33 Cdo 1258/2007
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:





33 Cdo 1258/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce L. U., proti žalovanému L. K., , o vzájemné vrácení věcí, event. o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 70/95, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006, č. j. 17 Co 240/2006-207, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. března 1997, č. j. 11 C 70/95-51, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal vydání fotoaparátu zn. M. 645 S., v. č. 2300772 s příslušenstvím (blíže specifikovaným) oproti převzetí fotoaparátu N. F 70, v. č. 203053372 s příslušenstvím (rovněž ve výroku specifikovaným), případně zaplacení částky 76.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 8. 3. 1995 oproti převzetí fotoaparátu N. F 70, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 1998, č. j. 23 Co 1/98-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 9. března 2006, č. j. 11 C 70/95-186, opravil výrok svého rozsudku ze dne 24. března 1997, č. j. 11 C 70/95-51, tak, že správné výrobní číslo fotoaparátu M. 645 S. je 230772, a zamítl návrh žalobce, aby v rozsudku bylo opraveno též výrobní číslo fotoaparátu N. F 70 č. 203053372. Odvolací soud usnesením ze dne 20. dubna 2006, č. j. 28 Co 119/2006-197, potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Po doručení tohoto usnesení podal žalobce znovu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. března 1997, č. j. 11 C 70/95-51, jež odvolací soud usnesením ze dne 22. srpna 2006, č. j. 17 Co 240/2006-207, pro opožděnost odmítl (§ 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2006, č. j. 17 Co 240/2006-207, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění. V dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud jej nesprávně poučil o možnosti podat dovolání proti usnesení ze dne 22. 8. 2006 ve lhůtě jednoho měsíce ode dne jeho doručení. Je přesvědčen, že v řízení mělo být postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni vydání usnesení odvolacím soudem a že dovolací lhůta činí dva měsíce. Žalobce dále poukazuje na to, že dovolání nepodal v jednoměsíční lhůtě proto, že na základě telefonického rozhovoru s předsedkyní senátu odvolacího soudu očekával doručení usnesení, v němž bude opraveno poučení o dovolání. Místo něho však v době, kdy již uběhl jeden měsíc od doručení napadeného usnesení, obdržel jen přípis, že poučení v něm obsažené je správné. Odvolací soud jej tak zkrátil na jeho právech. Žalovaný zásadní právní význam napadeného usnesení spatřuje v tom, že soudy otázku použití občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, neposuzují jednotně. Navrhl proto napadené usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 24. března 1997, musel odvolací soud odvolání proti němu projednat a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001 (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Za tohoto stavu je třeba i v dovolacím řízení postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jen o. s. ř. ). Z uvedených důvodů proto nelze přisvědčit žalobci, který v dovolání poukazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.


Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou jeho včasnosti.


Nejvyšší soud České republiky již v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí také posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/2001, a usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 7/ 2003).


Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou; nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srovnej § 55, § 58 odst. 1 a § 240 odst. 2 věta první o. s. ř.). Na rozdíl od lhůty k podání odvolání (srovnej § 204 odst. 1 o. s. ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet nikoli od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu § 159 odst. 1 o. s. ř. (§ 167 odst. 2 o. s. ř.) právní moci dnem doručení poslednímu z oprávněných subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší účastníci nebo státní zástupce (§ 35 a § 93 o. s. ř.), jsou pro účely doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, t. j. žalobce (jeho zástupce) a žalovaný.


V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučeni tak, že proti tomuto usnesení lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to do jednoho měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu . Protože žalovanému bylo napadené usnesení doručeno 12. 9. 2006 a žalobci 13. 9. 2006, nabylo právní moci dne 13. 9. 2006. Ve smyslu soudem daného poučení o dovolání počala žalobci plynout jednoměsíční dovolací lhůta 13. 9. 2006, jejíž poslední dne připadl na pátek 13. 10. 2006 (§ 57 odst. 2 věta první o. s. ř.). Ostatně běh lhůty podle poučení odvolacího soudu se zcela shoduje s dovolací lhůtou podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolání žalobce doručené Nejvyššímu soudu České republiky až dne 9. 11. 2006, je za této situace dovoláním evidentně opožděným. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená okolnost, že očekával na základě telefonického rozhovoru s předsedkyní senátu odvolacího soudu doručení usnesení, jímž bude opravena délka dovolací lhůty z jednoho měsíce na dva. Rozhodující z hlediska včasnosti dovolání je totiž v prvé řadě úprava zakotvená v § 240 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti lze poukázat na závěr formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1350/99, jakož i v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, uveřejněném pod č. 21 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, str. 463, podle něhož písemné vyhotovení napadeného usnesení nemuselo obsahovat poučení o tom, za jakých podmínek (a v jaké lhůtě) lze proti němu podat dovolání, neboť v žádném ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 nebyla stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání. Pouze v případě, kdy rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání obsahuje a je-li v něm lhůta k dovolání soudem nesprávně vymezena, připouští rozhodovací praxe dovolacího soudu výjimku, podle níž nelze v takovém případě dovolání odmítnout pro opožděnost, dodrží-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně (v rozporu s § 240 odst. 1 větou první o. s. ř.) vymezil odvolací soud - ovšem za předpokladu, že dovolání je přípustné. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Žalobce podal dovolání po uplynutí jak lhůty uvedené v poučení odvolacího soudu, tak lhůty zákonné.


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. jako opožděné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., ze situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady řízení, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně 24. dubna 2007





JUDr. Blanka M o u d r á


předsedkyně senátu