33 Cdo 1095/2014
Datum rozhodnutí: 29.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 1095/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, proti žalovaným 1) MUDr. J. M. a 2) MUDr. A. M. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 76/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 8 Co 1982/2013-140, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 8 Co 1982/2013-140, potvrdil rozsudek ze dne 19. června 2013, č. j. 6 C 76/2012-108, jímž Okresní soud v Prachaticích zamítl žalobu o určení, že nemovitosti - pozemky parc. č. 371/17, parc. č. 371/23, parc. č. 371/24, parc. č. st. 180 a budova č. p. 177 umístěná na pozemku parc. č. st. 180, vše v katastrálním území K. - patří do výlučného vlastnictví žalobkyně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitkami proti závěru odvolacího soudu, že žalovaní (kupující) uhradili žalobkyni (prodávající) kupní cenu převáděných nemovitostí a movitých věcí, jestliže v souladu s kupní smlouvou uzavřenou dne 10. 8. 2012 i se smlouvou o úschově finančních prostředků a listin uzavřenou téhož dne poukázali finanční prostředky na účet úschov advokáta Mgr. V., neuplatnila žalobkyně jediný možný dovolací důvod uvedený v § 214a odst. 1 o. s. ř.; zpochybňuje totiž správnost (a úplnost) zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že kupní smlouva i smlouva o úschově finančních prostředků a listin byly uzavřeny téhož dne, tj. 10. 8. 2012, byly vzájemně propojeny a bylo v nich účastníky sjednáno, že kupující zaplatí kupní ceny za převáděné nemovitosti a za věci movité (celkem 6.000.000,- Kč) ve sjednané lhůtě na účet úschov advokáta, který pracoval pro realitní kancelář, s níž kooperovala žalobkyně. Dále pak vzal za prokázané, že ve smlouvě o úschově finančních prostředků a listin byl upraven postup advokáta Mgr. V., jakožto schovatele, a práva a povinnosti žalovaných coby složitelů, resp. žalobkyně coby oprávněné. Možnost odstoupení od kupní smlouvy si účastníci sjednali přímo v kupní smlouvě (v jejím článku III.) pro případ, že žalovaní (kupující) poruší povinnost zaplatit do 10 dnů od podpisu kupní smlouvy kupní cenu za nemovitosti ve výši 4.500.000,- Kč ve prospěch účtu úschov advokáta Mgr. V. a kupní cenu neuhradí na tento účet ani do tří týdnů po uzavření kupní smlouvy. Takto zjištěný skutkový stav věci jej vedl k tomu, aby implicitně přisvědčil soudu prvního stupně, že smlouva o úschově finančních prostředků a listin z 10. 8. 2012 není smlouvou příkazní (§ 724 obč. zák.), nýbrž tzv. smlouvou svěřeneckou (inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák.), jejímiž účastníky byli účastníci kupní smlouvy a subjekt, jehož prostřednictvím strany plnily vymezené právní povinnosti (zde úhradu kupní ceny). Oproti tomu žalobkyně prosazuje, že kupní cena za převáděné nemovitosti jí žalovanými (kupujícími) uhrazena nebyla (resp. že účet advokátní úschovy nebyl stranami kupní smlouvy dohodnutým místem plnění) a činí tak na základě vlastního výkladu obou smluv (slovy žalobkyně podle skutečného projevu vůle účastníků smluvního vztahu ). K podpoře prosazovaného výkladu projevu vůle smluvních stran obsaženého ve smlouvách, které uzavřela, žalobkyně připomíná, že vedle nich byla dne 10. 8. 2012 uzavřena kupní smlouva mezi jejím manželem a žalovanými, jejímž předmětem byly jeho movité věci tvořící vybavení převáděných nemovitostí, v níž byl převod vlastnického práva již výslovně vázán na okamžik zaplacení sjednané kupní ceny připsáním na její účet. Žalobkyně přehlíží, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Dovolací soud považuje za vhodné vypořádat se s argumentací, jíž žalobkyně použila ke zdůvodnění přípustnosti svého dovolání, tedy s námitkou, že judikatura Nejvyššího soudu týkající se případů, v nichž advokáti nevyplatili jim svěřené finanční částky oprávněným osobám, není jednotná, čehož dokladem by podle dovolatelky měly být rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, v němž je dohoda o úschově kvalifikována jako tzv. svěřenecká smlouva, a rozsudek ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, kde je posouzena jako smlouva příkazní.
S názorem dovolatelky, že zmíněná otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nelze souhlasit, neboť věci projednávané a rozhodované pod sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 a sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 jsou skutkově odlišné. Zatímco v prvně zmiňovaném případě si strany kupní smlouvy nesjednaly, že místem plnění kupní ceny (splništěm) je účet advokátní úschovy, v případě druhém se dohodly, že kupní cena bude prodávajícím kupujícímu zaplacena složením do advokátní úschovy. V návaznosti na odlišné skutkové okolnosti pak Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 dospěl k závěru, že se kupující (složitel) složením peněz do úschovy třetí osoby (která se vydávala za advokáta) nezprostil své povinnosti uhradit kupní cenu prodávajícímu a že se schovatel přijetím peněz do úschovy nestal dlužníkem příjemce (jeho účet nebyl dohodnutým místem plnění kupní ceny). Ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 uzavřel, že závazek kupujícího uhradit kupní cenu zanikl složením peněžních prostředků na účet advokátní úschovy.
Dovolací soud - nad rámec ratio decidenci - považuje za vhodné uvést, že posuzovaný případ je skutkově obdobný tomu, který řešil rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, v němž přijal a odůvodnil závěr, že dlužník se nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu podle § 588 obč. zák.) pouze v případě, že účet úschovy advokáta není podle dohody věřitele a dlužníka (např. ze vztahu z kupní smlouvy) místem plnění (§ 567 odst. 1 obč. zák.). Připomněl přitom, že odlišnost může spočívat i v tom, zda osoba, které má advokát vydat peníze podle ujednání se svým klientem, je (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010) či není (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010) účastníkem právního vztahu ze smlouvy o úschově.
V posuzovaném případě byla žalobkyně jednou ze stran smlouvy o úschově peněz (aktivním účastníkem dohody) a advokátovi Mgr. M. V. v ní udělila souhlas nakládat s uschovanými finančními prostředky výhradně podle této dohody (měla tedy právo nesouhlasit s odlišným nakládáním svěřených finančních prostředků); pro případ, že by s finančními prostředky mělo být nakládáno jinak, by byla nutná písemná dohoda všech účastníků dohody (čl. I. odst. 3 dohody). Dohoda tudíž má charakter trojstranného právního vztahu založeného tzv. svěřeneckou smlouvou (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od "nestranné" a "důvěryhodné" osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010). Akceptace názoru žalobkyně, totiž že plněním kupní ceny do advokátní úschovy nezanikl závazek žalovaných uhradit jí kupní cenu a že tudíž měla právo odstoupit od smlouvy, by znamenala nepřípustné oslabení jedné ze stran soukromoprávního sporu (žalovaných) na úkor osoby advokáta, který žalobkyni poškodil, a který se stal jejím dlužníkem ve chvíli, kdy byla kupní cena připsána na účet advokátní úschovy. Žalovaní by totiž v takovém případě byli nuceni vydat nemovitosti, za které prokazatelně zaplatili kupní cenu. Nastolení takového bezpráví , respektive nahrazení bezpráví vzniklého na straně žalobkyně bezprávím na straně žalovaných, je nepřípustné; žalobkyně se může domáhat nápravy jedině po advokátovi, který zpronevěřil v advokátní úschově uloženou kupní cenu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2014

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu