33 Cdo 12/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 558 obč. zák.




33 Cdo 12/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, o zaplacení 255.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 91/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 35 Co 588/2011-105, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:



Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 255.000,-Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. 28 C 91/2009-75, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. ledna 2012, č. j. 28 C 91/2009-100, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 255.000,- Kč, úrok z prodlení ve výši 21% ročně z částky 55.000,- Kč od 22. 1. 1997 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 26% ročně z částky 200.000,- Kč od 13. 3. 1998 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 35 Co 588/2011-105, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 255.000,-Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 9. 1996 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobce žalovanému téhož dne předal v hotovosti 280.000,- Kč. Účastníci se dohodli, že žalovaný žalobci půjčku vrátí ve splátkách po 20.000,- Kč splatných 12. 12. 1996, 12. 3. 1997 a 12. 6. 1997 a splátkou ve výši 220.000,- Kč splatnou ke dni 12. 9. 1997. Žalovaný následně v listině označené jako Uznání dluhu ze dne 20. 5. 1999 uvedl, že tímto uznává v souladu s § 558 obč. zák. v platném znění svůj dluh vůči věřiteli (v záhlaví listiny byl jako věřitel označen žalobce) a zavazuje se tento dluh věřiteli splácet. Dlužník dluží zbývající částku ve výši 55.000,- Kč z 21. 1. 1997 a částku ve výši 200.000,- Kč z 12. 3. 1998. Celkově dluží dlužník věřiteli částku 255.000,- Kč . Listina byla dne 4. 6. 1999 opatřena úředně ověřeným podpisem žalovaného. Dne 26. 5. 1998 sepsali účastníci a P. K. Dohodu , v níž je uvedeno, že žalovaný si od žalobce půjčil částku 280.000,- Kč pro P. K., který prostřednictvím žalovaného žalobci uhradil dne 30. 12. 1996 splátku ve výši 20.000,- Kč a následně přestal dluh splácet; P. K. uznává svůj zbývající závazek ve výši 260.000,- Kč vůči žalobci a zavazuje se předat žalobci první splátku a písemný návrh splátkového kalendáře do 30 dnů od podpisu dohody.
Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že smlouva o půjčce byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným; z jejího obsahu nevyplynulo, že by jí žalovaný uzavíral ve prospěch třetí osoby (konkrétně P. K.). Soudy obou stupňů se rozešly při posouzení platnosti uznání dluhu žalovaným, které bylo určující pro závěr, zda právo žalobce na zaplacení žalované částky je promlčeno. Zatímco soud prvního stupně posoudil listinu z 20. 5. 1999 jako platný právní úkon uznání dluhu se všemi náležitostmi podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obč. zák. ), odvolací soud dovodil, že nedošlo k platnému uznání dluhu, neboť uznávací prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 neobsahuje důvod vzniku dluhu (z údajů uvedených v prohlášení nelze důvod dluhu dovodit) a není zde ani odkaz na listinu, z níž by byl důvod odvoditelný. V prohlášení jsou uvedena data, která se smlouvou o půjčce uzavřenou dne 12. 9. 1996 nesouvisejí a není zřejmé, jaký mají význam. Žalovaný v řízení prokázal, že s žalobcem uzavřel více smluv o půjčce, mezi nimiž byla i smlouva uzavřená 21. 1. 1997, jejíž závazek byl splněn. Na data uvedená v uznání dluhu nelze hledět ani jako na data splatnosti částek v uznání uvedených, tj. částky 55.000,- Kč a 200.000,- Kč. Odvolací soud dospěl proto na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že právo žalobce na vrácení půjčky je promlčeno (promlčelo se ve tříleté promlčecí době - § 101 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uznávací prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 nesplňuje náležitosti platného uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., protože v něm není uveden důvod vzniku dluhu. Prosazuje názor, že přípustný je takový výklad vůle vtělené do jazykového projevu právního úkonu, který není v rozporu s jazykovým projevem tohoto právního úkonu , a proto výkladem předmětného uznávacího prohlášení lze dovodit, že důvodem dluhu je půjčka ze dne 12. 9. 1996, přičemž data 21. 1. 1997 a 12. 3. 1998 jsou daty splatnosti jejích jednotlivých splátek; takový výklad není v rozporu s jazykovým projevem předmětného uznání , neboť nenahrazuje ani nemění v něm učiněný projev vůle. V souvislosti s tím odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008), jíž je dovozováno, že není nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Má za to, že odvolací soud se při výkladu dopustil přehnaného formalismu (označení dlužných částek s daty jejich splatnosti je totiž dostatečně určitým vymezením důvodu uznávaného dluhu) a pochybil rovněž tím, že upřednostnil výklad zakládající neplatnost uznání dluhu. Uznávací prohlášení totiž mělo být vykládáno k tíži žalovaného, který ho učinil, a který zavinil mnohoznačnost uznávacího projevu . Žalobce připomíná, že ho žalovaný uvedl v omyl, neboť po celou dobu desetileté promlčecí doby vystupoval tak, jako by uznání dluhu bylo platné. On sám byl naopak v dobré víře, že je jeho pohledávka chráněna platným uznáním dluhu; kdyby tomu tak nebylo, přistoupil by k vymáhání dluhu před uplynutím tříleté promlčecí doby. Odvolací soud neměl podle názoru žalobce vyhovět námitce promlčení , neboť ji žalovaný vznesl v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. )], k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (zde uznání dluhu), jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že uznávací prohlášení žalovaného zaznamenané na listině ze dne 20. 5. 1999 neobsahuje důvod vzniku dluhu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že důvod uznávaného dluhu z prohlášení vyplývá, respektive lze jej dovodit výkladem obsahu uznávacího projevu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8). Zjištění, zda v posuzovaném uznávacím prohlášení je uveden důvod dluhu, je významné pro posouzení, zda jednostranný právní úkon žalovaného splňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Tento závěr je pak určující pro úvahu, zda došlo k promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky.
Skutkový závěr, že uznávací prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 neobsahuje důvod dluhu, odvolací soud učinil z listinných důkazů, konkrétně z listiny označené jako Uznání dluhu ze dne 20. 5. 1999, ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 9. 1996 a z dalších smluv o půjčce, které účastníci uzavřeli v letech 1995 až 1997. Z listiny z 20. 5. 1999 vzal za prokázané, že důvod dluhu v ní není uveden výslovně ani odkazem na jinou listinu, z níž by byl dovoditelný. Konstatoval, že data 21. 1. 1997 a 12. 3. 1998 uvedená v této listině nikterak nesouvisejí s daty splatnosti jednotlivých splátek uvedených ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 12. 9. 1999, z níž žalobce dovozuje svůj nárok na zaplacení žalované částky.
Žalobci lze sice přisvědčit, že není nezbytné, aby důvod dluhu byl výslovně uveden přímo v uznávacím projevu, nýbrž že postačí, obsahuje-li uznávací projev takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1713/2006, a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008). O takový případ však v dané věci - jak bude níže rozvedeno - nejde. Dovolává-li se žalobce rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1713/2006, je jeho odkaz neúplný a tudíž zavádějící. Nejvyšší soud zde, jakož i v dalších svých rozhodnutích (např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1065/15), mimo jiné rovněž dovodil, že určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný důvod uznávaného dluhu, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn.
Žalobcem prezentovaný výklad obsahu Uznání dluhu neobstojí, neboť jím je nahrazován v něm absentující projev vůle uznat dluh co do důvodu. Jak správně konstatoval již odvolací soud, není důvod uznávaného dluhu v uznávacím prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 slovy nikterak popsán (např. slovy dluh z půjčky uzavřené dne apod.). V prohlášení není žádný odkaz na listinu, z níž by důvod dluhu vyplýval. Formulace Dlužník dluží zbývající částku ve výši 55.000,- Kč z 21. 1. 1997 a částku ve výši 200.000,- Kč z 12. 3. 1998. je neurčitá. Není z ní seznatelné jaký dluh zbývá uhradit . Datum 21. 1. 1997, které je s částkou 55.000,- Kč spojováno, nekoresponduje s žádným z termínů splátky podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 9. 1996 a částka 55.000,- Kč ani není součtem splátek splatných k 21. 1. 1997. Stejné platí rovněž pro zde uváděnou částku 200.000,- Kč. Součet částek 55.000,- Kč a 200.000,- Kč nedosahuje výši půjčky, kterou žalobce žalovanému poskytl dne 12. 9. 1996 a z níž dovozuje žalobou uplatněný nárok. Třetí osoba tak není objektivně schopna nalézt spojitost mezi smlouvou o půjčce ze dne 12. 9. 1996 a uznáním dluhu ze dne 20. 5. 1999, a to ani při znalosti obsahu smlouvy o půjčce. Formulace prohlášení nedovoluje ani uzavřít, že se zde uvedená data a částky vztahují k nějaké jiné konkrétní právní skutečnosti.
Nedostatek určitosti písemného projevu vůle zaznamenaného v listině z 20. 5. 1999 nelze odstranit logickým, popř. teleologickým výkladem, jak nabízí dovolatel. Takové řešení by znamenalo nahrazení (resp. doplnění) obsahu již (byť neurčitě) projeveného písemného projevu vůle a porušení zásady, že vůle toho, kdo učinil právní úkon nesmí být v rozporu s jeho jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.).
Lze uzavřít, že náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že uznávací prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 neobsahuje důvod dluhu, tak má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být odvolacím soudem zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu dovozující, že listina označená jako Uznání dluhu ze dne 20. 5. 1999 není platným uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 558 obč. zák. věty první, uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše).
Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že v uznávacím prohlášení žalovaného z 20. 5. 1999 není uveden důvod dluhu, musí nutně - s odkazem na shora uvedený výklad - obstát i jeho právní závěr, že dluh z půjčky uzavřené dne 12. 9. 1996 žalovaný platně neuznal, neboť jeho jednostranný právní úkon z 20. 5. 1999 neobsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 558 obč. zák. Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet jen z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišel žalobce s (novým) tvrzením, že výkon práva žalovaného vznést námitku promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný po sepisu (neplatného) Uznání dluhu řadu let vystupoval tak, jako by dluh platně uznal, a až po podání žaloby vznesl námitku promlčení. K těmto tvrzením dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl žalobce uplatnit v průběhu řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinil. Sluší se připomenout, že žalovaný vznesl námitku promlčení práva žalobce na vrácení půjčky poskytnuté mu dne 12. 9. 1996 již v odporu, který podal dne 25. 6. 2009 proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2009, č. j. 28 C 91/2009-10. Žalobce v řízení výhradu, že tato námitka byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neuplatnil a tudíž ji ani neodůvodnil (neuvedl skutečnosti podporující takovou výhradu). Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že věc nepoměřoval ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. (soud prvního stupně k tomu neměl vzhledem k rozhodnutí ve prospěch žalobce důvod). Neučinil-li odvolací soud v tomto směru žádný závěr, nemůže být - logicky vzato - absentující posouzení podrobeno dovolacímu přezkumu.
Protože rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. června 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu