33 Cdo 1123/2010
Datum rozhodnutí: 24.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 549 obč. zák.




33 Cdo 1123/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce K. T., zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem Lanškroun, K Světlé 84, proti žalovanému R. P., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Nuckollsovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o zaplacení 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 9 C 57/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 19 Co 361/2009-124, takto :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 4. března 2009, č. j. 9 C 57/2007-83, uložil žalovanému a M. D. povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000,- Kč, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 19 Co 361/2009-124, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou proto námitky žalovaného, že v ručitelském prohlášení ze dne 7. 6. 2006 převzal ručení jen v rozsahu jistiny, a nikoli též jejího příslušenství, že nebyla zjištěna výše dluhu z poskytnutých půjček, že dlužník při částečném plnění projevil vůli, na který dluh splátky poskytuje, a že dlužník uhradil žalobci svůj dluh ze smluv o půjčce v celkové výši 640.000,- Kč. Žalovaný sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, ve skutečnosti však brojí proti správnosti zjištěného skutkového stavu, na jehož podkladě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá ani žalovaným k dovolacímu přezkumu předložená právní otázka, zda má právo odepřít plnění ve smyslu § 549 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ); odvolací soud závěr, že v posuzovaném případě žalobce (věřitel) nezavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem, učinil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tak v rozhodnutí ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2011, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že není povinností věřitele přihlásit pohledávku zajištěnou ručením do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, a že přihlášením takové pohledávky není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky vůči ručiteli (§ 183 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). V dalším rozhodnutí ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3884/2007, pak formuloval mimo jiné právní názor, že na existenci povinnosti ručitele plnit za dlužníka nemá vliv okolnost, zda a kdy věřitel uplatnil svoji pohledávku u soudu; právní řád neukládá věřiteli povinnost domáhat se svých práv, v souladu s požadavkem právní jistoty pouze brání existenci dlouhotrvajících práv a jim odpovídajících povinností institut promlčení, jehož účelem je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání jeho práv a současně zabránit tomu, aby byli dlužníci po neomezenou dobu vystaveni vynutitelnosti jejich povinností soudem. Prosadit se nemůže ani názor žalovaného, že pohledávka nemohla být uspokojena dlužníkem v důsledku zavinění žalobce, který nesplnil svou povinnost ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 6. 2006 uzavřít zástavní smlouvu s dlužníkem. Jak se totiž podává z čl. IV uvedené smlouvy, uzavřít zástavní smlouvu s věřitelem (žalobcem) se zavázal dlužník, a skutečnosti svědčící o tom, že to byl žalobce, kdo zavinil, že zástavní smlouva nebyla uzavřena, nejsou součástí zjištěného skutkového stavu věci, z něhož odvolací soud vycházel.
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2012

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu