33 Cdo 1304/2012
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012







33 Cdo 1304/2012


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců
a) P. Š.
a
b) P. Š.
, zastoupených Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti žalovanému
P. P.
, zastoupenému JUDr. Olgou Hubenou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, U Vážné studny 11, o 155.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 131/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011, č. j. 37 Co 226/2009-172, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žalovaný
je povinen
zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miloše Švandy, advokáta, se sídlem v Brně, Ponávka 2.

O d ů v o d n ě n í:



Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011, č. j. 37 Co 226/2009-172, kterým byl potvrzen ve věci samé rozsudek ze dne 5. 2. 2009, č. j. 7 C 131/2006-138, jímž Okresní soud v Blansku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 155.400,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 29. 11 2006 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Bezcenné jsou tudíž námitky brojící proti postupu soudu při zadání znaleckého posudku, výhrady proti způsobu jeho zpracování a jeho provedení jako důkazu či výtky, že zástupkyni žalovaného nebyl řádně oznámen termín místního šetření; všechny totiž vystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který nelze v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ úspěšně uplatnit (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Správnost právního závěru odvolacího soudu, že odpovídá za vady vzniklé na dokončovacích pracích v důsledku vad hrubé stavby, zpochybnil žalovaný námitkou, že se mohlo jednat o vady, které se při jím vykonávaných pracích ještě nemusely projevit. Tato výhrada je však založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil svůj právní závěr o odpovědnosti žalovaného za vady; protože vystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze k ní rovněž přihlížet. Sluší se pouze připomenout, že odvolací soud nedospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za (znaleckým posudkem zjištěné) vady jím provedených prací proto, že žalobce neupozornil na vady hrubé stavby; nepřisvědčil pouze argumentaci žalovaného s odůvodněním, že i kdyby měly zjištěné vady jím zhotoveného díla původ ve vadách hrubé stavby (v řízení ovšem neprokázaných), odpovídal by žalovaný za vady svého díla proto, že před jeho provedením na tyto nedostatky či nevhodné pokyny jako profesionál žalobce neupozornil.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že smlouva uzavřená účastníky je svým charakterem smlouvou o zhotovení věci na zakázku (§ 644 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), nikoli smlouvou o opravě a úpravě věci (§ 652 a násl. obč. zák.). Podle dovolatele má toto rozlišení zásadní význam pro posouzení odpovědnosti za vady.

V posuzované věci odvolací uzavřel, že dílo zhotovené žalovaným vykazovalo vady, že marným uplynutím lhůty stanovené k vyřízení reklamace těchto vad náleží žalobcům z odpovědnosti za vady stejná práva, jako by se jednalo o vady, které nelze odstranit (srov. § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů), a že mají právo na poskytnutí slevy z ceny díla. Odpovědnost za vady je u obou výše uvedených smluvních typů upravena samostatně, a to v § 645 a násl. pro smlouvu o zhotovení věci na zakázku a v § 653 a násl. pro smlouvu o opravě a úpravě věci. U obou smluvních typů odpovídá zhotovitel za vady, které má věc na zakázku zhotovená (nebo provedená oprava nebo úprava) při převzetí věci objednatelem, a odpovídá rovněž za vady, jejichž příčinou je vadnost materiálu dodaného objednatelem (resp. vadnost opravované či upravované věci) či nevhodnost pokynů objednatele, jestliže zhotovitel objednatele na vadnost dodaného materiálu (resp. opravované či upravované věci) nebo nevhodnost jeho pokynů neupozornil. Nelze-li vadu odstranit a nebrání-li řádnému užívání díla (jako je tomu v posuzovaném případě), má objednatel u obou smluvních typů právo na přiměřenou slevu z ceny, jíž se žalobci domáhají. Z uvedeného tedy vyplývá, že pro právní posouzení je v dané věci pro rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků bez významu, zda odvolací soud posoudil smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku či smlouvu o opravě a úpravě věci, neboť jejich právní úprava vztahující se k odpovědnosti za vady je pro danou věc zcela identická. Námitka dovolatele zpochybňující uvedený právní závěr odvolacího soudu tak již z toho důvodu nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Ten nemůže založit ani tvrzená nejednotnost soudní praxe při rozlišování shora uvedených smluvních typů, neboť podřazení konkrétní smlouvy pod ten který smluvní podtyp smlouvy o dílo je vždy odvislé od zcela jedinečných okolností každého případu a nelze tudíž dovozovat nejednotnost soudní praxe při posuzování skutkově odlišných případů.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení, jež jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.960,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 a 2 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.365,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 25. dubna 2013



JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu