33 Cdo 1054/2009
Datum rozhodnutí: 25.08.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 1054/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. S., zastoupeného JUDr. Josefem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 7, Jirečkova 1017/18, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9 (adresa pro doručování Praha 8, Trojská 606/101), o zaplacení částky 364.607,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 124/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 25 Co 123/2008-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 25 Co 123/2008-143, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. července 2007, č. j. 5 C 124/2004-124, ve výroku o věci samé, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 364.607,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací námitky žalovaného směřující proti výkladu obsahu smlouvy o dílo ze dne 23. 9. 2001 odvolacím soudem, podle něhož si účastníci ve smlouvě sjednali konečnou cenu stavby podle rozpočtu ve výši 3,274.000,- Kč, která nezahrnovala daň z přidané hodnoty, a zároveň si nedohodli, že žalobce zaplatí žalovanému ke sjednané ceně navíc daň z přidané hodnoty, jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. směřujícímu proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, v nichž Nejvyšší soud vyslovil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení).

Zbylé výhrady žalovaného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí mající ve věci samé zásadní právní význam. Napadený právní závěr, že žalobci nevznikla povinnost zaplatit žalovanému daň z přidané hodnoty, který odvolací soud učinil na základě nezpochybnitelného skutkového stavu věci, je v souladu s tím, jak se vyvinula rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tedy s hmotným právem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 32 Odo 835/2002, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007; v nich se ustálil právní názor, že z hlediska veřejného práva ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem a poplatníkem. Z hlediska soukromého práva je však podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nemůže být přenášena odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího).
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2010

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu