33 Cdo 1009/2012
Datum rozhodnutí: 25.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




33 Cdo 1009/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. N. , zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4422, proti žalovanému Ing. P. S. , zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 105/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 13. 10. 2011, č.j. 60 Co 328/2011-165, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Marka Freunda, advokáta.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání proti rozsudku ze dne 13. 10. 2011, č.j. 60 Co 328/2011-165, jímž Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 5. 2011, č.j. 28 C 105/2010-136, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7 zákona 404/2012 Sb., dále jen o.s.ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Ačkoli žalovaný v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jeho argumentace obsahově směřuje proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci; podstatou námitek je totiž výtka vadného hodnocení provedených důkazů, jehož výsledkem bylo skutkové zjištění týkající se okolností poskytnutí peněžité půjčky. Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaný žalobkyni žalovanou částku nedluží. Žalovaný tak uplatnil ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož použití je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. vyloučeno.
Přestože žalovaný zpochybňuje správnost výkladu ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. odvolacím soudem, žádné relevantní výhrady proti němu ve skutečnosti nevznáší. Byl-li v předvolání k prvnímu jednání před soudem prvního stupně poučen, že jednání, k němuž je předvolán, je ze zákona koncentrováno, tedy že právně významné skutečnosti může tvrdit a důkazy k jejich prokázání navrhovat do skončení tohoto jednání (§ 118b odst. 1 o.s.ř.), pak nelze soudu úspěšně vytýkat, že nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, jež tvrdil a označil později. Nejde totiž o skutečnosti a důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů, nebo které nastaly (vznikly) po prvním jednání, popřípadě které nemohl bez své viny uvést. Oprávnění soudu provést jiné než účastníky navržené důkazy ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. zásadu koncentrace řízení žádným způsobem nemodifikuje.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou bezcenné i další výhrady žalovaného (odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny, v rozporu s principy spravedlivého procesu neumožnil reagovat na procesní novoty důkazním návrhem, neprovedl navržený důkaz, nepoučil žalovaného o procesních právech a odůvodnění zpracoval nedostatečně a nelogicky). Tyto námitky totiž vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo); předpoklad existence právní otázky zásadního významu tak splněn není.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. i výrok o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu navíc ani není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 9.100,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.974,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. července 2013

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu