33 Cdo 1302/2007
Datum rozhodnutí: 26.06.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 1302/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 218/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Co 507/2006-125, takto:


Dovolání se odmítá.


Žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit na nákladech dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení částku 5.300,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 10 C 220/2003-30, zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí objektu bydlení č. p. 217 na parcele č. 653 a pozemku p.č. 653 a p.č. 421, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 1289 pro obec k. ú. L. (dále jen předmětné nemovitosti ), se všemi součástmi a příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2004, č. j. 12 Co 266/2004-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, č. j. 33 Odo 248/2005-66, pro nepřípustnost odmítnuto. Ústavní soud nálezem ze dne 26. září 2005, sp. zn. IV.ÚS 391/05, rozsudky soudů obou stupňů, včetně usnesení dovolacího soudu zrušil.


Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 10 C 218/2005-107, návrh žalobkyně na určení, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Co 507/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně darovala žalovanému dne 2. 8. 1989 jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. Vztahy účastníků se přibližně v roce 1995 zhoršily, soustavné hádky prohloubily jejich vzájemné odcizení, problémy s dcerou napětí mezi nimi ještě umocnily a na podzim roku 2000, kdy si dcera účastníků proti vůli žalovaného


si přivedla do bytu účastníků přítele, žalovaný způsobil při konfliktu žalobkyni podlitinu na obličeji. Vzápětí svého jednání litoval. Na jaře 2002 účastníci zrušili vedení společné domácnosti a začali žít odděleně. Žalovaný se podílel na výživě syna F. tak, že mu pořizoval věci, hradil školné, nakupoval dárky, vařil pro něho a bral ho na dovolenou. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. P 49/2003, schválil dohodu účastníků, podle níž byl nezletilý svěřen do výchovy žalobkyně a žalovaný


se kromě běžného výživného ve výši 2.000,- Kč měsíčně zavázal splatit dluh


na výživném ve výši 18.500,- Kč za období od 1. 10. 2002 do 30. 9. 2003. Takto stanovenou vyživovací povinnost řádně plnil. V červnu 2002 navázal známost se S. V., která s ním později bydlela v samostatné části domu. Její přítomnost se nedotkla negativně syna účastníků, který s ní dobře vycházel. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný udržoval předtím známost s J. Z., prokázáno nebylo. Žalobkyně v létě 2003 navázala známost s P. T.,který u žalobkyně přebýval. Dopisem ze dne 3. 7. 2003 vyzvala žalobkyně žalovaného k vrácení darovaného podílu na nemovitostech z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, aniž rozvedla, v čem je spatřuje. K návrhu žalovaného bylo manželství účastníků rozvedeno rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j. 10 C 44/2004-15, který nabyl právní moci 16. 3. 2005. Příčiny rozvratu manželství účastníků byly shledány v jejich neschopnosti řešit problémy související s podnikáním a s hospodařením s finančními prostředky a v nevěře žalovaného a následné nevěře žalobkyně. Žalobou ze dne 7. 7. 2003, která byla žalovanému doručena dne 3. 10. 2003, se žalobkyně obrátila na soud, aby určil, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Svůj požadavek odůvodnila tím, že žalovaný se vůči ní a její rodině chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, konkrétně že ji fyzicky napadá, od léta 2002 má známost, rodině neposkytuje finanční prostředky a nepřispívá na výživu dětí. Žalobkyně předložila lékařská potvrzení, v nichž bylo uvedeno, že důvodem její návštěvy u lékaře byla tvrzená napadení žalovaným dne 21. 2. 2005 a 18. 6. 2006. Lékař jí ošetřil dvě modřiny na předloktí a zjistil bolestivost krku a kolene. Oba soudy dovodily, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že ji žalovaný v těchto případech fyzicky napadl. Z žádného z provedených důkazů tato skutečnost nevyplynula a neprokazují ji ani lékařská potvrzení.


Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly splněny podmínky § 630 obč. zák. pro vrácení daru, neboť žalovaný


se vůči žalobkyni nebo členům její rodiny nechoval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Chování žalovaného, konkrétně jeho nevěra v průběhu manželství, neplacení výživného na syna a fyzické napadení v roce 2000, je sice v rozporu s dobrými mravy, nikoli však v rozporu hrubém. I když žalobkyně mohla chování žalovaného subjektivně pociťovat jako hrubé porušení dobrých mravů, subjektivní pocit dárce k naplnění znaků § 630 obč. zák. nepostačuje. Stupeň závažnosti porušení morálních pravidel konkrétního chování obdarovaného je nutno hodnotit podle objektivních kritérií. Nevěru žalovaného nelze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů za situace, kdy k ní došlo až poté,


co účastníci již spolu nežili a nehospodařili, žalobkyně též navázala nový vztah a příčiny rozvratu manželství účastníků byly soudem shledány na straně obou účastníků a nikoli pouze na straně žalovaného. I když žalovaný plnil zpočátku svou vyživovací povinnost jen částečně, nelze, s přihlédnutím k finanční situaci účastníků i k tomu, že dlužné výživné doplatil, v tomto chování spatřovat hrubé porušení dobrých mravů. Z okolností, za nichž v roce 2000 žalovaný způsobil žalobkyni zranění obličeje, odvolací soud


ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se jednalo o výjimečné hrubé chování žalovaného k žalobkyni, jehož litoval, a které nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů. K dalším tvrzeným fyzickým útokům žalovaného odvolací soud poznamenal, že se mohlo jednat o konfliktní vztahy mezi rozvádějícími se manžely.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nedosáhlo chování žalovaného intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Vytýká oběma soudům, že nehodnotily jednání žalovaného komplexně, že je spíše bagatelizovaly a že nezohlednily, že dlouhodobě působilo nejen na ni,


ale i na syna. Není srozuměna s tím, že soudy přihlédly pouze k jedinému fyzickému napadení, ačkoliv další vyplývaly z lékařských zpráv i z výpovědí svědků. Má za to,


že k naplnění chování hrubě porušujícího dobré mravy došlo i tím, že žalovaný neplnil svou vyživovací povinnost vůči jejich synovi. Má výhrady k tomu, že při posuzování nevěry žalovaného soudy zohlednily jen to, že se tak stalo až po ukončení vedení společné domácnosti, že žalovaný žil s přítelkyní v samostatné části domu a že i ona později navázala známost, kdežto okolnost, že žalovaný odešel od rodiny, našel


si přítelkyni o pět let mladší než je jejich dcera a že navázala známost až v reakci


na jeho jednání, zcela pominuly. Žalovaný tím znevážil její důstojnost a vystavil


ji nepřijatelnému ponížení. V této souvislosti odkazuje na právní závěry obsažené


v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, který


se týkal skutkově obdobného případu. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Má za to, že soudy obou stupňů postupovaly v intencích nálezu Ústavního soudu a dospěly ke správnému právnímu závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,


že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4


o. s. ř.), dovodil, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona


č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen o. s. ř. ),


a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v projednávaném případě, ale i pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.


29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná


v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen Soubor /, pod označením C 23/1 a C 71/1).


Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1


písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat,


že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem; rozhodujícím přitom není jen to, který z dovolacích důvodů byl dovolatelem označen, ale především to, jak byl po obsahové stránce vylíčen. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.


Námitkou, že součástí zjištěného skutkového stavu bylo pouze její jediné fyzické napadení žalovaným, ačkoli další fyzické útoky byly prokázány lékařskými zprávami


a výpověďmi svědků, uplatnila žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jeho použití ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřipadá v úvahu. Skutková zjištění jsou v poměrech přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení nezpochybnitelná a dovolací soud se proto námitkami brojícími proti skutkovým závěrům odvolacího soudu nemůže zabývat. Navíc nelze přehlédnout,


že důkazy, jichž se žalobkyně dovolává, se vztahovaly k prokázání údajných útoků,


k nimž mělo dojít až po podání žaloby, která byla jedinou kvalifikovanou výzvou k vrácení daru podle § 630 obč. zák. Protože v případě soudního sporu o vrácení daru soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce


a obdarovaného právě ke dni doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975).


Žalobkyně sice v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., žádná z dovolacích námitek však po obsahové stránce tento dovolací důvod nevystihuje.


Správnost právního posouzení věci zpochybňuje výlučně výhrada, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže dovodily, že v řízení zjištěné chování žalovaného k žalobkyni a synovi účastníků nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů opravňující dárce požadovat vrácení daru podle § 630 obč. zák. Řešení této otázky především postrádá judikatorní přesah, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (v daném případě žalovaného) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí


od posouzení zvláštností každého konkrétního případu a nelze je zobecnit. Nastolená otázka nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným i z toho důvodu, že se nejedná o otázku, kterou dovolací soud neřešil, nebo kterou odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí podal výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , jenž je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen Soubor /, pod C 276/ 3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C 1883/ 25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich opakovaně konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Aplikace § 630 obč. zák. je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu na místě v případě takového závadného chování obdarovaného (ať vůči dárci nebo členům jeho rodiny), které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, nýbrž pouze takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).


Z pohledu citované judikatury proto obstojí závěr odvolacího soudu, který dovodil, že chování žalovaného spočívající v částečném neplnění vyživovací povinnosti vůči synovi účastníků při následném doplacení dlužné částky výživného, v ojedinělém a neopakujícím se fyzickém napadení žalobkyně v emočně vyhrocené situaci týkající se dcery účastníků a v navázání známosti s mladší ženou poté, co účastníci ukončili manželské soužití a jejich vztahy dosáhly stupně rozvratu, na němž se oba podíleli, nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Vzhledem k situaci, v němž se manželství účastníků nacházelo a též s ohledem na chování obou účastníků k sobě navzájem, nelze než uzavřít, že odvolací soud rozhodl v intencích uvedeného výkladu. Odkaz žalobkyně na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 33 Odo 137/2002 není případný. Jak již bylo výše vysvětleno, posouzení, zda chování obdarovaného hrubě porušuje dobré mravy (§ 630 obč. zák.), závisí na specifických okolnostech každého jednotlivého případu. Proto nelze jednoduše a bez dalšího aplikovat právní závěr, který zaujal dovolací soud ve zmiňované věci. Není možno souhlasit se žalobkyní, že se jedná o skutkově identický případ s posuzovaným případem. Jedinou shodu lze shledat v tom, že manžel, jemuž manželka darovala podíl na nemovitosti, za trvání manželství navázal známost s podstatně mladší ženou, kterou si nastěhoval do společného domu. V případě, jehož se žalobkyně dovolává, se však obdarovaný manžel již předtím dopouštěl nevěr a soud, který toto manželství rozváděl, jedinou příčinu rozvratu manželství spatřil na straně obdarovaného. V porovnání s právě projednávanou věcí šlo tudíž o skutkově odlišný případ, který nemůže být vodítkem pro její právní posouzení.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu podle obsahu spisu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 77/1996 Sb., v platném znění).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 26. června 2009


JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.


předsedkyně senátu