali právní služby po 1. 4. 2010 společně na základě jakékoliv zákonem předvídané právní formy, jsou každý za výkon své činnosti zodpovědní samostatně; žalovaná neměla povinnost kontrolovat plnění smluvních povinností ze strany JUDr. K. vůči žalobkyni ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o advokacii.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o posouzení,
- zda osoby vystupující při jednání v právních vztazích jako osoby spolupracující, tj. žalovaná a JUDr. K. vystupující pod označením Advokátní kancelář , ačkoliv mezi sebou nemají uzavřenou smlouvu o sdružení či jinou formu právní spolupráce, jsou solidárně odpovědní za škodu způsobenou jedním z nich třetí osobě podle § 10 odst. 2 obch. zák.;
- zda výkon činnosti dvou samostatných advokátů, kteří společně poskytují klientovi právní služby na základě jediné mandátní smlouvy, aniž by mezi sebou měli uzavřenu smlouvu o sdružení či jinou formu subjektu s právní subjektivitou předvídanou zákonem o advokacii, zakládá jejich solidární odpovědnost za škodu způsobenou klientovi jedním z nich;
- zda výkon činnosti advokátů dle § 14 odst. 5 zákona o advokacii, kteří vůči klientovi vystupují jako osoby spolupracující pod označením Advokátní kancelář , zakládá jejich solidární odpovědnost za škodu způsobenou klientovi jednáním jednoho z advokátů, ačkoliv mezi sebou nemají uzavřenou dohodu o odpovědnosti při takto prováděné činnosti;
- zda je pro solidární odpovědnost advokátů nezbytné, aby právní služby poskytovali ve sdružení nebo jako společníci veřejné obchodní společnosti, společnosti s ručením omezeným nebo jako účastníci sdružení.
Žalobkyně prosazuje, že podle Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění jejího dodatku č. 2 jí žalovaná a JUDr. K. poskytovali právní služby společně, a to nejméně ode dne 31. 3. 2011, což ostatně vyplývá i z listin, které jí adresovali. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalovaná a JUDr. K. nebyli účastníky sdružení bez právní subjektivity, nelze dovodit jejich odpovědnost podle § 10 odst. 2 obch. zák. Namítá, že podmínkou solidární odpovědnosti osob podle § 10 odst. 2 obch. zák. není existence jakékoliv právní formy jejich spolupráce nýbrž skutečnost, že vystupují pod společným označením, což žalovaná s JUDr. K. činili (vystupovali jako Advokátní kancelář ). Srozuměna není rovněž se závěrem odvolacího soudu, že společnou odpovědnost žalované a JUDr. K. nelze dovodit ani z § 14 odst. 5 zákona o advokacii, a to pro absenci dohody o solidární odpovědnosti mezi nimi. Je toho názoru, že společná odpovědnost advokátů poskytujících právní služby podle § 14 odst. 5 zákona o advokacii není podmíněna jejich výslovnou dohodou o odpovědnosti, nýbrž vyplývá z toho, jak tito advokáti vystupovali v právních vztazích vůči klientovi (žalobkyni). Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť otázky předestřené k dovolacímu přezkumu již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, popř. jako nedůvodné zamítnuto, neboť skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné. S jednotlivými dovolacími námitkami podrobně polemizuje.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná neodpovídá solidárně s JUDr. K. za škodu, kterou jí způsobil zpronevěřením peněz složených do advokátní úschovy v rámci právních služeb poskytovaných podle Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ze dne 29. 12. 2003 ve znění dodatků.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná není solidárně odpovědná za škodu zaviněnou JUDr. K., je založen na několika dílčích závěrech, které žalobkyně v dovolání zpochybnila, totiž že společná, resp. solidární odpovědnost žalované a JUDr. K. nevyplývá ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění doplňků, ani z ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. nebo z ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii.
Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla v posuzovaném případě uzavřena v režimu obchodního zákoníku a soudy ji posoudily jako mandátní smlouvu podle § 566 a násl. obch. zák. Obchodní závazkové vztahy spadají do oblasti soukromého práva, které je (krom jiného) ovládáno zásadou autonomie vůle smluvních stran. Jejím nejvýraznějším projevem je smluvní autonomie, v jejímž rámci je subjektům soukromoprávních vztahů umožněno, aby si své občanskoprávní a obchodněprávní vztahy uspořádaly v maximálním rozsahu podle své vlastní, ve smlouvě projevené, vůle. Uvedená zásada se projevuje v dispozitivnosti norem občanského i obchodního práva, od nichž se účastníci závazkového právního vztahu mohou odchýlit; jediné omezení v tomto smyslu představují kogentní ustanovení zákona (§ 263 obch. zák.). Na základě dispozitivní úpravy norem soukromého práva mohou subjekty občanskoprávních i obchodněprávních vztahů nejlépe realizovat své osobní i majetkové představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy, potřebami a preferencemi neboli realizovat je ve svém soukromém i obchodním životě v jeho nejrůznějších podobách po svém. Z řečeného vyplývá, že ve smluvním právu platí v prvé řadě to, co si smluvní strany mezi sebou samy dohodly (lex contractus). Jejich dohoda se tak stává stejně závaznou jako zákon sám. Jestliže subjekty závazkového právního vztahu již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) uzavřou, mají povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda), a to i když se plnění pro některou z nich stane následně nevýhodným (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 56-57, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1389/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96/1996).
Pro určení práv a povinností účastníků posuzované Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění dodatků č. 1 a č. 2, resp. pro posouzení odpovědnosti z titulu porušení sjednaných práv a povinností (resp. na jeho základě vzniklé škody) je proto v prvé řadě určující obsah této smlouvy . Ve Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb, kterou žalovaná a JUDr. K. uzavřeli s žalobkyní v době trvání sdružení, v jehož rámci společně vykonávali advokátní praxi, vystupují žalovaná a JUDr. K. společně pod označením Advokátní kancelář dále jen advokát . V článku I. nazvaném Předmět smlouvy se advokát zavázal poskytovat klientovi komplexní právní pomoc s demonstrativním výčtem hlavních činností, které bude pro klienta zajišťovat, mezi něž patří i poskytování právních porad a konzultací, vyřizování právní agendy klienta, příprava a sepisování potřebných písemností právního charakteru a zastupování před státními a jinými orgány (část A, body 1. až 10.). Článek I. část A. bod 11. předmětné smlouvy obsahuje ujednání o odpovědnosti s textem: advokátní kancelář odpovídá za prokazatelné škody vzniklé jejím zaviněním při poskytování smluvních právních služeb klientovi . V článku I. bodu B se advokát zavázal poskytovat smluvenou právní pomoc řádně a při zastupování respektovat základní, zákonu neodporující dispozice udělené k této činnosti klientem a za poskytovanou právní pomoc si strany sjednaly paušální odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně (článek V. bod 1. smlouvy). V článku II. odst. 1. dodatku č. 2 ke Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb, který byl uzavřen rok po rozpuštění sdružení žalované a JUDr. K., účastníci prohlásili, že s ohledem na to, že jsou právní služby podle této smlouvy poskytovány klientovi oběma advokáty shora uvedené advokátní kanceláře, tak s účinností od 1. 4. 2011 se do záhlaví smlouvy doplňuje IČ, DIČ a bankovní spojení advokátky Mgr. J. F. ; v odst. 2. je pak uvedeno, že ostatní ujednání původní smlouvy zůstávají beze změn .
Právní úkony je třeba vykládat podle pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 obč. zák. a v případě obchodních závazkových vztahů speciálně za použití výkladových pravidel zakotvených v § 266 obch. zák. Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel na všechny okolnosti související s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i na následné chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Tato výkladová pravidla pro obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvádí základní obecné výkladové pravidlo obsažené v občanském zákoníku, konkrétně v jeho ustanovení § 35 odst. 2, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. (stejně jako podle § 35 odst. 2 obč. zák.) přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 30/1999, nebo rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009).
Závěry odvolacího soudu, že ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb nevyplývá společná a nerozdílná odpovědnost žalované za škodu způsobenou JUDr. K. a že z prohlášení advokátů z článku II. odst. 1 dodatku č. 2 lze dovodit, že právní služby žalobkyni poskytuje každý z advokátů samostatně, jsou flagrantním porušením shora popsaných zásad, na nichž stojí obchodní závazkové vztahy, resp. celé odvětví soukromého závazkového práva. Odvolací soud ignoroval ujednání o společné odpovědnosti obsažené v článku I. části A. bodu 11. Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb i ujednání obsažené v článku II. odst. 2 dodatku č. 2 k této smlouvě. Rok po rozpuštění sdružení projevili žalovaná a JUDr. K. zcela jasně a srozumitelně vůli ponechat nadále v platnosti veškerá ujednání Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb, tedy i ujednání o odpovědnosti Advokátní kanceláře za prokazatelné škody vzniklé jejím zaviněním. V té době současně prohlásili, že právní služby poskytují žalobkyni oba advokáti uvedené advokátní kanceláře , což nelze vykládat jinak než jako projev vůle, že se rozpuštění sdružení nedotkne režimu, v jakém byly JUDr. K. a žalovanou právní služby žalobkyni dosud poskytovány (článek II. odst. 1 dodatku č. 2). Zcela zásadní je pak skutečnost, že žalovaná a JUDr. K. vůči žalobkyni vystupovali jako Advokátní kancelář i po rozpuštění sdružení (v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni informovali o rozpuštění sdružení). Pokud v době trvání sdružení došlo k uzavření Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb advokátní kanceláří JUDr. K. a žalované a následně, rok po rozpuštění sdružení, žalovaná a JUDr. K. uzavřeli s žalobkyní dodatek k této smlouvě, v němž se nadále označovali jako Advokátní kancelář a v němž výslovně prohlásili, že právní služby podle této smlouvy jsou klientovi poskytovány oběma advokáty uvedené advokátní kanceláře a že ujednání Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb (tedy i ujednání obsažené v jejím článku I. části A. bodu 11.) zůstávají i nadále v platnosti, pak - při absenci právního úkonu, který by v právním vztahu založeném Smlouvou o poskytování právní pomoci a služeb zohlednil rozpuštění sdružení a nastolil nový režim poskytování právních služeb s jedním (nebo oběma) advokáty - nelze dospět k jinému závěru, než že na základě Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění dodatku č. 2, kterou si strany ujednaly jako výraz své svobodné autonomní vůle, jsou žalovaná a JUDr. K. odpovědní za porušení povinností plynoucích jim z této smlouvy společně a nerozdílně, a to bez ohledu na to, kdo z nich žalobkyni ten který úkon právní služby poskytl. Nelze akceptovat, aby se žalovaná - osoba znalá práva a vykonávající činnost advokáta - vyhýbala plnění smlouvy, kterou dobrovolně uzavřela (pacta sunt servanda). Závěr, že žalovaná a advokát JUDr. K. jsou ze smlouvy odpovědní společně a nerozdílně, je podpořen rovněž dalšími v řízení zjištěnými skutečnosti; v běžném obchodním styku při poskytování právních služeb žalobkyni vždy vystupovali jako sdružení ( Advokátní kancelář JUDr ), přičemž žalobkyně platila této advokátní kanceláři za poskytované právní služby paušální měsíční odměnu, a to poukazem na určené bankovní účty. Dokumenty byly zpracovány a e-maily odesílány jak z počítače JUDr. K., tak z počítače žalované. Skutečnost, že se žalovaná a JUDr. K. dohodli na rozpuštění sdružení, nemá na jejich právní vztah s žalobkyní žádný vliv, neboť žalobkyně o rozpuštění sdružení nevěděla a oni naopak podnikali kroky k zachování právního vztahu založeného Smlouvou o poskytování právní pomoci a služeb v režimu touto smlouvou sjednaném. Odlišný výklad Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb a jejího dodatku č. 2 by byl v rozporu s jazykovým projevem, který je v nich vyjádřen, a nekorespondoval by s praxí, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, ani s jejich chováním. Projev vůle smluvních stran by nevykládal, nýbrž nahrazoval. Takového pochybení se při výkladu Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb a jejího dodatku č. 2 dopustil odvolací soud, jestliže obsah těchto právních úkonů (z nich vyplývající práva a povinnosti) částečně pominul (viz ujednání o společné odpovědnosti) a zčásti dezinterpretoval (výklad neodpovídá skutečné vůli ani zavedené praxi poskytování právních služeb JUDr. K. a žalovanou žalobkyni).
Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb a jejího dodatku č. 2 nerespektoval výkladová pravidla akceptovaná v rozhodovací praxi dovolacího soudu a odchýlil se tak od ustálené judikatury, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu obsahu právních úkonů a k vázanosti účastníků smluvními ujednáními - k zásadě pacta sunt servanda (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2165/2016).
Žalobkyní nastolené právní otázky týkající se aplikace § 10 odst. 2 obch. zák. a § 14 odst. 5 zákona o advokacii, dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Řešení otázky, zda z uvedených ustanovení lze dovodit solidární odpovědnost žalované za škodu způsobenou JUDr. K. při poskytování právních služeb žalobkyni, je přitom pro právní posouzení věci významné.
Podle § 10 odst. 2 obch. zák., podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně. Společné jméno není firmou.
Již ze samotného znění § 10 odst. 2 obch. zák. lze usoudit na nesprávnost závěru odvolacího soudu, že je aplikovatelné výlučně na právní vztahy více osob podnikajících na základě určité právní formy ( nového sdružení bez právní subjektivity podnikajícího pod společným jménem ). Uvedené ustanovení naopak připouští, aby více osob podnikalo pod společným jménem bez založení právnické osoby nebo sdružení (právního subjektu bez právní subjektivity), jednoduše řečeno pouze pod společným jménem . Zdá se, že jeho jediným účelem je ochránit práva a dobrou víru třetích osob vstupujících do vztahů s osobami, které při podnikání vystupují pod společným jménem, aniž tak činí na základě určité právní formy, neboť zakládá jejich společnou (solidární) odpovědnost za splnění závazků založených v rámci takového podnikání (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 27-28). Dovolací soud se k ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. vyjádřil ve své rozhodovací praxi v tom směru, že společné jméno ani fakticita společného podnikání více osob nezakládá právní subjektivitu takového společenství. Smyslem uvedeného ustanovení je založení solidární odpovědnosti společníků vůči třetím osobám při plnění závazků vzniklých při tomto podnikání. Ve vztahu k třetím osobám jsou tedy společní podnikatelé povinni plnit své společné závazky solidárně; toto ustanovení však neřeší jejich vztahy navzájem a nezakládá jejich společné vlastnictví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1379/2005).
Je zjevné, že odvolací soud nepřikládal význam relevantním zjištěním, z nichž vyplývá, že JUDr. K. a žalovaná vystupovali vůči žalobkyni jako Společná advokátní kancelář . i poté, co se dohodli na rozpuštění sdružení, neboť vycházel z chybného předpokladu, že ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. by bylo namístě na zjištěný skutkový stav aplikovat pouze v případě, že by žalovaná a JUDr. K. po rozpuštění sdružení nadále vykonávali advokátní činnost společně na základě nového sdružení bez právní subjektivity podnikajícího pod společným jménem . Vzhledem k tomu, že jedinou podmínkou aplikovatelnosti tohoto ustanovení je podnikání více osob pod společným jménem (a nikoliv založení sdružení), a s přihlédnutím k zjištění, že žalovaná a JUDr. K. vždy vystupovali vůči žalobkyni jako její společní právní zástupci ( Společná advokátní kancelář .. ), lze jejich solidární odpovědnost z titulu porušení závazků ze Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb ve znění jejího dodatku č. 2 dovodit i z ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák., a to bez ohledu na to, kdo z nich činil konkrétní úkon poskytované právní služby. Výkon advokacie je sice specifickou podnikatelskou činností (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, nebo usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 238/2013, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1476/2015), avšak při absenci speciální úpravy pro řešení situace, kdy dva advokáti vystupují vůči klientovi při poskytování právních služeb pod společným jménem, ačkoliv mezi sebou nemají upraven společný výkon advokacie formou předvídanou zákonem o advokacii, nelze než použít obecnou úpravu, tj. § 10 odst. 2 obch. zák. (Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla uzavřena v režimu obchodního zákoníku).
Lze uzavřít, že žalovaná a JUDr. K. vystupující vůči žalobkyni pod označením Advokátní kancelář , jsou na základě ustanovení § 10 odst. 2 obch. zák. solidárně odpovědní za škodu způsobenou žalobkyni jedním z nich, a to přesto, že mezi sebou nemají uzavřenou smlouvu o sdružení či jinou zákonem předvídanou formu právní spolupráce.
Společnou odpovědnost žalované a JUDr. K. lze dovodit rovněž z ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii při existenci ujednání o odpovědnosti obsaženého v článku I. část A. bodu 11. Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb.
Podle § 11 odst. 1 zákona o advokacii advokát vykonává advokacii samostatně (písm. a/), společně s jinými advokáty jako společník společnosti podle občanského zákoníku (dále jen sdružení ), nebo jako společník společnosti podle § 15 anebo jako společník zahraniční společnosti (písm. b/), nebo v pracovním poměru podle § 15a (písm. c/).
Podle § 14 zákona o advokacii se advokáti mohou sdružit za účelem společného výkonu advokacie; v takovém případě si upraví vzájemné vztahy písemnou smlouvou podle občanského zákoníku. Společníky sdružení mohou být pouze advokáti a jsou povinni vykonávat advokacii pod společným jménem. K dosažení sjednaného účelu sdružení jsou jeho jednotliví společníci oprávněni zaměstnávat další advokáty podle § 15a; tito advokáti nejsou společníky sdružení (odst. 1). Advokát, který je společníkem sdružení, nemůže ode dne vzniku účasti do dne jejího zániku současně vykonávat advokacii samostatně, jako společník společnosti nebo jako společník zahraniční společnosti, v jiném sdružení, ani v pracovním poměru (odst. 4). Ustanovení odstavců 1 až 4 se nepoužijí, dohodnou-li se advokáti na společném poskytování právních služeb v jednom nebo více případech (odst. 5).
Komentář k ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii uvádí, že se jedná v podstatě o a contrario uvedení toho, co není sdružením. Dohodne-li se několik (nejméně dva) advokátů na poskytování právní služby společně v jednom či více případech, nejedná se o sdružení. Jedná se o samostatný výkon advokacie. Takovou dohodu může uzavřít i účastník sdružení s jiným advokátem apod., nejedná se o sdružení a nepoužijí se nejen ustanovení § 14 odst. 1 až 4 zákona o advokacii, ale ani ustanovení § 829 až 841 obč. zák. Hranicí mezi výkonem advokacie ve sdružení a dohodou o společném poskytování právních služeb je vymezení konkrétních případů v dohodě o společném poskytování právních služeb; taková dohoda nemusí být ani písemná, každopádně nezakládá (byť písemná) samotné sdružení. Ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii má nepochybně významné souvislosti mimo jiné s odpovědností advokáta. Jeho aplikace by se v podstatě dala přirovnat např. ke smlouvě o dílo, kde na straně zhotovitelů vystupuje více účastníků, nebo ke smlouvě o subdodávce , a to např. když se v dohodě uvádí to, že jeden advokát pro druhého bude vykonávat např. určitý druh substitucí. Rozsah dohody je důležitý pro odpovědnost advokáta vůči klientovi. Lze uzavřít dohodu mezi advokáty na straně jedné a klientem na straně druhé, v níž je vymezena i odpovědnost za poskytování právní služby, event. může být (s vědomím klienta) uzavřena dohoda mezi advokáty, z níž jen jeden má vztah s klientem, a pouze on odpovídá klientovi (srovnej SVEJKOVSKÝ, Jaroslav et al. Zákon o advokacii: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012. xvii, 633 s. Beckova edice komentované zákony. Sv. 134. s. 92-94).
Smlouva o poskytování právní pomoci a služeb byla uzavřena v době trvání sdružení, které bylo rozpuštěno k 31. 3. 2010. V dodatku č. 2 ke Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb projevili žalovaná a JUDr. K. vůči žalobkyni vůli (úmysl) poskytovat jí nadále právní služby ve stejném režimu jako za trvání sdružení (tj. v režimu podle již sjednané Smlouvy o poskytování právní pomoci a služeb, a to beze změn oběma advokáty ), z čehož lze usuzovat na existenci jejich konkludentní dohody, že žalobkyni budou poskytovat právní služby společně, tj. v režimu podle § 14 odst. 5 zákona o advokacii (v jiných případech vykonávali - až na v řízení zjištěné výjimky dalších klientů - po rozpuštění sdružení advokacii každý samostatně). Samotné ustanovení § 14 odst. 5 zákona o advokacii otázku odpovědnosti advokátů poskytujících právní služby společně jednomu klientovi neřeší. Odpověď na ni lze však v daném případě nalézt přímo ve Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb (článek I. část A. bod 11.), v níž se žalovaná a JUDr. K. s žalobkyní dohodli na společné odpovědnosti při poskytování právních služeb, a následně projevili vůli ponechat toto ujednání v platnosti i po rozpuštění sdružení (článek II. odst. 2 dodatku č. 2). V době trvání sdružení představovalo takové ujednání standardní úpravu odpovědnosti za škodu vycházející z § 835 odst. 2 obč. zák., avšak po zániku sdružení je ho třeba hodnotit právě jako ujednání o společné odpovědnosti advokátů poskytujících právní služby společně podle § 14 odst. 5 zákona o advokacii. Dovolatelkou nastolenou otázku odpovědnosti advokátů v případě absence dohody o odpovědnosti uzavřené mezi nimi (s vědomím klienta) nebo mezi nimi a klientem tak není třeba zodpovídat; je zavádějící, neboť nebere v úvahu existenci dohody o odpovědnosti ve Smlouvě o poskytování právní pomoci a služeb. Zároveň je - na základě shora uvedených závěrů - zřejmé, že pro solidární odpovědnost advokátů není nezbytné, aby právní služby poskytovali ve sdružení nebo jako společníci veřejné obchodní společnosti, společnosti s ručením omezeným nebo jako účastníci sdružení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že neobstojí závěr odvolacího soudu, že žalovaná neodpovídá za škodu způsobenou žalobkyni zpronevěřením peněz složených do úschovy advokáta; dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto - aniž se zabýval námitkami týkajícími se nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku - rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v navazujícím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu