33 Cdo 1285/2011
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 32 odst. 1 obč. zák., § 35 odst. 2 obč. zák., § 145 odst. 4 obč. zák., § 516 odst. 1 obč. zák., § 631 obč. zák., § 544 obč. zák.




33 Cdo 1285/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a/ Ing. V. S. a b/ M. S., zastoupených JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem Příbram II, Střelecká 26, proti žalované IRHOS spol. s. r. o. se sídlem Praha 3, Slezská 103, identifikační číslo 471 20 452, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, o zaplacení 1,121.160,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 7 C 123/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 Co 461/2007-256, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.194,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Šímy, CSc., advokáta se sídlem Plzeň, Purkyňova 43.
O d ů v o d n ě n í :



Žalobci se žalobou domáhali po žalované zaplacení částky 1,121.160,90 Kč představující smluvní pokutu, na kterou jim vznikl nárok, neboť žalovaná nedodržela sjednanou lhůtu dokončení díla.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. července 2007, č. j. 7 C 123/2005-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,121.160,90 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 10. 2002 smlouvu o dílo, podle níž se žalovaná (zhotovitelka) zavázala pro žalobce (objednatele) provést výstavbu rodinného domu na parcele č. 267/13 v k. ú. Č. (dále jen rodinný dům ) za cenu 4,440.150,70 Kč. Účastníci smlouvy si sjednali, že dílo bude dokončeno do 12ti měsíců od zahájení stavby, které bude provedeno zápisem ve stavebním deníku. V článku VIII. smlouvy si pro případ nedodržení termínu plnění smluvní strany dohodly, že žalovaná uhradí žalobcům smluvní pokutu ve výši 0,1 % z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení. Stavební deník založil dne 25. 11. 2002 V. L. (stavební dozor žalobců), ač tak měla učinit žalovaná. Žalovaná dílo ve lhůtě 12 měsíců od zahájení stavby nedokončila. Prodlení způsobil její postup při stavbě, a nikoli vícepráce požadované žalobci. V průběhu výstavby žalobci zjistili, že stavba byla prováděna bez rozhodnutí o jejím povolení; jednatel žalované S. H. padělal stavební povolení, na které smlouva o dílo odkazovala. Dodatečné stavební povolení bylo vydáno dne 12. 7. 2004; i z tohoto důvodu nemohlo být dílo žalobcům předáno ve sjednané lhůtě. Dne 8. 10. 2004 se konala schůzka za účelem předání díla, jíž se účastnili žalobci, V. L. a jednatel žalované S. H., který předání díla a převedení nemovitosti do vlastnictví žalobců podmiňoval podpisem dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo. Vyhrožoval jim, že když dodatek nepodepíší, nestanou se majiteli zhotoveného a již zaplaceného rodinného domku. Žalobci sice s obsahem dodatku nesouhlasili, avšak pod touto hrozbou žalobce dodatek s datem 22. 9. 2004 podepsal. Před podpisem byla na žádost žalobce z textu dodatku vyškrtnuta cena za vícepráce ve výši 665.000,- Kč. V dodatku se uvádí, že se jím smlouva o dílo ze dne 31. 10. 2002 doplňuje v oddílu II. tak, že stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004. Žalovaná se tím chtěla vyhnout povinnosti zaplatit smluvní pokutu za prodlení s předáním díla. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce podepsal dodatek nedobrovolně pod nátlakem. Z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění (dále jen obč. zák. ), která obsahovala též platné ujednání o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák. Dodatek č. 1 posoudil s ohledem na situaci, v níž žalobce listinu podepsal, jako právní úkon, který učinil nesvobodně, a je tudíž absolutně neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Protože žalovaná nedodržela termín dokončení díla sjednaný ve smlouvě, vzniklo žalobcům právo na smluvní pokutu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 28 Co 461/2007-164, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně neuvěřil žalobcům, že dodatek uzavřeli nesvobodně. Na základě toho dovodil, že dodatkem, který není neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., byla doba plnění sjednaná ve smlouvě prodloužena do 8. 10. 2004 a žalobcům proto nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení žalované.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 33 Cdo 2236/2008-188, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž v rozporu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval důkazy výpověďmi svědka L. a žalobců a jednatele žalované jako účastníků řízení, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci prokázali své tvrzení, že dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo byl dne 8. 10. 2004 podepsán v důsledku psychického nátlaku vyvolaného jednatelem žalované.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 Co 461/2007-256, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem. Poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně (výslechy účastníků řízení a svědka L. a korespondencí účastníků řízení) a doplnil dokazování listinnými důkazy (protokolem o místním šetření před kolaudací ze dne 1. 10. 2004 a sdělením stavebního úřadu o změně stavebníka ze dne 19. 11. 2004), se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o obsah písemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 31. 10. 2002 co do jejího předmětu, sjednané ceny a dokončení díla a v článku VIII. smlouvy sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové ceny díla pro případ nedodržení termínu plnění žalovanou. Stavba byla zahájena 25. 11. 2002, žalovaná ji dokončila 13. 9. 2004 a žalobcům předala 8. 10. 2004, tedy nikoli v původně sjednané lhůtě. V dodatku č. 1 smlouvy o dílo, datovaném 22. 9. 2004 a podepsaném 8. 10. 2004, účastníci projevili vůli změnit dobu plnění v článku II. smlouvy tak, že stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004, a cenu díla v článku IV. smlouvy tak, že vícepráce /a změny materiálů/ i méněpráce budou vyúčtovány a fakturovány do 31. 10. 2004 samostatnou fakturou. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že jednatel žalované H. jim vyhrožoval, že nepodepíší-li dodatek, přijdou o investice do domu a pozemku, a že žalobce podepsal dodatek nesvobodně pod nátlakem. Žalobkyně, která dodatek nepodepsala, o něm věděla a žalobce jej podepsal na její pokyn, tj. s jejím souhlasem. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli písemně smlouvu o dílo ve smyslu § 631 obč. zák., z níž žalované vznikla povinnost provést dílo řádně a v dohodnuté době (§ 633 odst. 1 obč. zák.). Účastníci dodatkem č. 1, který nebyl uzavřen nesvobodně a je platným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), za trvání existujícího právního vztahu změnili obsah závazku ze smlouvy o dílo tzv. kumulativní novací ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák.; doba plnění - provedení díla byla změněna do 8. 10. 2004. Odvolací soud totiž shledal irelevantní argumentaci žalobců obsaženou až v dovolání proti jeho předchozímu rozhodnutí, že dodatek podepsal jen žalobce, aniž připojil plnou moc žalobkyně, která by jej k takovému úkonu zmocnila, a že nešlo o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů. Žalovaná, jíž bylo dovolání doručeno až 13. 5. 2008, úspěšně namítla promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti, které bylo uplatněno po marném uplynutí tříleté obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák . Uzavřel tudíž, že žalobcům nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že dodatek byl uzavřen platně. Zdůrazňují, že zájem na jeho uzavření měla výlučně žalovaná, vědoma si svého prodlení, a že postavení smluvních stran v tomto okamžiku nebylo rovnoprávné. Žalované na stavbu, která nebyla v jejich vlastnictví, uhradili 4,404.536,- Kč, za pozemek, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob, z nichž jednou byla žalovaná, zaplatili zálohu 1,800.000,- Kč, za tepelné čerpadlo 483.000,- Kč a za oplocení pozemku a dlažbu okolo domu 460.000,- Kč. Současně zaplatili 300.000,- Kč za kuchyň, 80.000,- Kč za vrtanou studnu a 160.000,- Kč za venkovní sklep. Namítají, že dodatek ke smlouvě podepsali pod vlivem bezprávné vyhrůžky jednatele žalované, že jim dílo nepředá, nepodepíší-li jej. Vyhrůžka jednatele žalované za této situace představovala psychický nátlak (bez nutného křiku a násilí, který svědek L. nemusel registrovat), jímž si žalovaná uzavření dodatku vynutila. Bez tohoto nátlaku by jej neuzavřeli. Úvahu odvolacího soudu, že měli možnost domáhat se plnění ze smlouvy soudní cestou, považují za akademickou, neboť v případě soudního jednání mohla žalovaná nakládat s nemovitostí podle své úvahy. Žalovaná na ně vyvíjela psychický nátlak směřující k podpisu dodatku i tím, že předání díla stále zdržovala. Prosazují, že dodatek byl uzavřen nesvobodně, a je proto neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Z blíže rozvedených důvodů mají výhrady k výkladu obsahu dodatku odvolacím soudem. Jsou přesvědčeni, že ujednání v dodatku se nedotýká původně sjednané doby plnění - do 12 ti měsíců ode dne zahájení stavby, a že pouze doplňuje článek II. o bod 3., znějící tak, že Stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004 ; úmyslem smluvních stran nebyla změna lhůty plnění, nýbrž jen doplnění smlouvy. Zpochybňují správnost názoru odvolacího soudu, že vznik práva na smluvní pokutu byl závislý na datu předání stavby, a zdůrazňují, že dodatek byl podepsán v době, kdy již byla žalovaná v prodlení. Protože strany uzavřely dodatek v době, kdy dílo již bylo fakticky dokončeno, nemohl mít žádné účinky. Dodatek nesplňuje ani formální náležitosti, jelikož jej podepsal pouze žalobce, ačkoli v něm jako objednatelé byli uvedeni oba žalobci. Poněvadž se v tomto případě nejednalo o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů, žalobkyně dodatek nepodepsala (a chybějící podpis nebyl nahrazen ani připojenou plnou mocí) a ani s ním dodatečně nevyslovila souhlas, jedná se i z tohoto důvodu o neplatný právní úkon podle § 145 odst. 2 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Připomíná, že výpověď svědka L. neprokázala pravdivost tvrzení žalobců, že na ně činila psychický nátlak tomuto tvrzení nenasvědčuje okolnost, že byla vázána dvěma smlouvami o zřízení zástavního práva k pozemkům a rozestavěným budovám ve prospěch Českomoravské stavební spořitelny, a. s., jimiž spolu se svým jednatelem ručila za úvěr poskytnutý žalobcům. K námitce neplatnosti dodatku pro rozpor s § 145 odst. 2 obč. zák. připomíná, že námitka relativní neplatnosti nebyla uplatněna v obecné promlčecí době. Nadto byl žalobce žalobkyní k podepsání dodatku zmocněn.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Žalobci podle obsahového vylíčení dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nenamítají žádnou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Žalobci správnost právního závěru odvolacího soudu, že dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo není neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro absenci svobody vůle, zpochybnili námitkami, že dodatek nebyl uzavřen dobrovolně, neboť jednatel žalované Stanislav Hošek jim vyhrožoval, že jim dílo nepředá, jestliže nebude dodatek podepsán, a že žalobce dodatek podepsal v obavě, aby nepřišli o několikamilionové investice do nemovitosti, která nebyla dosud v jejich vlastnictví. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu lze připomenout, že o svobodný právní úkon nejde - mimo jiné - v případě, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky. Tou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; musí jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem. Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999, dále jeho rozsudky ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006).
Námitky žalobců vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr, že žalobci neprokázali své tvrzení, že dodatek č. 1 ke smlouvě ze dne 31. 10. 2002 uzavřeli v důsledku psychického donucení vyvolaného výhrůžkou jednatele žalované, učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, které zopakoval. Skutkové zjištění ohledně okolností uzavření dodatku dne 8. 10. 2004 čerpal z výpovědi svědka L. (jenž se osobně zúčastnil jednání účastníků dne 8. 10. 2004), který nepotvrdil skutkovou verzi žalobců, že jim jednatel žalované H. vyhrožoval, že nepodepíší-li dodatek, přijdou o veškeré investice vynaložené v souvislosti se smlouvou o dílo. Pravdivosti tvrzení žalobců nenasvědčuje ani skutečnost, že žalobce v dopise ze dne 10. 10. 2004 sděloval žalované výlučně výhrady k vyúčtování víceprací, aniž by uváděl, že při podepisování dodatku byl vystaven nátlaku a že jej podepsal nesvobodně. Věrohodnosti výpovědi svědka L., který uváděl, že účastníci při schůzce v souvislosti s předáním stavby vyjednávali a že neregistroval výhrůžky jednatele žalované, napovídá skutečnost, že během jednání účastníků dne 8. 10. 2004 byl z iniciativy žalobce upraven obsah dodatku tak, že z žalovanou vypracovaného textu byla vyškrtnuta věta Předběžná cena těchto prací a dodávek je 665.000,- Kč. Tvrzení žalobců, že o možnosti sepsání dodatku nebyli předem informováni, pak bylo vyvráceno obsahem dopisu jednatele žalované ze dne 22. 9. 2004, v němž žalobcům vysvětloval důvody prodloužení výstavby, sdělil jim, že dílo je dokončeno, dům kolaudován a že jim bude předán 8. 10. 2004 a že žalovaná formou dodatku ke smlouvě provede časové a finanční vypořádání stavby. Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 31. 10. 2002, datovaný 22. 9. 2004 a podepsaný dne 8. 10. 2004, nebyl uzavřen v důsledku psychického donucení vyvolaného výhrůžkou jednatele žalované, tak má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor. Jeho skutkové závěry je tak nutné respektovat.
Rovněž námitka, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dodatku, jestliže dovodil, že úmysl smluvních stran směřoval ke změně původně sjednané lhůty k plnění žalované, je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobci totiž vlastní interpretací obsahu dodatku dovozují, že vůle účastníků v něm obsažená směřovala k doplnění smlouvy o dílo, a nikoli k její změně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, dále rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, či usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004; v nich Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Případně vzniklé pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba odstranit za pomoci výkladových pravidel formulovaných ve zmiňovaném ustanovení (tj. prostředky gramatickými, logickými či systematickými). V posuzovaném případě dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo ze dne 31. 10. 2002, datovaný dnem 22. 9. 2004 a podepsaný žalobcem a jednatelem žalované S. H. dne 8. 10. 2004, obsahuje ujednání smluvních stran, podle něhož se ve smlouvě o dílo doplňuje článek II. tak, že stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004, a dále článek IV. tak, že vícepráce /a změny materiálů/ i méněpráce budou vyúčtovány a fakturovány do 21. 10. 2004 samostatnou fakturou. Investor souhlasí se zaplacením ceny víceprací po jejím odsouhlasení. Text Předběžná cena těchto prací a dodávek je 665.000,- Kč je přeškrtnut s poznámkou, že jde o opravu. Bezprostředně za tímto textem - před podpisy stran - je umístěno ujednání, podle něhož se ostatní části smlouvy nemění. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, podle něhož žalobce a žalovaná v dodatku projevili vůli změnit obsah smlouvy - mimo jiné v článku II., v níž je obsaženo ujednání o době plnění . I když je samotné ujednání v dodatku uvozeno slovy, že se jím doplňuje článek II. smlouvy, je nepochybné, že úmyslem stran bylo dodatkem změnit ujednání o lhůtě k plnění sjednané ve smlouvě. Tento úmysl totiž vyplývá z dalšího textu dodatku, v němž se uvádí, že se jinak smlouva nemění. Kromě toho dodatek by postrádal svůj smysl, jestliže by jeho účelem bylo pouhé konstatování termínu předání díla, jak prosazují žalobci. Termín předání díla je dostatečně zřejmý ze samotného předávacího protokolu, podepsaného účastníky dne 8. 10. 2004, takže jeho uvedení v dodatku by bylo nadbytečné. Lze uzavřít, že z hlediska významu pojmů použitých v dodatku, jejich vzájemné vázanosti a řazení ve struktuře písemnosti je správný závěr odvolacího soudu, že smluvní strany v dodatku projevily vůli změnit smlouvu o dílo ve lhůtě k plnění. Žalobci dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. neuplatnili opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci odvolacímu soudu vytkli nesprávnost závěru, že dodatkem č. 1 došlo ke změně obsahu smlouvy ze dne 31. 10. 2002 ve smyslu § 516 obč. zák., námitkou, že dodatek je neplatným právním úkonem, neboť jej podepsal pouze žalobce, ačkoli jsou v něm - stejně jako ve smlouvě o dílo - uvedeni jako objednatelé oba žalobci. Přitom z obsahu tohoto právního úkonu nevyplývá, že žalobce jednal i za žalobkyni na základě plné moci, a taková plná moc není ani k dodatku připojena. Uzavření dodatku přitom nelze podřadit ani pod obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů a žalobkyně s ním nevyslovila souhlas. Touto argumentací prosazují, že dodatek coby neplatný právní úkon nemohl změnit smlouvu o dílo ve lhůtě k plnění.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 631 obč. zák. se smlouvou o dílo zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na vlastní nebezpečí.
Podle § 145 odst. 4 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.
K námitce nesprávnosti závěru, že dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo je platným právním úkonem, i když nabídka k jeho uzavření byla určena oběma žalobcům, a dodatek podepsal pouze žalobce, se sluší především připomenout, že absence akceptace nabídky smluvní stranou, jíž je nabídka určena, má za následek nikoliv neplatnost smlouvy, nýbrž to, že smlouva nevznikne (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 400 a násl.). Otázkou, zda dojde k uzavření smlouvy, jestliže oferent předloží návrh smlouvy, v níž jsou na straně oblátů uvedeni oba manželé, pouze jednomu z nich a pouze ten návrh akceptuje, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 533/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod č. C 5405, a v časopisu Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 469. V něm vyjádřil názor, podle něhož předloží-li oferent návrh smlouvy, v níž na straně oblátů jsou uvedeni oba manželé, jen jednomu z nich a ten návrh akceptuje, dojde k uzavření smlouvy, jestliže z následného chování oferenta je zřejmé, že již nemá v úmyslu předkládat návrh druhému v něm uvedenému manželu. S tímto názorem je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu. Uvedený závěr se přitom plně uplatní i na samotnou písemnou smlouvu o dílo uzavřenou dne 31. 10. 2002 (jejíž uzavření, resp. vznik žalobci nezpochybňují). Z ní vyplývá, že ačkoli jsou v ní jako objednatelé uvedeni oba žalobci, smlouvu podepsal pouze žalobce. Ani z obsahu tohoto písemného právního úkonu se nepodává, že žalobce jednal jménem žalobkyně na základě plné moci, a plná moc, jíž žalobkyně zmocnila žalobce, aby za ni smlouvu uzavřel, nebyla ke smlouvě připojena. Ve smyslu § 32 odst. 1 obč. zák. pak platí nevyvratitelná domněnka, že žalobce jednal vlastním jménem (srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2000, dále např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, a usnesení ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 283/2005).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, podle něhož vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen, a na tomto závěru nic nemůže změnit ani právní úprava obsažená v § 145 odst. 4 obč. zák. Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel je ženatý či věřitelka vdaná), by vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená v § 145 odst. 4 obč. zák. nemůže "modifikovat" okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění. K vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele k tomu, zda tato pohledávka tvoří součást společného jmění manželů (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, uveřejněné v Souboru pod č. C 7745, popř. ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010).
Z uvedeného nutně plyne, že za situace, kdy smlouvu o dílo, včetně v ní obsaženého ujednání o smluvní pokutě (§ 544 obč. zák.) za trvání manželství uzavřel se žalovanou jen žalobce, byl pouze on oprávněn se žalovanou sjednat v dodatku č. 1 změnu smlouvy o dílo ve lhůtě k plnění a pouze on je oprávněn k vymáhání pohledávky z ujednání o smluvní pokutě, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do společného jmění manželů. Žaloba žalobkyně tudíž nemohla být úspěšná již z toho důvodu, že není v posuzovaném případě věcně aktivně legitimována.
Přisvědčit nelze ani v dovolání prosazovanému názoru, že i kdyby dodatkem byla změněna lhůta plnění sjednaná ve smlouvě, nemělo by to vliv na již vzniklou povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu, neboť dodatek byl uzavřen v době, kdy žalovaná již byla v prodlení s plněním v původně sjednaném termínu.
V dané věci si žalobce a žalovaná ve smlouvě o dílo uzavřené dne 31. 10. 2002 sjednali smluvní pokutu zajišťující splnění povinnosti žalované (zhotovitelky) provést dílo (tj. dokončit a odevzdat jej) včas, tj. do dvanácti měsíců od zahájení stavby (§ 544 obč. zák.). Stavba byla zahájena dne 25. 11. 2002 a dne 8. 10. 2004 (před tím, než bylo dílo žalovanou odevzdáno a žalobcem převzato) účastníci smlouvy o dílo uzavřeli dodatek č. 1 k této smlouvě, v němž mimo jiné dohodli, že Stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004.
Podle § 516 obč. zák. mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odst. 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odst. 2).
Změna obsahu závazku dohodou stran tzv. kumulativní novace je změnou za trvání existujícího závazkového právního vztahu, která spočívá v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými právy a povinnostmi nebo ve vzniku dalších práv a povinností stran vedle dosud existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká, ale mění se. Právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, z níž závazek vznikl, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Při uzavírání dohody podle § 516 odst. 1 obč. zák. nejsou strany nijak omezeny v rozsahu, v jakém mohou změnit dosavadní práva a povinnosti, které jsou obsahem jejich závazkového právního vztahu. Týká-li se změna závazku doby plnění, pak nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (tj. jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1544, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě došlo uzavřením dodatku č. 1 ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o dílo ve lhůtě k plnění tzv. kumulativní novací. Zatímco ve smlouvě byla doba k plnění žalované, tj. dokončení a předání díla žalobci sjednána do dvanácti měsíců od zahájení stavby, dodatkem byla doba k plnění změněna na termín 8. 10. 2004. Tím došlo pouze k modifikaci jedné z dílčích složek závazkového právního vztahu. Povinnost plnit nezanikla; nahrazen byl pouze původně sjednaný termín provedení díla, který zanikl, za nový. Jestliže tedy byla lhůta plnění dohodou stran změněna a povinnost žalované provést dílo v původně sjednaném termínu zanikla, lze smluvní pokutou zajistit včasné splnění povinnosti provést dílo v nově sjednané lhůtě plnění. Protože ze skutkových zjištění vyplývá, že dílo bylo předáno dne 8. 10. 2004 (v nově sjednaném termínu), žalovaná tudíž povinnost předat dílo včas, jež byla zajištěna smluvní pokutou, neporušila a žalobci nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 29.862,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 - srovnej čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) a z částky 6.032,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu