33 Cdo 1208/2011
Datum rozhodnutí: 12.12.2012
Dotčené předpisy: čl. 5 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001, čl. 59 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001, § 85 odst. 1 o. s. ř.




33 Cdo 1208/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně VGD, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Bělehradská 18, identifikační číslo 25626311, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému D. N. C., zastoupenému JUDr. Janou Suchou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, o zaplacení částky 173.021,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 296/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 19 Co 425/2010-38, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 19 Co 425/2010-38, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. září 2010, č. j. 19 C 296/2009-30, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 22. 8. 2009 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 173.021,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady ceny za poskytnuté služby daňového poradenství.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 1. září 2010, č. j. 19 C 296/2009-30, vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. Současně rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 19 Co 425/2010-38, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný je občanem Irské republiky, který má na území České republiky povolen přechodný pobyt občana Evropské Unie. Dále bylo zjištěno, že žalobu si žalovaný dne 8. 4. 2010 osobně převzal na adrese P., což je dle sdělení cizinecké policie adresa jeho pracoviště. Podáním ze dne 14. 4. 2010 namítl nedostatek pravomoci českých soudů s odůvodněním, že nemá bydliště na území České republiky a trvale žije v I. Dále namítl místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má zaregistrovaný přechodný pobyt na adrese P. 8.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Irské republiky a nemá bydliště na území České republiky (zde je hlášen pouze k přechodnému pobytu), není ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí (dále jen nařízení Brusel I.), dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost); protože se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, je namístě řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Dovodil, že v daném případě připadá v úvahu jak obecná příslušnost soudu podle bydliště žalovaného (článek 2 nařízení Brusel I), tak i zvláštní příslušnost podle místa poskytování služeb (článek 5 odst. 1 nařízení Brusel I). Vzhledem k tomu, že žalovaný nepříslušnost českého soudu namítl, dovolal se nedostatku zvláštní příslušnosti českého soudu ve prospěch příslušnosti podle bydliště. Odvolací soud uvedl, že žalovaný sdělil místo svého bydliště v I. a není důvod nevěřit, že se jedná o jeho bydliště ve smyslu nařízení Brusel I i občanského soudního řádu (bydlištěm se rozumí místo, kde se občan zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale), přičemž z žaloby a z připojených listin je zřejmé, že žalobkyně byla obeznámena s tím, že žalovaný má bydliště v Irské republice, takto jej v žalobě označila a právě na tuto adresu mu zasílala jak fakturu, tak upomínky. Odvolací soud uzavřel, že český soud může proti osobě, která má bydliště na území jiného členského státu, rozhodovat v případě, kdy předmětem sporu je nárok ze smlouvy, podle níž byly na území České republiky poskytovány služby, avšak jen pokud žalovaný námitku nepříslušnosti z důvodu bydliště v jiném členském státě nevznesl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že se spokojil s tvrzením žalovaného ohledně jeho bydliště a nezjišťoval, zda nejde o tvrzení účelové a zda žalovaný nemá bydliště v místě, které označil jako adresu přechodného pobytu. Připomněla, že žalobu, kterou si žalovaný osobně převzal na adrese svého pracoviště, podala u Obvodního soudu pro Prahu 9 právě proto, že žalovaný v obvodu tohoto soudu bydlí (má zde i povolen přechodný pobyt občana Evropské Unie). Žalobkyně podrobila kritice právní názor, který odvolací soud zaujal v otázce předpokladů uplatnění zvláštní příslušnosti soudu na základě článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I. Zpochybnila zejména závěr, že se žalovaný námitkou nedostatku příslušnosti soudu podle bydliště dovolal i nedostatku zvláštní příslušnosti českého soudu ve prospěch příslušnosti podle bydliště, a argumentovala, že obecná příslušnost podle bydliště a zvláštní příslušnost jsou nařízením konstruovány samostatně; namítnutý nedostatek příslušnosti soudu podle bydliště tedy nevylučuje, aby tento soud vedl řízení s ohledem na zvláštní příslušnost. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínky požadované ustanovením § 240 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Závěr soudu o tom, že je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, takže řízení musí být zastaveno (a o žalobou uplatněném nároku nebude tudíž rozhodnuto), musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá. Zjištění odvolacího soudu, že žalovaný má bydliště na území jiného členského státu, samo o sobě nevylučuje, že má bydliště též na území České republiky a jsou tudíž naplněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I. Ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř., jehož pravidla jsou vzhledem k článku 59 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodná pro posouzení, zda má žalovaný bydliště na území České republiky, a které pojímá bydliště fyzické osoby jako místo, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, totiž ve své druhé větě výslovně počítá s možností, že fyzická osoba může mít více než jedno takových bydlišť (neboť může bydlet současně na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale). Jestliže se tedy odvolací soud při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle článku 2 nařízení Brusel I omezil na poznatek, že žalovaný má bydliště na území Irské republiky, aniž se zabýval tím, zda nemá bydliště též na území České republiky, spočívá jeho rozhodnutí na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 29. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2966/2011).
Správné nejsou ani úvahy, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že soudy České republiky nejsou mezinárodně příslušné (nemají pravomoc) k projednání předmětné věci a k rozhodnutí o ní ani podle pravidel o zvláštní příslušnosti stanovených v oddílu 2, článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I; oddíl 2 nařízení obsahuje úpravu příslušnosti na výběr dané, která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného podle článku 2 [z judikatury Soudního dvora Evropské unie srov. např. rozsudek ze dne 30. listopadu 1976, ve věci Handelskwekerij G. J. Bier BV v Mines de potasse d'Alsace SA, 21/76 (Sb. SD 1976, s. 01735), bod 10, a rozsudek ze dne 3. května 2007 ve věci Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, C-386/05 (Sb. SD 2007, s. I-03699), body 22 a 23, v české komentářové literatuře pak shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 2891 s.]. Je tedy věcí toliko žalobce, zda odpovídající pravidlo příslušnosti na výběr dané využije či nikoliv. Učiní-li tak (rozuměno důvodně), je namísto soudů státu bydliště žalovaného příslušný soud určený podle článku 5, popř. článku 6 nařízení Brusel I., aniž žalovaný může tomuto důsledku jakkoliv zabránit; nařízení Brusel I nesvěřuje žalovanému procesní nástroj, jímž by bylo lze negovat žalobcem (opodstatněně) provedenou volbu soudu podle pravidel zvláštní příslušnosti. Úvaha odvolacího soudu, že zvláštní příslušnost soudů členského státu může být v případě žaloby proti osobě, která má bydliště na území jiného členského státu, založena pouze za předpokladu, že žalovaný neuplatní námitku nepříslušnosti z důvodu bydliště v jiném členském státě, postrádá v nařízení Brusel I jakoukoliv oporu. S pasivitou žalovaného spojuje nařízení důsledky pouze v článku 24, podle něhož jinak nepříslušný soud, u něhož byla podána žaloba, se stane příslušným na základě toho, že se žalovaný řízení před ním podrobí (srov. citované dílo, 2964 s.), tj. (slovy nařízení) účastní se řízení před tímto soudem, a to nikoliv proto, aby namítal jeho nepříslušnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z obou uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu