33 Cdo 1292/2012
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 1292/2012
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Doc. J. F. , zastoupeného JUDr. Dankou Filasovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, proti žalované Mgr. M. P. , zastoupené JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, o určení doby plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 285/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 58 Co 268/2011-134, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jozefa Mikloška, LL.M., advokáta.
O d ů v o d n ě n í:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozsudek ze dne 28. února 2011, č. j. 18 C 285/2010-109, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o určení doby plnění soudem a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. )], a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady pro určení doby splatnosti závazku žalované vůči žalobci ve smyslu § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), neboť doba splnění dluhu nebyla smluvními stranami určena a závisela proto podle § 563 obč. zák. na výzvě žalobce, respektive účastníci si nesjednali, že doba plnění je ponechána na vůli žalované, činí tak ovšem procesně neregulérním způsobem. Namítá, že soudy nesprávně interpretovaly obsah Dohody o narovnání , kterou s žalovanou uzavřel dne 13. 5. 2004. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že si účastníci sjednali dobu plnění a že projev jejich vůle obsažený v článku VI. dohody o narovnání směřoval k ujednání, že mu žalovaná uhradí náklady, které vynaložil v souvislosti se zde specifikovanými spory a se získáním pohledávky od Interbanky a.s., jakmile prodá dům čp. 501 nacházející se na pozemku parc. č. st. 1449 a pozemky parc. č. st. 1449 a parc. č. 1450, vše v katastrálním území S. Jinak řečeno, dovolatel prosazuje, že, že splatnost závazku ponechal na vůli žalované (dohodli se, že žalovaná splní svůj dluh po úkonu, který může učinit pouze ona, takže doba plnění je vázána pouze na její vůli). Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Námitky dovolatele jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění, že v dohodě o narovnání nebyla účastníky sjednána splatnost závazku žalované v návaznosti na prodej jejích nemovitostí (tzn. de facto ponechána na její vůli). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z jím formulované skutkové verze (tj. vyložil-li by obsah dohody o narovnání správně), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že jsou dány podmínky pro určení doby splatnosti závazku žalované vůči žalobci ve smyslu § 564 obč. zák., a dobu splatnosti závazku žalované na návrh žalobce určit (nahradit projev vůle žalované). Skutkového charakteru je rovněž námitka, že nesprávně byly zjištěny úmysly účastníků při uzavření dohody. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží; skutkový stav věci, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s . ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný.
Dovolací námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou (konkrétně s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92), je neopodstatněná. Důvody, proč na danou věc nelze aplikovat závěry dovozené v uvedeném rozhodnutí, dostatečně rozvedl již odvolací soud a pro stručnost na ně lze odkázat. Ani odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009, není přiléhavý, neboť v něm dovozované právní závěry jsou založeny na zjištění, že mezi účastníky byla dohodnuta doba plnění (konkrétně, že splatnost nastane vkladem vlastnického práva k nemovitostem jedné ze stran do katastru nemovitostí).
Nad rámec přezkumné činnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval tím, zda žalobce má vůči žalované nárok na zaplacení částky 103.925,- Kč (tj. oprávněností nároku na zaplacení dluhu). Zkonstatoval pouze, že závazky žalované nebyly v dohodě o narovnání dostatečně určitě specifikovány. Jeho úvaha o nedostatečné specifikaci závazku žalované měla pro posouzení, zda účastníky byla sjednána doba plnění, pouze podpůrný charakter.
Dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalobce avizovaný nesouhlas s tímto výrokem odůvodnil, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Poté, co Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil bez náhrady vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném ke dni podání dovolání, tj. do 31. 12. 2012). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), s připočtením částky 273,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 19. června 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu