33 Cdo 1288/2010
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 109 obč. zák. ve znění do 31.12.1991, § 874 obč. zák.




33 Cdo 1288/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) L. P. a 2) M. P., zastoupeným JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 8, o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 392/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2009, č.j. 21 Co 185/2007-42, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č.j. 6 C 392/2005-29, zamítl žalobu o zaplacení 130.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 31. 8. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli 1. 8. 1990 s Okresním národním výborem v Prostějově smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 130.000,- Kč, v níž se zavázali dokončit výstavbu rodinného domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, a pro případ nesplnění této povinnosti se zavázali příspěvek do třiceti dnů vrátit. Stavba nebyla ve stanovené lhůtě zkolaudována; kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až 28. 6. 2001 a téhož dne nabylo právní moci. Soud prvního stupně uzavřel, že právo na vrácení příspěvku bylo ke dni podání žaloby (25. 10. 2005) promlčeno. Toto právo bylo zajištěno omezením převodu nemovitostí, a proto se promlčuje v desetileté lhůtě (§ 874 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. , § 109, věta první, obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), která počala běžet dnem registrace smlouvy o omezení převodu nemovitosti státním notářstvím (3. 8. 1990). Promlčecí doba tak uplynula 4. 8. 2000.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č.j. 21 Co 185/2007-42, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované zavázal k úhradě 130.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení, co do 10% úroků z prodlení ze 130.000,- Kč za den 31. 8. 2000 zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o desetileté promlčecí době uplatněného práva, avšak oproti soudu prvního stupně uzavřel, že toto právo není promlčeno. Povinnost vrátit příspěvek vznikla marným uplynutím lhůty, v níž mělo nabýt právní moci kolaudační rozhodnutí, tj. dnem 1. 8. 2000. Následně žalovaným plynula třicetidenní lhůta k vrácení příspěvku, takže od 1. 9. 2000 byli v prodlení; teprve tímto dnem počala běžet promlčecí doba.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (hodnoceno podle obsahu) napadli žalovaní dovoláním. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), oponují závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku není promlčeno, a ztotožňují se s právním názorem soudu prvního stupně, případně mají za to, že se právo žalobkyně promlčelo v obecné tříleté době. Podle dovolatelů není soudní praxe v posouzení otázky promlčení práva zajištěného omezením převodu nemovitostí jednotná. Dále se domnívají, že příslušný soud měl s ohledem na to, že omezení převodu nemovitostí se samo nepromlčuje žalobkyni vyzvat k řádnému doplnění petitu žaloby v souladu se skutkovým tvrzením a hmotným právem. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je napadené rozhodnutí v souladu. Navrhla proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Existence uvedených vad se z obsahu spisu nepodává. Žalovaní se mýlí, spatřují-li vadu řízení v tom, že žalobkyně nebyla vyzvána k doplnění petitu žaloby, neboť k takové výzvě neměl soud důvod. To, že z právní úpravy vyplývá, že omezení převodu nemovitosti se nepromlčuje, nezpůsobilo ani neurčitost ani nesrozumitelnost (či jeho rozpornost s vylíčením rozhodujících skutečností) žalobního návrhu, jímž se žalobkyně domáhala, aby soud rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,0% ročně z této částky za dobu od 31. 8. 2000 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (respektive pro případ vydání platebního rozkazu do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu ). Sluší se připomenout, že vadou podání není to, že žalobě nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem.
Při vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení poskytnutého státního příspěvku není promlčeno.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Otázkou délky promlčecí doby k uplatnění práv zajištěných omezením převodu nemovitosti podle právní úpravy platné do 1. 1. 1992 se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, a sp. zn. 33 Odo 905/2005, ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2004). V nich uzavřel, že právo na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 136/1985 Sb. ), se v souladu s ustanovením § 874 obč. zák. promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109, věty první, obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Odlišný výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran v době podstatně kratší.
V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007 (srov. také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1450/2008, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3989/2008), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení, a vyložil, že předpoklady, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínky (§ 36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku.
V souzené věci tedy žalobkyni vzniklo právo na vrácení příspěvku 2. 8. 2000, od 3. 8. 2000 pak byli žalovaní v prodlení se splněním dluhu a tímto dnem také počala běžet desetiletá promlčecí doba podle § 109, věty první, obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, k uplatnění práva na vrácení příspěvku; toto právo žalobkyně se tudíž nepromlčelo.
Dovolatelům se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu