33 Cdo 1334/2010
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 1334/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. R. , zastoupené Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, SNP 1872, proti žalovaným 1) Ing. J. Ř. a 2) Ing. D. Ř. , zastoupeným JUDr. Petrem Hrabákem, advokátem se sídlem v Mostě, K. H. Máchy 344, 3) S. D. , 4) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 1, Rašínovo nábřeží 42, územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, adresa pro doručování odloučené pracoviště Teplice, Husitská 2, a 5) Z. H. , zastoupenému JUDr. Danielem Nevečeřalem, advokátem se sídlem v Chomutově, Revoluční 24, o zaplacení 7,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě, pod sp. zn. 15 C 2966/99, o dovolání prvního, druhé, čtvrté a pátého žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2009, č. j. 12 Co 215/2007-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mostě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. června 2001, č. j. 15 C 2966/99-33, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2010, vydaného pod sp. zn. 15 C 2966/99, uložil prvnímu, druhé, třetímu žalovaným a Ing. T. H. povinnost zaplatit žalobkyni částku 4,000.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 7. 6. 1997 do zaplacení (výrok I.), prvnímu, druhé, třetímu, pátému žalovaným a Ing. T. H. povinnost zaplatit žalobkyni 3,000.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 7. 6. 1997 do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. května 2009, č. j. 12 Co 215/2007-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že první, druhá, třetí žalovaní a Ing. T. H. jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 4,000.000,- Kč s 26% úrokem od 7. 6. 1997 do zaplacení s tím, že povinnost jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu, v jakém svou povinnost splní ostatní žalovaní, ve výroku II. tak, že první, druhá, třetí, pátý žalovaní a Ing. T. H. jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 3,000.000,- Kč s 26% úrokem od 7. 6. 1997 do zaplacení s tím, že povinnost jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu, v jakém svou povinnost splní ostatní žalovaní; ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil, změnil jej ve výroku o poplatkové povinnosti a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Poté, co původní čtvrtý žalovaný Ing. T. H. podal proti tomuto rozsudku dovolání, dne 24. 8. 2010 zemřel. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 31. května, č. j. 33 Cdo 1334/2010-235, pokračoval v dovolacím řízení s Českou republikou-Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť všichni v úvahu přicházející dědici dědictví odmítli a majetek zůstavitele připadne státu jako odúmrť.
Přestože odvolací soud formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně, obsahově jej potvrdil. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelů, že k předání částky 7,000.000,- Kč (a ke vzniku smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu) došlo až po podpisu ručitelského prohlášení Ing. T. H. a pátého žalovaného, že půjčeno bylo jen 6,000.000,- Kč a nikoli 7,000.000,- Kč, že soudy nepřihlédly k tomu, že vůči JUDr. D. R. právnímu předchůdci žalobkyně, je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání, lichvy, popř. jiného trestného činu. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Argumentují-li pátý žalovaný a právní předchůdce čtvrté žalované v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy uvěřily jejich tvrzení, že k předání částky 7,000.000,- Kč došlo až po podpisu jejich ručitelského prohlášení, musely by nutně uzavřít, že ručitelský závazek platně nevznikl.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2012

JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu