33 Cdo 1112/2014
Datum rozhodnutí: 08.04.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 1112/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava se sídlem Ostrava - Poruba, 17. listopadu 2172/15, proti žalovanému Z. Š. , o zaplacení 24.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 107 C 34/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2013, č. j. 8 Co 964/2013-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 24.600,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatků za delší studium žalovaného, vyměřených rozhodnutími děkana Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, které žalovaný podle ujednání v dohodě o splátkách ze dne 2. 5. 2012 dosud neuhradil.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 9. září 2013, č. j. 107 Co 34/2013-5, řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava, a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. prosince 2013, č. j. 8 Co 964/2013-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě s ním dovodil, že rozhodování o poplatcích za delší studium nepatří do pravomoci soudů, neboť se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř.; projednání a rozhodování ve věci vyměření poplatků za delší studium podle § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, není ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř. svěřena soudu, nýbrž děkanovi vysoké školy (§ 6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 111/1998 Sb.). Takové rozhodnutí je titulem pro výkon rozhodnutí ve smyslu § 274 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., resp. exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 exekučního řádu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 50/2004 a sp. zn. 4 As 47/2006, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2386/2012. Obsah listiny označené jako Dohoda o splátkách ze dne 2. 5. 2012 posoudil jako uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen obč. zák. ), jež není právním důvodem vzniku závazku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Otázku pravomoci soudů ve věci poplatků za delší studium na vysoké škole Nejvyšší soud již řešil v rozhodnutích ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 186/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2386/2012, které je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 15/2013, a není důvod, aby bylo rozhodováno jinak. V nich se Nejvyšší soud vypořádal s argumenty, jež uplatňuje žalobkyně i v posuzovaném případě na podporu svého závěru, že věc patří do pravomoci soudů, a sice že zákon o vysokých školách nepřiznává rektorovi (či děkanovi) oprávnění, respektive neukládá mu povinnost opatřit jím vydaná rozhodnutí doložkou vykonatelnosti, a že k podání žaloby byla nucena § 261 odst. 2 o. s. ř., který oprávněnému ukládá k návrhu na výkon rozhodnutí připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti.
Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani pokud jde o výklad institutu uznání dluhu podle § 558 obč. zák. Jeho právní závěr, že uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem a že jím tedy nelze založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující, jehož povaha se tím nemění, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 344/2012, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4683/2008, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2014

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu