33 Cdo 12/2011
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




33 Cdo 12/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) M.A.R.S., s. r. o. se sídlem Praha 10, Sobotecká 5, zastoupené Mgr. Dominikou Havelkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 8, a b) VERONEX a. s. se sídlem České Budějovice, Rudolfovská 88-202, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, proti žalované městské části Praha 11 se sídlem Praha 11- Háje, Ocelíkova 672/1, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, o určení neplatnosti výpovědi dohody o užívání a správě nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 308/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2010, č. j. 39 Co 435/2009-93, takto :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2010, č. j. 39 Co 435/2009-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly určení neplatnosti výpovědi dohody o užívání a správě nemovitosti P., dané jim dopisem žalované ze dne 29. 5. 2006. Uváděly, že výpověď dohody, kterou účastnice uzavřely na dobu určitou do doby, než bude provedeno reálné rozdělení nemovitosti, a která upravuje užívání a správu nemovitosti, považují za neplatnou - podanou osobou neoprávněnou (zástupcem starosty žalované).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. dubna 2009, č. j. 24 C 308/2006-66, zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi ze dne 29. 5. 2006, kterou žalovaná vypověděla rámcovou dohodu o užívání a správě nemovitosti čp. 874 v katastrálním území H., ze dne 28. 1. 2002 , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobkyně a hlavní město Praha jsou podílovými spoluvlastnicemi domu čp. 874 na parcele st. p. č. 1209/17 v k. ú. H., obec P., zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. 810 (dále jen nemovitost ). Žalovaná má v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a § 2, § 13 a § 17 obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 hl. města Prahy svěřenou správu této nemovitosti. Účastnice uzavřely dne 28. 1. 2002 písemnou dohodu o užívání a správě nemovitosti (dále jen dohoda ), jejímž předmětem byla úprava hospodaření a užívání nemovitosti. Žalovaná odstoupila od dohody usnesením rady městské části Praha 11 ze dne 21. 3. 2006. Dalším jejím usnesením ze dne 25. 4. 2006 bylo odstoupení od dohody zrušeno a dne 23. 5. 2006 vydala rada usnesení, jímž rozhodla o ukončení dohody výpovědí a doručila ji žalobkyním dne 1. 6. 2006. Dne 6. 6. 2006 pak žalovaná vydala usnesení, jímž revokovala usnesení ze dne 23. 5. 2006, v němž bylo uvedeno chybné datum uzavření dohody (místo správného 28. 1. 2002 chybné 28. 1. 2001), a znovu rozhodla o ukončení dohody výpovědí. První žalobkyně v dopise ze dne 19. 6. 2006 projevila s podanou výpovědí nesouhlas z důvodu absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu. Žalovaná coby správce podílu většinového spoluvlastníka nemovitosti rozhodla dne 20. 12. 2006, že správu a údržbu nemovitosti bude nadále vykonávat sama. Mezi spoluvlastníky je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitosti.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda mají žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi dohody ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Konstatoval, že po podání výpovědi žalovanou je mezi účastnicemi především sporné, zda existuje právní vztah založený dohodou (první žalobkyně spatřovala naléhavý právní zájem na požadovaném určení v potřebě postavit najisto právní situaci ohledně užívání nemovitosti). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 539/2003 vyslovil právní názor, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť posouzení (ne)platnosti výpovědi dohody je ve vztahu k řešení otázky (ne)existence právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem ukončen, otázkou předběžnou. V daném případě by proto byl dán naléhavý právní zájem na určení existence či neexistence právního vztahu založeného dohodou; soud by pak v takovém řízení otázku platnosti výpovědi dohody řešil jako otázku předběžnou. Dále dovodil, že bylo na žalobkyních, aby se za situace, kdy je žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 12. 2006 vyloučila ze spolurozhodování o hospodaření s nemovitostí, domáhaly určení, v jakém rozsahu a jakým způsobem se jednotliví spoluvlastníci podílejí na hospodaření. Konstatoval, že rozhodnutí o (ne)platnosti výpovědi by nemohlo vnést právní jistotu do vztahů mezi účastnicemi.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 39 Co 435/2009-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď rámcové dohody o užívání a správě nemovitosti čp. 874 v katastrálním území H., ze dne 28. 1. 2002, daná žalovanou dopisem ze dne 29. 5. 2006, je neplatná , a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která po zopakování některých listinných důkazů doplnil o zjištění, že žalobkyně (menšinové spoluvlastnice) a žalovaná (správce většinové spoluvlastnice) si v dohodě uzavřené dne 28. 1. 2002 sjednaly, že každá z nich bude nemovitost užívat v rozsahu svého ideálního podílu, který zároveň odpovídá jejich budoucímu reálnému podílu, a že do 30. 6. 2002 zahájí řízení o reálném rozdělení nemovitosti, jehož iniciátorkou bude žalovaná. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal existenci naléhavého právního zájmu žalobkyň na požadovaném určení, neboť určení neplatnosti výpovědi by eliminovalo stav nejistoty, zda při hospodaření s nemovitostí je třeba postupovat podle dohody ze dne 28. 1. 2002 nebo podle úpravy obsažené v § 137 a násl. občanského zákoníku, a vytvořilo by pevný základ pro vyjasnění spoluvlastnických vztahů a nastolilo by jistotu v právním postavení spoluvlastníků nemovitosti. Bezvýznamný pro rozhodnutí věci považoval závěr, zda z pohledu § 582 odst. 1 občanského zákoníku byla dohoda uzavřena na dobu určitou či neurčitou, neboť žalovaná dopisem ze dne 29. 5. 2006 vypověděla dohodu ze dne 28. 1. 2002 v rozporu s usnesením rady městské části Praha 11 z 23. 5. 2006, jímž byla schválena výpověď dohody ze dne 28. 1. 2001 (tj. neexistující dohody). Tuto výpověď žalobkyně obdržely dne 1. 6. 2006. Rada městské části Praha 11 dne 6. 6. 2006 revokovala své usnesení ze dne 23. 5. 2006 a rozhodla o výpovědi dohody ze dne 28. 1. 2002, novou výpověď však žalobkyním nedala. Dovodil proto, že výpověď ze dne 29. 5. 2006 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Namítla nesprávnost postupu odvolacího soudu, který měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, dospěl-li na rozdíl od něho k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud prvního stupně se v důsledku odlišného právního názoru nezabýval důkazy a jejich hodnocením k prokázání skutkového stavu věci, které není přípustné provádět až v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí je překvapivé, jestliže ji nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a neupozornil ji na svůj názor na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyň na požadovaném určení. Neměla tak možnost tvrdit skutečnosti významné z hlediska jiné právní kvalifikace a nabídnout k nim důkazy. Není srozuměna se závěrem, že žalobkyním svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Připomíná preventivní povahu určovací žaloby, která má též funkci záruky způsobilé odvrátit budoucí spory účastníků. Účastnice však vedou již několik soudních sporů a navíc určení neplatnosti výpovědi má pouze povahu předběžné otázky, která nemůže řešit celý obsah sporného právního vztahu. Má za to, že odvolací soud neposoudil správně ani platnost výpovědi rámcové smlouvy. Jednalo se o písařskou chybu, která nezpůsobuje neplatnost právního úkonu z hlediska § 37 občanského zákoníku, neboť jinak byl jeho význam nepochybný. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalobkyně se zcela ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, který se žádného procesního pochybení nedopustil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že posléze uvedenou vadu uplatňuje žalovaná námitkou, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí tím, že ji ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o tom, že má jiný právní názor na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyň na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), v důsledku čehož jí nebyl dán prostor k doplnění tvrzení a důkazů významných z hlediska odlišného právního názoru.
Judikatura Ústavního soudu České republiky je ustálena v názoru, že o překvapivost (resp. nepředvídatelnost) rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srovnej nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal - na tomtéž skutkovém základě - odlišný právní závěr při posouzení věci podle § 80 písm. c/ o. s. ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž svůj závěr, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, založil na názoru, že určení neplatnosti výpovědi by eliminovalo stav nejistoty, zda při hospodaření s nemovitostí je třeba postupovat podle dohody ze dne 28. 1. 2002 nebo podle § 137 a násl. občanského zákoníku, a vytvořilo by pevný základ pro vyjasnění spoluvlastnických vztahů a nastolilo by tak stav jistoty v právním vztahu účastnic. Jestliže oba soudy - na stejném skutkovém základě - posuzovaly věc z hlediska § 80 písm. c/ o. s. ř., nelze na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze tedy považovat za nepředvídatelné a vykazující znaky libovůle ve výše uvedeném smyslu (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3710/2008). Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí namítanou vadou netrpí.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi dohody o užívání a správě nemovitosti.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003). Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 5302).
Závěr, že bez požadovaného určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, předpokládá, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 3). Preventivní funkce žaloby na určení je promítnuta do zásady, že žaloba na určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17/1972). Jakmile bylo totiž právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádný smysl, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Otázkou žalob na určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Tak v rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud formuloval právní závěr, podle něhož lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práv nebo právního vztahu týká . V rozsudku ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2411/2010, a ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3962/2010).
Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od svých dosavadních závěrů ani v dané věci. Řešení otázky platnosti výpovědi dohody o užívání a správě nemovitosti, kterou dala žalovaná žalobkyním, totiž představuje jen posouzení předběžné otázky k úsudku, zda vztah založený dohodou mezi účastnicemi trvá, eventuálně předběžné otázky v řízení o uplatnění nároků z této dohody. Nelze tak přisvědčit odvolacímu soudu, že by požadované určení samo o sobě vedlo k vyřešení sporné otázky mezi stranami a k odstranění stavu nejistoty. Neřešilo by totiž otázku, zda vztah z rámcové dohody nezanikl jinak než výpovědí danou dopisem žalované ze dne 29. 5. 2006. Požadované určení by nepochybně nevedlo k odstranění případných dalších sporů mezi účastnicemi, týkajících se tohoto právního vztahu, a to už jen s ohledem na nejasnosti (pro které odvolací soud žalobě vyhověl) ohledně výpovědi, schválené dne 6. 6. 2006 usnesením městské rady žalované; to revokovalo usnesení ze dne 23. 5. 2006, jímž byla dána výpověď rámcové dohody, která je předmětem tohoto řízení. Pro úplnost je třeba uvést, že odkaz odvolacího soudu na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu není případný, neboť dílem jde o rozhodnutí, od nichž se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchyluje, a dílem jde o rozhodnutí, která neřešila otázku, zda se lze podle § 80 písm. c/ o. s. ř. domáhat určení neplatnosti výpovědi dohody.
Protože žaloba na požadované určení není v posuzovaném případě způsobilá splnit preventivní funkci žaloby na určení právního vztahu či práva ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., podařilo se žalované prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, které nemohou již mít vliv na výsledek věci, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. září 2012

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu