33 Cdo 1048/2014
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 43 odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 1048/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Děti Země - Plzeň, organizační jednotka občanského sdružení Děti Země, o. s., se sídlem Plzeň, Barrandova 597/16, identifikační číslo: 643 55 527, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Praha 4, Ve Svahu 531/1, proti žalované InterCora, spol. s. r. o. se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem Praha 5, U Hrušky 63/8, o splnění závazku, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 18 C 131/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2013, č. j. 15 Co 484/2013-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 11. 2013, č. j. 15 Co 484/2013-74, potvrdil usnesení ze dne 23. 9. 2013, č. j. 18 C 131/2012-61, jímž Okresní soud Plzeň - město odmítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (výroky II. a III.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobce přes výzvu soudu podle § 43 o. s. ř. neodstranil vadu žaloby spočívající v neurčitosti žalobního petitu co do vymezení povinnosti, jež má být žalované uložena, a že pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat; žalobě vyhovující rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále opět jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva týkajících se 1) určitosti, resp. materiální vykonatelnosti žalobního petitu, s tím, že tato otázka ve vztahu k plnění ze smlouvy, jež je předmětem sporu, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované usneseními ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3459/2011, a ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, a rovněž od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. 3137/09, a 2) náležitostí výzvy soudu k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř. s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011.
Žalobce odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v prvé řadě vytýká nesprávnost právního závěru, že petit žaloby je pro neurčitost materiálně nevykonatelný, a prosazuje názor opačný s připomínkou, že i kdyby petit měl jisté vady, není jím soud doslovně vázán; je-li z obsahu žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá (tak jako v posuzovaném případě), je na soudu, aby formuloval výrok rozhodnutí sám.
Dovolací soud výhrady žalobce nesdílí. Dovoláním zpochybněná právní otázka již byla - v obecné rovině - předmětem rozhodování dovolacího soudu a odvolací soud ji vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu.
Závěr, podle něhož z žaloby určitým způsobem nevyplývá, čeho se žalobce domáhá, požaduje-li, aby žalované byla uložena povinnost zajistit , aby do dne uvedení do provozu vyhrazených jízdních pruhů pro veřejnou dopravu (MHD) postavených podle blíže označeného projektu nebylo provozováno , resp. užíváno (takto po výzvě soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce žalobní petit opravil) Obchodní centrum U Prazdroje v Plzni postavené na specifikovaných pozemcích, odpovídá tomu, co dovolací soud vyjádřil v rozhodnutích ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 640/2003, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, a ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2610/2012; žalobce nijak obsahově nekonkretizuje povinnost, jež má být žalované rozhodnutím soudu uložena (posuzováno podle obsahu celé žaloby). Žalobci lze sice přisvědčit, že pouze soud rozhoduje o formulaci rozsudečného výroku a že není přitom vázán návrhem na znění výroku rozhodnutí v žalobním petitu, popř. na jiném místě žaloby, avšak soudem formulovaný výrok rozhodnutí musí vždy (z obsahového hlediska) vyjadřovat to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhá. Aby soud mohl naznačeným způsobem postupovat a formulovat rozsudečný výrok, musí žalobce označit v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena; jinak by výrok soudního rozhodnutí nebyl materiálně vykonatelný. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2791/2010, a ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3682/2010) je ustálena v názoru, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění má být výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, tedy co je obsahem uložené povinnosti. Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný jen tehdy, je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Přípustné způsoby exekuce přitom navazují na možné způsoby plnění - dare (dát), facere (činit), omittere (zdržet se) a pati (strpět). Způsobem uvedeným v § 351 odst. 1 o. s. ř. se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Jelikož žalobce v žalobě nenavrhl uložit žalované povinnost něčeho se zdržet či něco strpět (alespoň z obsahu žaloby se nepodává požadavek, aby se zdržela provozování obchodního centra, nýbrž požadavek, aby zajistila jeho neprovozování , resp. jeho neužívání ), není případná jeho argumentace, že způsob provedení povinnosti je věcí volby žalované, ani poukaz na případy žalob na zdržení se obtěžování sousedů imisemi. Označil-li žalobce v žalobě povinnost, kterou má soud žalované rozhodnutím uložit slovy, že je povinna zajistit, aby nebylo provozováno (resp. užíváno) Obchodní centrum U Prazdroje v Plzni , tedy pojmy, jež svou obecností neumožňují dovodit její obsah (jak konkrétně má být splněna) a povahu, a tudíž ani určit způsob provedení případné exekuce, je správný závěr odvolacího soudu, že převzetí takto žalobcem v žalobě označené povinnosti do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Odkazy žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3459/11, a ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, jsou nepřípadné, neboť se týkaly skutkově odlišných věcí. Prvá z nich se týkala sporu o uložení v žalobě konkrétně označených povinností ( vypracovat , obnovit a vysadit ), v druhé z nich byla řešena otázka dostatečného označení pozemku v žalobě o určení vlastnického práva k tomuto pozemku a jeho vyklizení. Obdobně je tomu s poukazem žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09.
Způsobilým založit přípustnost dovolání není ani tvrzený rozpor vyřešení otázky splnění podmínek pro odmítnutí žaloby podle § 43 o. s. ř. s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat nesprávnost závěru, že usnesení soudu prvního stupně s výzvou, aby žalobce ve stanovené lhůtě odstranil vadu žaloby, splňovalo náležitosti výzvy podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně totiž vyzval žalobce usnesením ze dne 29. 8. 2013, č. j. 18 C 131/2012-54, aby ve lhůtě čtrnácti dnů od doručení tohoto usnesení upřesnil svůj žalobní petit tak, aby tento z hlediska určitosti a srozumitelnosti odpovídal některému ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř., tj. byl vykonatelný. Soud tak ve výzvě jasně formuloval, proč je podání neurčité (žalobcem navržený petit je nevykonatelný, neboť zde není jasně, určitě a srozumitelně uvedena povinnost, jejíhož splnění se domáhá), a vysvětlil mu, jak je třeba opravu provést, tj. že je třeba žalobní návrh formulovat tak, aby vymáhaná povinnost odpovídala z hlediska své určitosti a srozumitelnosti některému ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř.; k tomu mu stanovil lhůtu a poučil jej o tom, že podání bude odmítnuto, jestliže nebude včas opraveno. Tím soud prvního stupně dostál zákonným požadavkům kladeným na výzvu k odstranění vad žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., jak jsou vykládány v judikatuře dovolacího soudu i odborné komentářové literatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/99, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2003, ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 182/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004, a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 277). Závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby stanovené v § 43 o. s. ř., je proto - oproti přesvědčení žalobce - v souladu i s jím označenými rozhodnutími dovolacího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, přehlíží, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen v případě, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. září 2015

JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu