33 Cdo 1146/2008
Datum rozhodnutí: 15.10.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 1146/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky M. v., proti žalované K. A. V. S., advokátce, o zaplacení částky 38.252,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 222/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2007, č. j. 13 Co 338/2007-37, takto :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem pro uznání ze dne 5. března 2007, č. j.


19 C 222/2006-20, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 38.252,50 Kč s 9% úrokem z prodlení ode dne 20. 9. 2006


do 31. 12. 2006 a dále úroky z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7% bodů, od 1. 1. 2007 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky II. a III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 13 Co 338/2007-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění


do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. argumentací, že vzniku fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. bránila skutečnost, že soudu prvního stupně zaslala listiny, které měly dostatečnou vypovídající hodnotu. Takto vymezená otázka však rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod


R 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej - jako v posuzovaném případě - neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Z uvedeného je zřejmé, že vyjádření ve věci podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nelze ztotožňovat s pouhým zasláním listinných důkazů soudu.


Obdobně se nemůže prosadit další výtka žalované, že vzniku fikce uznání nároku bránila okolnost, že dne 12. 3. 2007 (tedy až po uplynutí lhůty k vyjádření a po vyhlášení rozsudku pro uznání soudem prvního stupně) soudu prvního stupně zaslala doplnění odporu, v němž se ve věci vyjádřila. Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku uveřejněném pod R 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. v rozsudku ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 715/2004, dovodil, že podal-li žalovaný vyjádření


ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle


§ 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti němu v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že po uplynutí lhůty k podání vyjádření (a navíc až po vydání rozsudku pro uznání) se žalovaná v doplnění odporu vyjádřila ve věci. Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy žalovaná, která podala proti platebnímu rozkazu neodůvodněný odpor dne 1. 11. 2006, se k výzvě soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ze dne 12. 10. 2006 (doručené jí 25. 10. 2006) vyjádřila ve věci teprve 12. 3. 2007, aniž prokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod, resp. aniž soudu takový vážný důvod ve stanovené lhůtě sdělila. Že nešlo o tak vážný důvod, který by žalované zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělila, že u ní tento důvod nastal, lze dovozovat již z toho, že 7. 11. 2006 došly soudu jí předkládané listinné důkazy.


Dovolací soud nesdílí názor žalované, že jednáním soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej opět R 21/2006) i Ústavního soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 175/2007) je zajedno v tom, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření.


V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání žalobou uplatněného nároku, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalované vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání.


Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. října 2009


JUDr. Blanka Moudrá, v. r.


předsedkyně senátu