33 Cdo 1017/2010
Datum rozhodnutí: 23.02.2012
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 36 odst. 1 obč. zák., § 460 obč. zák., § 470 obč. zák., § 579 odst. 1 obč. zák.




30 Cdo 1017/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno), proti žalovanému J. F., zastoupenému Mgr. Rudolfem Maňouškem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 1793/2006, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, ve výrocích II., III. a IV., a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. března 2007, č. j. 16 C 1793/2006-37, v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 60.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11 % od 25. 10. 2006 do zaplacení, a ve výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 16 C 1793/2006-37, zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 11 % p.a. z částky 60.000,- Kč za den 7. 10. 1999 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 60.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11 % p.a. za dobu od 8. 10. 1999 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že Okresní národní výbor v Hodoníně uzavřel dne 7. 9. 1989 s M. F. (bratrem žalovaného) smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen smlouva ). M. F. se v ní zavázal provést a dokončit stavbu rodinného domu na p. č. 906/2 v k. ú. S. tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy, a po tuto dobu, nejméně však 8 let od kolaudace, dům nepřevést na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej i užívat k trvalému bydlení (čl. 4 smlouvy). V případě vzniku povinnosti poskytnutý příspěvek vrátit pro nedodržení některé z těchto podmínek se M. F. zavázal (s právními účinky i pro dědice) nepřevést dům bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. M. F. dne 13. 8. 1994 zemřel; na základě dohody dědiců o vypořádání dědictví schválené usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. D 1591/94, celé jmění dědictví, včetně rozestavěné stavby rodinného domu, nabyl žalovaný. Návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí žalovaný podal dne 15. 10. 1999 a kolaudační rozhodnutí povolující užívání novostavby rodinného domu nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že Okresní národní výbor v Hodoníně a M. F. uzavřeli smlouvu ve smyslu vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění (dále jen vyhláška ), a pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek z důvodu porušení podmínek uvedených mimo jiné i v článku 4 smlouvy uzavřeli zároveň dohodu o omezení převodu nemovitosti podle § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen občanský zákoník ). Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně dovodil z § 20 odst. 1 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, a ze zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, na základě nichž přešla působnost hospodaření se státním majetkem na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na straně žalovaného však konstatoval nedostatek pasivní věcné legitimace. Pohledávka státu jako dluh nemohla na žalovaného přejít, neboť ke dni smrti zůstavitele nedošlo k žádné z právních skutečností předvídaných smlouvou, na něž byla vázána povinnost příspěvek vrátit; závazek k vrácení příspěvku ke dni smrti zůstavitele, který byl zavázán osobně, neexistoval, a nemohl tudíž přejít na zůstavitelova dědice (§ 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění po 1. 1. 1992 - dále jen obč. zák. ).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 11 % z částky 60.000,- Kč od 8. 10. 1999 do 24. 10. 2006 (výrok I.), ve zbývající části výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 60.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 25. 10. 2006 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, odlišně však posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalovaného. Zaujal názor, že závazek zůstavitele ze smlouvy provést výstavbu domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od jejího uzavření, není osobní povahy, neboť jeho splnění nezáviselo na osobních vlastnostech či schopnostech dlužníka. Závazek M. F. proto přešel na žalovaného (dědice), který stavbu domu dokončil (§ 95 odst. 1 občanského zákoníku). Protože kolaudační rozhodnutí nenabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy (tj. do 7. 9. 1999), došlo k naplnění odkládací podmínky (§ 36 obč. zák.) a žalovaný je povinen státní příspěvek žalobkyni vrátit. Okolnost, že splatnost závazku majetkové povahy nastala až po smrti zůstavitele, považoval za bezvýznamnou. Co se týče úroků z prodlení, odvolací soud posoudil požadavek žalobkyně na jejich zaplacení za období od 8. 10. 1999 do 24. 10. 2006, kdy byla žalovanému doručena žaloba, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně (státní orgán zastupující Českou republiku) byla sedm let nečinná, a přiznal jí proto úroky z prodlení až ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalovaný v dovolání, směřujícímu proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, označil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru, že je pasivně věcně legitimován ve sporu. Za správný považuje právní závěr soudu prvního stupně, že závazek M. F. zkolaudovat dům do 10 let od uzavření smlouvy měl osobní povahu a že by na něho mohl přejít závazek k vrácení příspěvku pouze tehdy, jestliže by ke dni smrti zůstavitele existoval. Připomíná, že tento závazek nebyl ani předmětem dědického řízení. I kdyby na něho závazek přešel, nemohl objektivně činit žádné kroky k jeho splnění až do doby, než rozhodnutí v dědickém řízení nabylo právní moci. Je přesvědčen, že tato okolnost musí být zohledněna v rámci úvah o použití korektivu dobrých mravů. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Závazek realizovat stavbu není z povahy věci vázán na konkrétní osobu a nemá povahu osobního závazku. V době smrti zůstavitele jeho závazek k vrácení poskytnutého příspěvku existoval, neboť jej převzal již ve smlouvě. Plnění tohoto závazku je nepochybně závazkem finanční povahy, který se stává splatným naplněním odkládací podmínky, a přechází na dědice. Z hlediska přechodu závazků na dědice je bez významu, zda závazek byl ke dni smrti zůstavitele splatný. Má za to, že je nerozhodné, z jakých důvodů nedošlo ve stanovené lhůtě ke kolaudaci, významné je pouze to, že byla naplněna odkládací podmínka. Žalobkyně navrhuje dovolání žalovaného zamítnout.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení za dobu od 8. 10. 1999 do 24. 10. 2006. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. s odůvodněním, že odvolací soud sice v tomto rozsahu potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, avšak z hlediska obsahového jde o výrok měnící. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že žalovanému povinnost k úhradě dluhu, a tedy i jeho příslušenství, nevznikla, odvolací soud dospěl k závěru, že mu tato povinnost vznikla, avšak výkon práva na tuto část úroků z prodlení odepřel pro rozpor s dobrými mravy. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, má za to, že nárok na úroky z prodlení je třeba posuzovat jako celek, a pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně části úroků z prodlení, je tuto změnu nutno chápat jako změnu týkající se úroků z prodlení v celé požadované výši. Dovolání považuje za přípustné rovněž podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že nečinnost věřitele při vymáhání pohledávky je jednáním v rozporu s dobrými mravy a tedy důvodem pro odepření výkonu práva na úroky z prodlení, je v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu ohledně podmínek aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 466/2004, sp. zn. 33 Odo 693/2002, a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002), a poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně sp. zn. 59 Co 429/2007, v němž je řešena obdobná problematika. Připomíná, že korektiv dobrých mravů lze použít pouze tehdy, odůvodňují-li to zcela výjimečné okolnosti případu, a odmítá závěr, že pasivita věřitele ohledně vymáhání dluhu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy . Připomíná, že ve smyslu § 494 obč. zák. je dlužník povinen z platného závazku plnit a věřitel je oprávněn od něho plnění požadovat. Věřitel přitom není ve svém právu požadovat plnění časově omezen jinak než institutem promlčení dluhu. Tomuto pojetí odpovídá i ujednání v odstavci 6 smlouvy obsahující závazek stavebníka v případě porušení podmínek příspěvek vrátit a oprávnění druhé smluvní strany vrácení příspěvku požadovat. Zdůrazňuje, že žalovaný o závazku zůstavitele věděl, navíc zajištění tohoto závazku omezením převodu nemovitosti bylo vyznačeno v katastru nemovitostí. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný dovolání žalobkyně nepovažuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a neshledává je přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož odvolací soud na skutkově jedinečný případ aplikoval § 3 odst. 1 obč. zák., který je normou s relativně neurčitou hypotézou ponechávající soudu široký prostor pro jeho úvahu o tom, zda je či není výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na řadu rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkami použitelnosti korektivu dobrých mravů v případě sporů o vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a samotné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. S právním posouzením věci odvolacím soudem z tohoto pohledu se ztotožňuje. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Oba účastníci řízení podali dovolání včas, žalovaný při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 4 o. s. ř.), žalobkyně při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání žalovaného, směřující proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; dovolací soud se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Žalovaný sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve skutečnosti však jeho dovolání neobsahuje žádnou námitku podřaditelnou tomuto dovolacímu důvodu; existence takové vady, stejně jako vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., se nepodává ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný předložil k dovolacímu přezkumu právní závěr, že je ve sporu pasivně věcně legitimován. Posouzení této otázky je závislé na vyřešení předběžné otázky, zda na žalovaného (dědice) přešel závazek Miroslava Fraňka (zůstavitele) vrátit příspěvek.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, který je nutno na daný případ použít ve smyslu § 868 zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen občanský zákoník ), občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje.
Podle § 36 odst. 1 věty první občanského zákoníku vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.
Podle § 460 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni smrti M. F. - dále opět jen obč. zák. (srovnej § 873 zákona č. 509/1991 Sb.), se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Podle § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.
Podle § 579 odst. 1 obč. zák. povinnost smrtí dlužníka nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
Občanskoprávním závazkovým (obligačním) vztahem je právní vztah, z něhož věřiteli vzniká právo na plnění od dlužníka (pohledávka) a dlužníku vzniká povinnost poskytnout věřiteli plnění (dluh nebo závazek). Nejčastějším právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů (označovaných v teorii soukromého práva též pojmem závazek používaným v užším slova smyslu pro označení dlužníkovy povinnosti) jsou dvoustranné právní úkony - smlouvy. Právní následky (účinky) právního úkonu mohou být učiněny závislými na skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda a popř. kdy se splní, neboli budou závislé na podmínce (condicio). Odkládací podmínkou je taková podmínka, kdy účinky právního úkonu, tj. subjektivní práva a povinnosti, nastanou až jejím splněním. Do splnění odkládací podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a pro jeho účastníky závazný, právní účinky nabude. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007 (a v mnoha dalších rozhodnutích), zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení, a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§ 36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou byla vázána povinnost stavebníka příspěvek vrátit, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku.
Tyto závěry se plně uplatní i v posuzovaném případě. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a M. F. vznikl uzavřením smlouvy závazkový právní vztah, jehož účinnost, pokud jde o právo poskytovatele příspěvku na jeho vrácení a povinnost příjemce příspěvku jej vrátit, byly vázány - mimo jiné - na splnění záporné odkládací podmínky, tj. že výstavba nebude dokončena tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy. V daném případě šlo o potestativní podmínku, jejíž splnění bylo v moci účastníka smlouvy, aniž by však bylo vázáno na jeho zvláštní osobní vlastnosti.
Z principu universální sukcese, která ovládá dědění, vyplývá, že na dědice přecházejí všechny povinnosti (závazky) zůstavitele, které nezanikají jeho smrtí. Na dědice nepřechází ty povinnosti (závazky), jež jsou vázány svým trváním na osobu zůstavitele (§ 579 odst. 1 obč. zák.). Zůstavitelovými dluhy, které ve smyslu § 470 obč. zák. přecházejí na dědice, jsou nejen povinnosti (závazky), které se zakládají na důvodu, jenž nastal ještě za života zůstavitele, ale i povinnosti (závazky), které mají původ v právním úkonu, v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit (svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě) zůstavitel, kdyby tomu nezabránila jeho smrt. Okolnost, kdy na základě takové povinnosti vzniklo věřiteli (jiné oprávněné osobě) právo na plnění, je nepodstatná (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008). Smrtí některého z účastníků smlouvy nezaniká vázanost smluvními projevy, nejde-li o právo nebo povinnost vázanou pouze na osobu zemřelého. Uplatní-li věřitel (který nebyl účastníkem dědického řízení) svou pohledávku proti dědicům dlužníka (pokud nebyla provedena likvidace dědictví), zabývá se soud důvodností uplatněného nároku nezávisle na rozhodnutí v dědickém řízení. Není rozhodné, zda konkrétní dluh byl zahrnut do pasiv dědictví v řízení o dědictví, či nikoliv.
V dané věci se M. F. zavázal k vrácení poskytnutého příspěvku, dojde-li k naplnění odkládací podmínky. Účastníci smlouvy byli svými projevy vůle vázáni, i když účinnost závazku nenastala. Závazek zůstavitele vrátit poskytnutý příspěvek ke dni jeho smrti existoval (byť jeho účinnost byla učiněna závislou na skutečnosti, o niž nebylo jisté, zda nastane) a jako takový přešel na jeho dědice (žalovaného), neboť měl původ v právním úkonu, který zůstavitel před svou smrtí uzavřel, a nešlo o závazek, jenž byl svým trváním vázán na osobu zůstavitele. Ze smluvního ujednání účastníků právního vztahu, ze zákona, ani z vlastní povahy a účelu závazku totiž taková vázanost nevyplývá. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že na něho závazek vrátit příspěvek nepřešel, neboť ke dni smrti zůstavitele nebyla naplněna odkládací podmínka. Tato okolnost totiž není v daném případě z vyložených důvodů právně relevantní. Splněním odkládací podmínky - nedokončením výstavby domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy - závazek nabyl účinnosti a žalovanému nastala povinnost příspěvek vrátit. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován, proto obstojí.
Žalovaný dále namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže pro rozpor s dobrými mravy neodepřel ochranu výkonu práva žalobkyně na vrácení příspěvku vzhledem k délce dědického řízení, během něhož nemohl se stavbou disponovat, a měl ztíženou možnost zabránit naplnění odkládací podmínky.
V rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. lze odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Výklad otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy, se v judikatuře soudů již ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně vzhledem ke svému závěru, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, nezabýval jeho obranou uplatněnou v odporu proti platebnímu rozkazu, že v prodlení byl od 7. 10. 1999, o kolaudaci požádal 15. 10. 1999 a kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 9. 11. 1999, a že mezi úmrtím jeho bratra a nabytím právní moci rozhodnutí o dědictví uběhla doba více jak dva roky a že by bylo spravedlivé, aby žalobce uznal prodloužení lhůty pro kolaudaci z uvedených důvodů. Odvolací soud, který dovodil, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, žalobkyni ochranu výkonu práva na vrácení příspěvku neodepřel. Z obsahu odůvodnění jeho rozsudku přitom vyplývá, že, pokud jde o výkon práva na vrácení příspěvku, se z hlediska aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. rozhodnými okolnostmi případu na straně obou účastníků řízení vůbec nezabýval, ač se žalovaný v podaném odporu (posuzováno podle jeho obsahu) použití korektivu dobrých mravů domáhal. Za této situace je tak posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
Protože se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v jím napadeném výroku II., dovolací soud jej proto v tomto rozsahu (spolu s akcesorickými výroky III. a IV.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i tento rozsudek, tj. v části výroku II. a v nákladovém výroku III., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud již například ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3185/2009, přijal a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a že o nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, tak není rozhodující, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o. s. ř. nebo podle § 220 o. s. ř., a rozhodujícím hlediskem není ani to, zda považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné. Podstatné je, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. To vztaženo na posuzovanou věc znamená, že jestliže soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žaloba o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 8. 10. 1999 do 24. 10. 2006 není opodstatněná, byť každý z jiného důvodu, má rozsudek odvolacího soudu charakter rozsudku potvrzujícího. Případná není ani argumentace, že výroky o úrocích z prodlení je třeba brát jako celek, neboť na ně vzniká právo jednorázově v první den prodlení. Touto námitkou se Nejvyšší soud v obdobném případě vypořádal již v usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009, v němž vyslovil názor, že úroky z prodlení jsou peněžitým plněním, které je dělitelné, a nic nebrání soudu, aby shledal uplatnění práva na jejich zaplacení v rozporu s dobrými mravy pouze za určité období. Stane-li se tak, dojde (bez ohledu na výši jednotlivých podílů) k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání je třeba posoudit vůči jednotlivým nárokům samostatně. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť všechny právní otázky, pro jejichž řešení žalobkyně přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam ve věci samé, Nejvyšší soud již vyřešil ve shora zmíněném usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009, které se týkalo obdobného případu, a žalobkyní zpochybňované právní posouzení věci odvolacím soudem je se závěry přijatými v uvedeném usnesení v souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. února 2012

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu