33 Cdo 115/2016
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 bod 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 115/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce JUDr. M. O., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 138/4, proti žalované České republice - Ministerstvu financí se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 000 06 947, o 3.008.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 28 Co 173/2015-159, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 28 Co 173/2015-159, potvrdil rozsudek ze dne 10. 12. 2014, č. j. 25 C 57/2012-95, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 3.008.800 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb.; dále jen o. s. ř. ), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně na posouzení, zda smlouva o postoupení pohledávek, kterou jako postupník uzavřel dne 16. 10. 2002 s postupitelem společností Konpo, s. r. o., je občanskoprávním či obchodním závazkovým vztahem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v tom, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Posledně uvedený údaj se však z dovolání - posuzováno podle jeho obsahu - nepodává (žalobce neoznačil žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se řešení vymezené otázky odvolacím soudem odchyluje).
Tvrzení, že daná otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Ani tento údaj však není v dovolání uveden.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu