33 Cdo 1136/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 138 o. s. ř.



33 Cdo 1136/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a/ L. P. , a b/ M. P. , zastoupených Mgr. Rudolfem Leškou, LL. M, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému M. V. , o zaplacení 969.227,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 312/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 29 Co 478/2013-128, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 29 Co 478/2013-128, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. června 2013, č. j. EPR 125876/2013-9, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhají po žalovaném zaplacení 969.227,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty; podáním ze dne 30. 5. 2013 požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2013, č. j. 29 Co 478/2013-128, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. června 2013, č. j. EPR 125876/2013-9, jímž nebylo žalobcům osvobození od soudních poplatků přiznáno. Vyšel ze zjištění, že žalobci podnikají v zemědělství, jako pěstitelé růží, a mají dvě děti (nezletilou dceru a zletilého studujícího syna). Vlastní nemovitost zapsanou na LV č. 454 v k. ú. S. Žalobci mají závazky z úvěrových smluv uzavřených s Českomoravskou stavební spořitelnou. Výše příjmů za poslední zdaňovací období činila u žalobce 115.918,- Kč a u žalobkyně 77.278,- Kč, na osobním účtu mají 128.727,- Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že s přihlédnutím k celkovým majetkovým poměrům žalobců, tedy k tomu, že vlastní nemovitost a podnikají, tudíž mají pravidelný měsíční příjem, nesplňují předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Nelze očekávat, že se zaplacením soudního poplatku - vzhledem k jeho výši - ocitnou v tíživé finanční situaci. Odvolací soud konstatoval, že oba žalobci jsou právně zastoupeni a jistě byli svým zástupcem poučeni, že zahájený spor si vyžádá nemalé finanční výdaje spojené nejen s úhradou soudního poplatku, ale i se zálohami na znalečné a náklady právního zastoupení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení procesní otázky, zda jejich poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, prezentované rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 2643/2013. Skutečnost, že vlastní nemovitost, která nebude sloužit k podnikání, ale k bydlení, a je navíc rozestavěná a nemůže proto sloužit ani jako zástava, nelze považovat za důvod pro nepřiznání osvobození. Upozorňují na vyživovací povinnost ke dvěma dětem i na to, že mají pouze sezónní příjmy (nikoliv měsíční), a to na podzim, a podle sklizně případně i na jaře. Částka 128.727,- Kč, kterou měla v květnu na svém účtu žalobkyně, je tak určena na pokrytí životních nákladů celé jejich rodiny až do listopadu. Za této situace jim odvolací soud svým rozhodnutím znemožnil přístup k soudu a ochranu jejich práv. Odvolacímu soudu vytýkají i to, že se opomenul zabývat otázkou částečného osvobození od soudního poplatku. Navrhují proto, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř.; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně na posouzení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobci namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že nesplňují podmínky pro osvobození od soudního poplatku.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Občanský soudní řád dává prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou majetkovou situaci; takový postup odpovídá i zásadě rovnosti účastníků, jež vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích - např. usneseních ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo1301/2013, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/201, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
V usnesení ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. Vychází se zde tedy, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (poplatkové povinnosti) v řízení. Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení celkových majetkových poměrů žalobců přihlédl jen k tomu, že vlastní nemovitost, podnikají v zemědělství s příjmem za poslední zdaňovací období u žalobce ve výši 115.918,- Kč a u žalobkyně ve výši 77.278,- Kč a že na osobním účtu disponovali v květnu 2013 částkou 128.727,- Kč. Odvolací soud sice zohlednil nemovitý majetek ve vlastnictví žalobců, avšak blíže nerozvedl, jakým způsobem se tento majetek promítá do jejich faktické možnosti finanční prostředky si opatřit a soudní poplatek ze žaloby zaplatit. Obvykle je úvaha o existenci nemovitého majetku vázána na okolnost či předpoklad, že prostřednictvím takového majetku má účastník objektivní možnost si potřebné finanční prostředky opatřit a soudní poplatek zaplatit. Tak tomu ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009-95, a již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 a sp. zn. 30 Cdo 2643/2013). Současně byla úvaha odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků založena na zjištění o disponibilním zůstatku na účtu žalobkyně v květnu 2013 ve výši 128.727,- Kč, aniž bylo vzato na zřetel, že žalobci mají vyživovací povinnost k dvěma dětem, a že jediné příjmy k uspokojování potřeb čtyřčlenné rodiny jsou sezónního charakteru a plynou z podnikání žalobců v zemědělství. Jestliže tedy v měsíci květnu 2013 rodina disponovala částkou 128.727,- Kč, musela s ní vyjít až do listopadu téhož roku (tj. sedm měsíců). Bez bližšího vysvětlení odvolací soud nepřihlédl ani k peněžnímu závazku vyplývajícímu z úvěrové smlouvy uzavřené s Českomoravskou stavební spořitelnou, který je spojen s pravidelnými měsíčními platbami zatěžujícími rodinný rozpočet. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že soudní poplatek ve výši 38.770,- Kč je částkou, která více jak dvojnásobně přesahuje prostředky, jež má čtyřčlenná rodina žalobců na úhradu všech životních potřeb měsíčně. Žalobci by tak nebyli schopni zaplatit soudní poplatek (a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právních služeb) bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž mají podle zákona vyživovací povinnost.
Protože usnesení odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné, dovolací soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž by se zabýval dalšími uplatněnými námitkami. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. listopadu 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu