33 Cdo 1207/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 1207/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. Č. , zastoupeného JUDr. Ivem Beránkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 47/73, proti žalované V. V. , o 513.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 397/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2012, č. j. 13 Co 686/2012-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 13 C 397/2010-121, zamítl žalobu o zaplacení 513.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Zjistil, že žalobce coby věřitel a právní předchůdce žalované J. V. coby dlužník uzavřeli dne 4. 2. 2010 smlouvu o přenechání finančních prostředků, na základě níž se věřitel zavázal dlužníku poskytnout 490.000 Kč s tím, že část z nich - 310.000 Kč - zaplatí ve sjednaném termínu jménem dlužníka na účet společnosti SMART HYPO s. r. o. na úhradu jeho dluhu z dříve poskytnuté půjčky a zbývající část - 180.000 Kč - předá dlužníku v hotovosti při podpisu smlouvy. Dlužník se zavázal poskytnuté prostředky spolu se sjednaným úrokem vrátit věřiteli do třech měsíců od uzavření smlouvy. K zajištění uspokojení této pohledávky uzavřely smluvní strany téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem dlužníka na věřitele a dlužník navíc vystavil směnku vlastní. V průběhu své hospitalizace J. V. za přítomnosti manželky podepsal dne 5. 5. 2010 smlouvu o půjčce, v níž se uvádí, že žalobce mu (bezúročně) přenechává 594.000 Kč, s tím, že dlužník podpisem smlouvy potvrzuje jejich převzetí (první polovina mu byla předána před podpisem a druhá polovina při podpisu smlouvy). Dlužník se zavázal půjčku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 9.000 Kč vždy k prvnímu dni kalendářního měsíce počínaje dnem 1. 6. 2010 na účet věřitele, pod ztrátou výhody splátek. V článku V. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 4.500 Kč za každé prodlení se zaplacením měsíční splátky. K podpisům smluvních stran byla připojena ověřovací doložka pro legalizaci přítomnou úřední osobou. Žalobce J. V. podle smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 2010 žádné peněžní prostředky nepředal. V období od 30. 7. 2010 do 24. 7. 2011 J. V. uhradil ve prospěch účtu žalobce celkem 81.000 Kč. Podle závěrů znaleckého posudku, vypracovaného ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 298/2010 znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petrem Kalinou, J. V. již v době uzavření smlouvy ze dne 4. 2. 2010 nebyl dostatečně schopen rozpoznat následky svého jednání a dostatečně chránit své oprávněné zájmy v důsledku duševní poruchy, a to lehké mentální retardace, která není jen přechodná a závažně narušuje jeho schopnosti posoudit jednání v souvislostech, a v důsledku osobnostních rysů modifikovaných epileptickou poruchou. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2011, č. j. 20 Nc 1517/2010-31, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2011, byl J. V. omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopen provádět jednoduché právní úkony související se spravováním a obstaráváním běžných záležitostí, není však schopen provádět složitější právní úkony, jako je uzavírání majetkových smluv, převody majetku, nemovitostí, přejímání odpovědnosti v pracovním poměru. Do funkce opatrovníka mu byla ustanovena manželka V. V.. K návrhu na oddlužení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 3. 2012, č. j. KSPL 56 INS 556/2012-B-8, a KSPL 56 INS 559/2012-B-2, schválil oddlužení dlužníků V. V. a J. V. plněním splátkového kalendáře. V tomto insolvenčním řízení žalobce přihlásil jen pohledávku ve výši 310.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého mu tím, že plnil za dlužníka společnosti SMART HYPO s. r. o. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 2010 ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen obč. zák. ), neboť J. V. při jejím uzavírání jednal v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Protože žalobce i přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal, že na základě tohoto neplatného právního úkonu J. V. částku 594.000 Kč poskytl, neshledal soud žalobu důvodnou ani z titulu práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č. j. 13 Co 686/2012-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Poté, co žalobce podal dne 7. 3. 2013 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, J. V. dne 3. 7. 2014 zemřel.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. 33 Cdo 1207/2015-237, rozhodl, že v dovolacím řízení bude na místo zemřelého žalovaného J. V. pokračováno s V. V. jako jedinou jeho dědičkou, které bylo usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 2. 2015, č. j. 30 D 736/2014-197, jež nabylo právní moci téhož dne, potvrzeno nabytí dědictví (§ 243c odst. 1, § 107 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud úvodem předznamenává, že s přihlédnutím k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016, nemá na průběh dovolacího řízení vliv okolnost, že probíhá insolvenční řízení na majetek V. V.(u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 559/2012), v němž je úpadek jmenované (zjištěný 25. 1. 2012) řešen oddlužením.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř. ).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není - navzdory přesvědčení žalobce - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Odvolací soud sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím žalobě vyhovujícím rozsudku, ovšem nikoli proto, že byl vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu. Závazný právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé; jinými slovy řečeno, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být tento předpis vyložen. Odvolací soud v usnesení ze dne 3. 5. 2012, č. j. 13 Co 94/2012-105, sice přisvědčil právním závěrům obsaženým v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2011, č. j. 13 C 397/2010-73, že smlouva o půjčce uzavřená žalobcem a J. V. (právním předchůdcem žalované) dne 5. 5. 2010 je absolutně neplatným právním úkonem (§ 38 odst. 2 obč. zák.) a že plnění, které mělo být poskytnuto na základě neplatné smlouvy, je bezdůvodným obohacením, jež musí být vydáno (§ 451, § 458 obč. zák.), avšak tento rozsudek zrušil pro neúplně zjištěný skutkový stav (z hlediska rozsahu získaného bezdůvodného obohacení); věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby na základě právním předchůdcem žalované navržených důkazů, případně důkazů, jež ještě budou účastníky navrženy, zjistil výši bezdůvodného obohacení, které mělo být na úkor žalobce získáno. Ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu tak nebyl vysloven právní názor, kterým by byl soud prvního stupně v dalším rozhodování věci závazně usměrněn.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle - nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeného, ale do 31. 12. 2012 použitelného (srov. nález Ústavního soudu z 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11) - § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o takový případ, vymezuje demonstrativně § 237 odst. 3 o. s. ř. (je-li v napadeném rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), přičemž výslovně stanoví, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jediný dovolací důvod, který je žalobci k dispozici, je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutím ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o vrácení půjčky, event. o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu. Zdůrazňuje, že důkazní břemeno ohledně prokázání předání předmětu půjčky J. V. podle smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 2010 unesl, neboť v řízení předložil důkazy (smlouvu o půjčce obsahující potvrzení o převzetí půjčky), které tuto skutečnost prokazují. Má za to, že J. V. byl schopen posoudit následky svého jednání při uzavírání smlouvy o půjčce, neboť rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 20 Nc 1517/2010, byl pouze omezen ve způsobilosti k právním úkonům s tím, že není schopen provádět složitější právní úkony; za takový úkon žalobce nepovažuje uzavření smlouvy o půjčce, resp. potvrzení o převzetí finanční hotovosti.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o tzv. přesunu důkazního břemene ohledně předání peněz, jak se mylně domnívá žalobce; obě strany sporu totiž mají samostatnou povinnost tvrzení a povinnost důkazní a z toho vyplývající zcela samostatné břemeno tvrzení a břemeno důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce své tvrzení, že J. V. na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 2010 předal 594.000 Kč, prokazoval listinnými důkazy, a to písemnou smlouvou o půjčce ze dne 5. 5. 2010 a v ní obsaženým potvrzením J. V. o převzetí uvedeného obnosu. J. V. se žalobě bránil tvrzením, že se žalobcem podepsal řadu smluv, jejichž význam nebyl schopen chápat pro svou duševní poruchu, že mu žalobce poskytl peněžní prostředky jen na základě smlouvy ze dne 4. 2. 2010 (k úhradě dluhu u společnosti SMART HYPO s.r.o.) a že tento dluh se snažil splácet, dále že podle smlouvy, z níž je žalováno, mu žalobce žádnou částku nepředal a že žalobce v insolvenčním řízení přihlásil jen pohledávku ze smlouvy ze 4. 2. 2010. K prokázání své obrany označil důkaz výslechem manželky V. V., smlouvami o přenechání finančních prostředků a o zajišťovacím převodu práva ze dne 4. 2. 2010, zprávou společnosti SMART HYPO s. r. o., žalobcovou přihláškou pohledávky 310.000 Kč v insolvenčním řízení, lékařskou zprávou ze dne 1. 11. 2010 a znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petrem Kalinou ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 298/2010. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) na základě provedeného dokazování, v němž obě strany sporu prokazovaly svá proti sobě stojící skutková tvrzení, dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, jinými slovy, že neprokázal předání peněžních prostředků J. V. podle smlouvy z 5. 5. 2010. Evidentně totiž uvěřil J. V., že byť v této písemné smlouvě potvrdil převzetí peněžních prostředků, žalobce mu je ve skutečnosti neposkytl, kdežto tvrzení žalobce (ač dokládané písemnou smlouvou a potvrzením o převzetí peněžních prostředků) vyhodnotil jako nevěrohodné. Dovolací námitky proti závěru odvolacího soudu, že žalobce neunesl důkazní břemeno, že J. V. částku 594.000 Kč předal, tak ve skutečnosti nesměřují proti právnímu závěru odvolacího soudu, nýbrž proti jeho skutkovému zjištění, na němž je právní posouzení věci založeno. Žalobce oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že k prokázání toho, že peněžní prostředky poskytl, stačilo předložit listinu (smlouvu o půjčce), která obsahovala potvrzení o převzetí peněžních prostředků. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy. Žalobce předkládá vlastní skutkovou verzi, na které buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tudíž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Obdobně je tomu i s námitkou zpochybňující závěr, že J. V. v době podpisu smlouvy o půjčce dne 5. 5. 2010 nebyl schopen posoudit následky svého jednání. Žalobce podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází, a to že J. V. již v únoru 2010 trpěl duševní poruchou (lehkou mentální retardací), jež byla umocňována modifikací osobnostních rysů v důsledku epileptické poruchy; nesouhlasí především s hodnocením znaleckého posudku, který podal znalec MUDr. Petr Kalina v jiné věci. Žalobce oponuje skutkovému závěru odvolacího soudu vlastními úvahami ústícími v závěr, že J. V. byl způsobilý rozpoznat následky svého jednání při uzavírání smlouvy o půjčce a při potvrzení o převzetí peněžních prostředků. Tím ovšem nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jak již bylo vyloženo výše, skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, v němž bylo dovozeno, že obsah smluvního ujednání nemůže být vyvrácen pouhým popřením účastníka, jenž nechce být nositelem povinností ze smluvního vztahu, je nepřípadný, neboť se týkal odlišné situace; v projednávané věci není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na pouhém popření obsahu smluvního ujednání druhým účastníkem.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu