33 Cdo 1355/2013
Datum rozhodnutí: 23.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




33 Cdo 1355/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň a) A. J. , b) L. O. , obou zastoupených Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Slezská 144, c) M. K. , zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem Beroun, Seidlovo nám. 30, a d) J. W. , zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Slezská 144, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, o zaplacení úroků z prodlení ve výši 742.189,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 249/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 51 Co 396/2010-435, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 18 C 249/2006-355, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2009, č. j. 18 C 249/2006-372, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním a), b) a c) k ruce společné a nerozdílné částku 236.391,- Kč (výrok I.), žalobkyni d) částku 478.798,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. až VIII.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 51 Co 396/2010-435, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích o věci samé I. a II. a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c) a žalovaným, zrušil jej v nákladových výrocích III., IV., VI. a VIII. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm uplatněných námitek nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Námitky, jimiž žalovaný obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že se nedostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu, neboť mu žalobkyně neposkytly k tomu potřebnou součinnost, jsou postaveny na jeho vlastní skutkové verzi, a vystihují proto nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze uplatnit výhrady, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Žalovaný totiž tvrdí, že žalobkyně, popř. osoba prokazatelně oprávněná za ně jednat, mu nikdy nezaměnitelně nesdělily, na jaký účet jim měl peněžní prostředky poukázat, že Mgr. E. D., která jej vyzvala k plnění, nepředložila plnou moc, která by ji opravňovala k zastupování ve věci zaplacení dlužné částky, že jeho snaha uložit peněžní prostředky do soudní úschovy byla soudem odmítnuta, že žalobkyně d), za níž cestoval do zahraničí, se s ním odmítla sejít za účelem převzetí peněz a že jednání žalobkyň bylo čistě účelové. Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových zjištěních, musel by následně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že k jeho prodlení ve smyslu § 517 odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), nedošlo, neboť se v prodlení ocitly věřitelky (žalobkyně), které mu neposkytly součinnost potřebnou ke splnění peněžitého dluhu (§ 520 obč. zák.). Žalovaný tak právní závěr, že se dostal do prodlení, zpochybňuje procesně neregulérním způsobem; svůj oponentní právní závěr, že se v důsledku prodlení věřitelů do prodlení nedostal, buduje na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Přehlíží přitom, že výhrady proti skutkovým zjištěním nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda napadené rozhodnutí je zásadního právního významu.
Bezvýznamné jsou i výtky žalovaného, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na přerušení řízení do doby rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98 (§ 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), že odvolací soud se jeho odvolací námitkou týkající se zamítnutí tohoto návrhu vůbec nezabýval a že soudy neprovedly jím navržené důkazy; vystihují totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, vyjma případů, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů; o takový případ se v posuzované věci nejedná.
Ani v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněná správnost posouzení námitky započtení pohledávky žalovaného, kterou během řízení v rámci procesní obrany uplatnil, nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí mající ve věci samé zásadní právní význam. Žalovaný započetl pohledávku z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku, která mu vznikne v případě, že předběžné opatření vydané na návrh žalobkyň v řízení, vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98, bude zrušeno (§ 77a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve shodě s ustálenou soudní praxí a odbornou komentářovou literaturou uzavřel, že k zániku žalovaných pohledávek nemohlo dojít započtením pohledávky, která v době, kdy žalovaný učinil právní úkon směřující k započtení, neexistovala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1694 a násl. s.); v řízení, vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98, vydané předběžné opatření nebylo zrušeno a ve věci nebylo rozhodnuto.
Poukazuje-li žalovaný v podání ze dne 1. 11. 2012, jímž doplnil dovolání ze dne 2. 11. 2010, na nové skutečnosti, které nastaly až po vynesení napadeného rozhodnutí, a předkládá-li k tomu nové důkazy, přehlíží, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) a že dovolací důvody lze měnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyním v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. července 2013

JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu