33 Cdo 1172/2012
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 110 obč. zák., § 110 odst. 3 obč. zák.




33 Cdo 1172/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému M. N. , zastoupenému Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 410/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 30. září 2011, č. j. 73 Co 179/2011-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 30. září 2011, č. j. 73 Co 179/2011-51, se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. února 2011, č. j. 24 C 410/2009-33, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70.000,- Kč za období od 2. 4. 2000 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení; ve zbylé části se dovolání zamítá .
O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. února 2011, č. j. 24 C 410/2009-33, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 2. 4. 2000 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně nepřiznal - s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - důvodnost námitce, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku, který byl žalovanému státem poskytnut na individuální bytovou výstavbu (dále jen příspěvek ), je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal z hlediska právního posouzení věci významnou skutečnost, že žalovaný byl - po doručení dopisu žalobkyně z 14. 2. 2003 - v dobré víře, že se mu prodlužuje doba ke kolaudaci státem dotované stavby . Konstatoval, že nedošlo-li zákonem, resp. podzákonným předpisem ke změně obsahu závazku žalovaného vrátit příspěvek (vyhláškou č. 385/2000 Sb. byla ve vyhlášce č. 136/1985 Sb. zakotvena pouze možnost upuštění od vymáhání vrácení příspěvku), mohla být změna sjednané podmínky pro vrácení příspěvku (v dané věci podmínka včasné kolaudace stavby) provedena pouze písemnou smlouvou ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. Takovou smlouvu účastníci neuzavřeli. Dopis žalobkyně z 14. 2. 2003 návrh na změnu smlouvy neobsahoval; měl toliko informativní charakter (informoval o tom, že novelizací vyhlášky č. 136/1985 Sb. byla prodloužena lhůta pro kolaudace staveb). Tomu odpovídá i skutečnost, že žalovaný na dopis nereagoval akceptací návrhu (dopisem z 12. 8. 2008 reagoval až na dopis žalobkyně z 11. 4. 2008, jímž byl vyzván k vrácení příspěvku). Porušil-li tudíž žalovaný jednu z podmínek stanovených ve smlouvě uzavřené dne 2. 3. 1990, neboť státem dotovanou stavbu kolaudoval až 14. 1. 2002, resp. 5. 2. 2002, má žalobkyně nárok na vrácení příspěvku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že jednostranné prodloužení lhůty ke kolaudaci ze strany žalobkyně nemohlo být důvodem zániku jejího práva na vrácení příspěvku. Prosazuje názor, že vyhláška č. 136/1985 Sb. nevylučuje, aby písemná forma právního úkonu byla nahrazena např. ústní dohodou, zejména pokud podle takové dohody účastníci postupují. Protože stavbu kolaudoval ve lhůtě 13 let od uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku, nevznikla mu povinnost tento příspěvek vrátit. Připomíná, že rodinný domek užívá k trvalému bydlení a že se na něho nevztahovalo dobrodiní podle novely zákona č. 219/2000 Sb. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dále v tom, že jím uplatněnou námitku promlčení práva žalobkyně nezohlednil alespoň u práva na příslušenství pohledávky, přestože toto se promlčuje v tříleté promlčecí době. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný brojí v prvé řadě proti závěru odvolacího soudu, že změna smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, resp. změna smluvených podmínek pro vrácení příspěvku nemůže být provedena jednostranně, byť by šlo o změnu prováděnou jednostranným úkonem věřitele ve prospěch dlužníka, neboť podle § 516 odst. 1 obč. zák. platí, že smluvní strany mohou vzájemná práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy změnit pouze dohodou, která musí být s ohledem na písemnou formu smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle § 40 odst. 2 obč. zák. rovněž písemná (nedostatek písemné formy činí dohodu o změně závazku neplatnou - § 40 odst. 1 obč. zák.)
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovanému byl podle písemné smlouvy uzavřené dne 2. 3. 1990 poskytnut příspěvek ve výši 70.000,- Kč na individuální bytovou výstavbu, přičemž žalovaný se ve smlouvě mimo jiné zavázal tento příspěvek vrátit, jestliže do 2. 3. 2000 nebude pravomocně rozhodnuto o kolaudaci stavby, na kterou mu byl příspěvek poskytnut. Žalovaný tuto podmínku nedodržel, neboť rodinný domek postavený na stp. č. 53 v katastrálním území B. K. byl kolaudován teprve 14. 2. 2002; kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 2. 2002. Dopisem z 14. 2. 2003 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových územní pracoviště v Ústní nad Labem žalovaného vyzval, aby předložil kolaudační rozhodnutí. Současně jej informoval, že novelizací vyhlášky č. 136/1985 Sb., podle níž mu byl příspěvek poskytnut, se lhůta u IBV zahájené na základě stavebního povolení vydaného od 20. 4. 1989 prodlužuje na 13 let a (nesprávně) jej poučil, že kolaudační rozhodnutí musí nabýt právní moci nejpozději do 2. 3. 2003, jinak bude nucen příspěvek vrátit . Dopisem z 11. 4. 2008, který byl žalovanému doručen 14. 4. 2008, byl žalovaný vyzván, aby vrátil příspěvek do 31. 5. 2008 a zaplatil úrok z prodlení, neboť stavba nebyla kolaudována do 2. 3. 2000.
Již v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 20/2006 (a v řadě dalších na tento rozsudek navazujících rozhodnutí), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se promlčuje v desetileté promlčecí době i tehdy, začala-li tato doba běžet po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Lze tudíž přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě, kdy závazek žalovaného založený písemnou smlouvou ze dne 2. 3. 1990, konkrétně závazek vrátit příspěvek v případě nedodržení smluvených podmínek, byl platně zajištěn omezením převodu nemovitosti podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (k tomu srov. § 874 obč. zák.), nedošlo k promlčení práva žalobkyně na vrácení příspěvku. Promlčecí doba k uplatnění práva totiž začala běžet 4. 3. 2000, přičemž žaloba byla podána dne 22. 10. 2009, tedy před uplynutím desetileté promlčecí doby. Správná, i když z hlediska právního posouzení dané věci nevýznamná, je rovněž úvaha odvolacího soudu, že smlouva (tj. dvoustranný právní úkon) nemůže být jednostranně platně změněna (tzn. v případě, kdy vůli směřující ke změně smlouvy projeví toliko jedna smluvní strana). Jak správně dovodil již odvolací soud, písemnost ze dne 14. 2. 2003, kterou žalovanému zaslal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neobsahuje projev vůle směřující ke změně smlouvy uzavřené dne 2. 3. 1990. Pisatel v ní adresáta (žalovaného) pouze informuje o novelizaci právního předpisu, podle něhož byl příspěvek poskytnut, a autoritativně ho (nesprávně) poučuje, do kdy musí kolaudační rozhodnutí v jeho případě nabýt právní moci, aby nedošlo k porušení sjednaných podmínek smlouvy. Tomu, že nejde o návrh na změnu smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu, ostatně nasvědčuje skutečnost, že ani žalovaný zmíněnou písemnost nevnímal jako projev vůle smluvní strany (jako návrh na změnu smlouvy), nýbrž jako instrukci, a proto na ni nereagoval. Svůj názor na hodnocení obsahu zmíněné písemnosti pak žalovaný nezměnil, neboť proti závěru odvolacího soudu, že neexistuje dvoustranný právní úkon zakládající změnu smlouvy (jinak řečeno, že se s žalobkyní na změně smlouvy o poskytnutí příspěvku nedohodl), v dovolání nebrojí. Prosazuje pouze názor, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 2. 3. 1990, byla změněna tím způsobem, že mu žalobkyně jednostranně prodloužila lhůtu ke kolaudaci dotované stavby . Lze tudíž uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný porušil jednu ze smluvních podmínek (konkrétně podmínku včasné kolaudace státem dotované stavby) a že je proto podle smlouvy povinen příspěvek státu vrátit, je správný. Protože v tomto směru nebyl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaným uplatněn důvodně, dovolací soud dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jistiny, zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).
Přisvědčit však lze další námitce žalovaného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., že odvolací soud pochybil, jestliže žalobkyni přiznal právo na příslušenství žalované pohledávky (úrok z prodlení) přesto, že v řízení uplatnil námitku promlčení tohoto práva.
Nejvyšší soud se otázkou délky promlčecí doby úroků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3962/2009 a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 354/2010. V nich zdůraznil, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Z hlediska délky promlčecí doby z toho dovodil, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují tak jako zajištěná pohledávka ve lhůtě uvedené v § 109 větě první občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, ale za podmínek uvedených v § 110 odst. 1 a 3 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, který jedině upravuje délku promlčecí doby u práva na úroky z prodlení. Proto se právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení s vrácením příspěvku. Připomněl, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, jež nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu. I když totiž úroky z prodlení "přirůstají" za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu .
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě pochybil, jestliže desetiletou promlčecí dobu podle § 109 věty první občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992, vztáhl i na úroky z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, a přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení za stavu, kdy tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 a 3 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, dopadající na úroky z prodlení, počala běžet dne 4. 3. 2000 a žaloba byla podána dne 22. 10. 2009.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. částečně zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení a o nákladech řízení podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu