33 Cdo 1289/2007
Datum rozhodnutí: 30.10.2009
Dotčené předpisy: § 101 obč. zák., § 563 obč. zák., § 5 odst. 3 předpisu č. 252/1994Sb., § 7 předpisu č. 252/1994Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 252/1994Sb., § 8 odst. 2 předpisu č. 252/1994Sb.




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. t., proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 151.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 150/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 57 Co 575/2006-65, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 19.992,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 151.125,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaný je provozovatelem hotelu E. v R. a držitelem zde umístěných patnácti televizních přijímačů, které nepřihlásil do evidence. Ani přes její výzvu, aby do 10. 5. 2002 zaplatil televizní poplatek ve výši 75,- Kč s přirážkou 10.000,- Kč za každý televizní přijímač, tak neučinil.

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 12 C 150/2005-36, žalobu o zaplacení částky 151.125,- Kč s 5,5% ročním úrokem od 11. 5. 2002

do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl provozovatelem hotelu E. v R., v němž měl umístěno v měsíci dubnu 2002 patnáct televizních přijímačů, které coby jejich držitel nepřihlásil do evidence a nezaplatil za ně televizní poplatek. Žalobkyně jej vyzvala přípisem ze dne 23. 4. 2002, který mu byl doručen dne 25. 4. 2002, aby do patnácti dnů od jeho doručení zaplatil dlužné televizní poplatky za měsíc duben 2002 v celkové výši 1.125,- Kč a přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý nepřihlášený televizní přijímač, tj. 150.000,- Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný úspěšně uplatnil námitku promlčení (§ 100, § 101 a § 102 obč. zák.). Vyslovil právní názor, že v případě televizních poplatků za duben 2002, které byly splatné k 15. dni tohoto měsíce (§ 5 odst. 3 zákona č. 252/1994 Sb.), uplynula tříletá promlčecí doba dne 16. 4. 2005, a v případě přirážek za každý televizní přijímač, jejichž splatnost na základě výzvy nastala dne 10. 5. 2002 (§ 8 zákona č. 252/1994 Sb.), připadl konec tříleté promlčecí doby na 11. 5. 2005. Protože žaloba ze dne 9. 5. 2005 byla u soudu podána až 13. 5. 2005, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. K faxovému podání žaloby ze dne 10. 4. 2005 přitom soud prvního stupně nepřihlížel, jelikož měl za to, že žalobkyně je ve lhůtě tří dnů nedoplnila podáním v písemné formě.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 57 Co 575/2006-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Především soudu prvního stupně přisvědčil, že vzhledem k žalovaným uplatněné námitce promlčení bylo nutno zabývat se nejprve otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku. Oproti němu z obsahu spisu zjistil, že telefaxové podání obsahující žalobu došlo soudu prvního stupně dne 10. května 2005, a že v důsledku pochybení bylo opatřeno otiskem razítka s datem podání 10. dubna 2005. Jelikož telefaxové podání bylo dne 13. května 2005, tedy do tří dnů, v souladu s § 42 odst. 3 o. s. ř. doplněno předložením jeho originálu, odvolací soud dovodil, že žaloba byla u soudu podána dne 10. května 2005. I tak ale námitku promlčení shledal úspěšnou. Zaujal právní názor, že podle § 5 odst. 3 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v tehdy platném znění (tj. ve znění zákonů č. 135/1997 Sb. a č. 231/2001 Sb.) - dále opět jen zákon č. 252/1994 Sb. , splatnost televizních poplatků za měsíc duben 2002 nastala 15. 4. 2002; následující den, tj. 16. 4. 2002, mohlo být právo na jejich zaplacení uplatněno u soudu a tímto dnem tudíž začala běžet obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), jejíž konec připadl na 16. 4. 2005. Jelikož žaloba byla podána u soudu dne 10. 5. 2005, právo na zaplacení televizních poplatků se promlčelo a nelze je žalobkyni přiznat. Na tomto závěru je bez vlivu úprava obsažená v § 7 zákona č. 252/1994 Sb., neboť stanovení přiměřené dodatečné lhůty k zaplacení dlužných poplatků provozovatelem ze zákona neodkládá počátek běhu promlčecí doby ve smyslu § 102 obč. zák., který na tento nárok nedopadá. Odvolací soud dovodil, že promlčeno je rovněž právo na přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý nepřihlášený televizní přijímač v měsíci dubnu 2002. Zaujal názor, že podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 252/1994 Sb. vznikne poplatníkovi povinnost zaplatit přirážku, nepřihlásí-li televizní přijímač do evidence. Jestliže nárok provozovatele ze zákona na přirážku není nárokem ve smyslu § 102 obč. zák., vztahuje se na něho obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák., jejíž počátek není vázán na přiměřenou lhůtu poskytnutou poplatníku provozovatelem

ze zákona ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb., nýbrž na den následující

po vzniku povinnosti zaplatit přirážku. Protože v dané věci vznik povinnosti zaplatit přirážku je vázán na povinnost zaplatit televizní poplatek za měsíc duben 2002, který byl splatný 15. 4. 2002, mohla žalobkyně již dnem následujícím, tedy 16. 4. 2002, uplatnit právo na zaplacení přirážky u soudu. Právo žalobkyně na přirážku za každý nepřihlášený televizní přijímač se tak promlčelo marným uplynutím tříleté promlčecí doby, jejíž běh počal dne 16. 4. 2002 a skončil dne 16. 4. 2005 (§ 101 a § 122 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávném závěru odvolacího soudu, že právo na televizní poplatky a přirážky se promlčelo a nelze jí je přiznat. Namítá chybnou interpretaci § 7 a § 8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb., podle nichž musela postupovat. Podle těchto ustanovení se mohla domáhat svého práva na zaplacení televizních poplatků a přirážek u soudu teprve tehdy, jestliže poplatník nezaplatil televizní poplatky a přirážky ani v přiměřené lhůtě, kterou mu poskytla. Odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že zejména povinnost zaplatit přirážku je odvislá od zjištění existence televizních přijímačů, tedy od výzvy a stanovení přiměřené lhůty k plnění. Prosazuje názor, že v posuzovaném případě tříletá promlčecí doba počala běžet až 11. 5. 2002, kdy právo mohlo být vykonáno u soudu. Její výzva ze dne 23. 4. 2002, aby žalovaný zaplatil televizní poplatky a přirážky ve lhůtě patnácti dnů ode dne jejího doručení, mu totiž byla doručena dne 25. 4. 2002 a přiměřená lhůta k plnění tak byla stanovena do 10. 5. 2002. Byla-li žaloba podána u soudu 10. 5. 2005, nemohou být její nároky promlčeny. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný nepovažuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Vzhledem k tomu, že zákon č. 252/1994 Sb. otázku běhu promlčecích dob neupravuje, vztahuje se na daný případ § 101 obč. zák., jehož výklad Nejvyšší soud již podal, např. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/1984 a v Souboru rozhodnutí NS ČR pod č. C 1610. Z nich vyplývá, že za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby v případech, kdy doba splnění nebyla stanovena právním předpisem, je třeba považovat den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl. Připomíná, že žalobkyně dne 23. 4. 2002 odeslala žalovanému výzvu k plnění; již k tomuto dni tedy nesporně zjistila skutečnosti, z nichž dovozovala právo na přirážku, a mohla je uplatnit u soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. )

po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/

o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Protože žalovaným k dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku promlčení práva provozovatele ze zákona na televizní poplatek a přirážku podle § 3 odst. 2 a § 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. dovolací soud dosud neřešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. je poplatníkem fyzická nebo právnická osoba, která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače.

Podle § 3 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 252/1994 Sb. fyzická osoba, která používá rozhlasový nebo televizní přijímač k podnikání, nebo v souvislosti s ním, platí rozhlasový nebo televizní poplatek z každého takového přijímače.

Podle § 5 odst. 3 části věty před středníkem zákona č. 252/1994 Sb. rozhlasový nebo televizní poplatek (dále jen poplatek ), jemuž podléhá fyzická osoba, je splatný nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce.

Podle § 7 zákona č. 252/1994 Sb. nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnuté mu Českým rozhlasem nebo Českou televizí (dále jen provozovatel ze zákona ), provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu.

Podle § 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. poplatník, který a/ nepřihlásí přijímač do evidence, b/ uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození

od povinnosti platit za přijímač poplatek, c/ uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit provozovateli

ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5.000 Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10.000 Kč za každý takový televizní přijímač. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nezaplatí-li poplatník přirážku v přiměřené lhůtě poskytnuté mu provozovatelem ze zákona, provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu. Podle odst. 3 téhož ustanovení se ustanovení odstavce 1 nepoužije, pokud poplatník dodatečně splnil všechny své povinnosti ještě před tím, než byl provozovatelem ze zákona vyzván k zaplacení přirážky.

Podle § 100 odst. 1 věty první obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110 obč. zák.).

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

V posuzovaném případě vyplývá vztah mezi účastníky ze zákona č. 252/1994 Sb., který neobsahuje vlastní úpravu promlčení. Proto se promlčení práv z tohoto vztahu řídí obecnou úpravou promlčení obsaženou v občanském zákoníku (§ 100 a § 101 obč. zák.). Ustanovení § 101 obč. zák. upravuje nejen délku obecné promlčecí doby, ale i počátek jejího běhu, pokud není v dalších ustanoveních stanoveno jinak. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé . Obecně platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě odůvodněně žalobu u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není přitom rozhodné, z jakého důvodu (objektivního či subjektivního) tak věřitel neučinil. Actio nata nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Splatnost může být stanovena dohodou, právním předpisem nebo určena v rozhodnutí. Nebyla-li splatnost dluhu takto určena, lze

o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoli a dlužník pak je povinen splnit dluh prvého dne poté, kdy byl věřitelem o splnění požádán (§ 563 obč. zák.). Soudní praxe je ustálena v názoru, podle něhož může-li věřitel splatnost dluhu vyvolat sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve

o splnění požádat. V těchto případech promlčecí doba začíná běžet dnem bezprostředně následujícím po dni, kdy vznikl dluh, nikoli dnem, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Okolnost, že se věřitel o vzniku svého práva nedozvěděl, je pro počátek běhu obecné promlčecí doby irelevantní. Nejde totiž o subjektivní promlčecí dobu (§ 106 odst. 1 a § 107 odst. 1 obč. zák.), u níž je právně významná vědomost oprávněného subjektu (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84, a na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, ze dne

27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005,

ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2645/2006, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením

ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl).

Jelikož je splatnost televizního poplatku stanovena v § 5 odst. 3 zákona č. 252/1994 Sb. pevným termínem, tj. 15. dne každého kalendářního měsíce, odvolací soud správně dovodil, že pro počátek běhu tříleté promlčecí doby tohoto práva je rozhodný tento okamžik. Jak se podává z obsahu podání samotného žalovaného ze dne 11. 7. 2005, 9. 5. 2006 a 2. 8. 2006, žalovaný se stal držitelem patnácti kusů televizních přijímačů v roce 2000, kdy převzal do nájmu hotel E. v R. i s televizními přijímači v něm umístěnými. V důsledku toho se stal i poplatníkem televizních poplatků ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 985/2004, a usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 892/2007). Vznikla mu tak povinnost platit do 15. dne každého kalendářního měsíce televizní poplatek ve výši 75,- Kč za každý televizní přijímač (§ 4 zákona č. 252/1994 Sb.). Protože právo žalobkyně na zaplacení televizních poplatků za měsíc duben 2002 se 15. 4. 2002 (tj. dnem jejich splatnosti) stalo nárokem, mohla je žalobkyně dnem následujícím, tedy 16. 4. 2002, důvodně uplatnit žalobou u soudu. Tímto dnem také počala běžet tříletá promlčecí doba, jejíž konec připadl na 16. 4. 2005 (§ 101 a § 122 obč. zák.). Byla-li žaloba podána u soudu dne 10. 5. 2005, promlčecí doba uplynula marně a odvolací soud správně uzavřel, že právo žalobkyně na zaplacení televizních poplatků za měsíc duben 2002 se promlčelo a nelze je přiznat.

Na rozdíl od televizního poplatku doba plnění přirážky podle § 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. není stanovena vůbec (není dohodnuta ani jinak určena); na promlčení tohoto práva proto dopadá úprava vyplývající z § 563 obč. zák. a splatnost přirážky nastává následující den po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Předpokladem výzvy k plnění je ovšem vznik práva na plnění (zde na zaplacení přirážky). Již ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, uveřejněném v Souboru pod č. C 2850, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že přirážka plní funkci sankce ve vztahu k těm, kteří se povinnosti platit poplatky vyhýbají neplněním evidenční povinnosti. Povinnost zaplatit přirážku podle § 8 odst. 1 zák. č. 252/1994 Sb. proto vzniká jako důsledek porušení poplatkové povinnosti. Je-li v § 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. povinnost poplatníka zaplatit přirážku spojována s povinností zaplatit dlužné poplatky, je nutnou podmínkou vzniku práva provozovatele ze zákona na přirážku nesplnění povinnosti zaplatit poplatek ve lhůtě splatnosti. Jelikož žalovaný do 15. 4. 2002 (tj. ve lhůtě splatnosti) nezaplatil poplatky za tento měsíc, vznikla mu dne 16. 4. 2002 povinnost zaplatit žalobkyni kromě dlužných poplatků povinnost zaplatit přirážku 10.000,- Kč za každý držený televizní přijímač (§ 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb.). Protože žalobkyně mohla vyvolat splatnost přirážky již následující den, tj. 17. 4. 2002, začala tímto dnem běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula marně 17. 4. 2005 (§ 101 a § 122 obč. zák.). Lze se proto ztotožnit s odvolacím soudem, že se promlčelo též právo žalobkyně na přirážku.

Správnost těchto závěrů nemůže zvrátit argumentace žalobkyně, že odvolací soud chybně interpretoval § 7 a § 8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb., a že počátek běhu promlčecí doby je spojen s uplynutím přiměřené dodatečné lhůty, kterou v souladu s § 7 a § 8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb. poskytla žalovanému k zaplacení dlužných poplatků a přirážky. Žalobkyně přehlíží, že v duchu základního interpretačního přístupu, který se ustálil v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, je třeba k výkladu právních norem přistupovat především podle jejich smyslu a účelu a nelze vycházet pouze z dikce zákona. V § 7 a v § 8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb. se sice uvádí, že provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu, nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky, resp. přirážku ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnuté mu provozovatelem ze zákona. Použití teleologické a systematické interpretační metody výkladu těchto ustanovení vycházející z důvodové zprávy k zákonu č. 252/1994 Sb. však vede k závěru, že účelem těchto ustanovení není upravit počátek běhu promlčecí doby v závislosti na uplynutí dodatečné lhůty poskytnuté poplatníkovi provozovatelem, tedy odchylně od občanského zákoníku, ale že je v nich pouze vyjádřeno celkové pojetí zákona, jenž je založen spíše na dobrovolném akceptování povinností, než na používání donucovacích prostředků a sankcí. Výklad těchto ustanovení podávaný žalobkyní by znamenal, že pro určení počátku promlčecí doby by nebylo rozhodující objektivně stanovené hledisko, ale skutečnost závislá na vůli subjektu právního vztahu, který by se mohl domáhat svého práva bez jakéhokoli časového omezení. Takový výklad je nepřijatelný, neboť je ve zřejmém rozporu s cílem právní úpravy institutu promlčení. Tím je pobízet věřitele pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu, a aby tak donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od dlužníka. Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení nároku plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby.

Lze tedy uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu, že počátek běhu promlčecí doby není spojen s uplynutím přiměřené dodatečné lhůty, kterou poskytla žalovanému k zaplacení dlužných poplatků a přirážky ve smyslu § 7 a § 8 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb.; dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 16.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částky 3.192,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. října 2009

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu