33 Cdo 1348/2014
Datum rozhodnutí: 20.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



33 Cdo 1348/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. K , s místem podnikání v Krnově, Boční 4 (identifikační číslo osoby 180 98 916), zastoupeného Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 1, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, o zaplacení 47.321,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 219 C 43/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2013, č. j. 11 Co 294/2013-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 4.018,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Mariana Przybyly, advokáta.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 14. března 2013, č. j. 219 C 43/2012-79, zamítl žalobu o zaplacení 47.321,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 11 Co 294/2013-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 47.321,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 19. 1. 2010 do 5. 6. 2012 ve výši 8.780,- Kč a dále od 6. 6. 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den pololetí, v němž prodlení vzniklo, zvýšené o 7 procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Žalobce s dovoláním nesouhlasí, neboť skutkové i právní závěry odvolacího soudu považuje za zcela správné. Navíc namítá, že otázky, které žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu, jsou nesrozumitelné a nemají judikatorní přesah.
O dovolání bylo rozhodováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolání žalované shora uvedené postuláty nesplňuje, neboť konstatování, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny , aniž jsou tyto otázky specifikovány, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. (viz výše). Zmíněná konstatování dovolatelka v textu dovolání sice rozvedla výtkou, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav věci opomněl aplikovat ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen obč. zák. ) a že žalobci přisoudil cenu víceprací v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, však nekonkretizovala. Rovněž tak neozřejmila, kterou otázku hmotného nebo procesního práva v této souvislosti považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou.
Nadto je namístě konstatovat, že žalovaná v dovolání ani neuplatnila jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že dílo nebylo dokončeno proto, že žalovaná neobstarala souhlas souseda Polínka ke vstupu na jeho pozemek tak, aby žalobce mohl dílo dokončit, a že připravenost a ochota žalobce jako zhotovitele dílo dokončit jak po odborné tak po faktické stránce přitom nebyla zpochybněna a zjištěný skutkový stav věci proto poměřoval ustanovením § 641 odst. 1 obč. zák. K otázce výkladu ustanovení § 641 odst. 1 obč. zák. žalovaná v dovolání sice vznáší řadu otázek, tyto jsou však založeny na její vlastní (odlišné) skutkové verzi, z níž odvolací soud v posuzované věci nevycházel a kterou se žalovaná snaží prosadit, totiž že překážka na její straně coby objednatele vznikla až v době prodlení zhotovitele (žalobce) s dokončením díla a že tato překážka posléze odpadla (souhlas souseda Polínka byl v průběhu provádění díla nakonec zajištěn). Žalovaná přitom odvolacímu soudu vytýká, že vyšel jen z některých důkazů a nevzal v potaz její tvrzení ohledně vad díla. Z toho je zřejmé, že žalovaná v tomto směru v dovolání ani neuplatnila způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Jinak řečeno, správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní; skutkový základ sporu totiž nelze zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Rovněž dovolací výtka, že odvolací soud neměl žalobci přiznat částku představující daň z přidané hodnoty z navýšené ceny díla, protože účastníci se na takovém navýšení ceny díla nedohodli, je založena na vlastní skutkové verzi žalované.
Výtky žalované, že ji odvolací soud nepoučil o jejích procesních povinnostech (aby při odlišném právním názoru odvolacího soudu na věc doplnila svá tvrzení ohledně namítaných vad díla) a že se v tomto směru nezabýval její procesní obranou, nelze podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v § 237 o. s. ř.; nejde o tzv. spor o právo ve smyslu výkladu či aplikace procesních norem.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. května 2014

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu