33 Cdo 1004/2007
Datum rozhodnutí: 08.10.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 1004/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy


ve věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. G., zastoupenému advokátem, o zaplacení 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 140/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 26 Co 190/2006-88, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 47.500,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 24. 10. 2003 zakoupil za 45.000,- Kč vysokozdvižné vozidlo D. 12 B a předal je žalovanému do jeho provozovny. Následně ještě zaplatil 2.500,- Kč za opravu sedadla na tomto vozidle. Žalovaný mu přislíbil, že uvedené náklady bude považovat za jeho vklad do společnosti, kterou měli účastníci v budoucnu založit. Tento slib nedodržel.


Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 10 C 140/2005-60, zamítl žalobu na zaplacení částky 47.500,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 22. 2. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 26 Co 190/2006-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 45.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 22. 2. 2005 do zaplacení; ve zbývající části (tj. ohledně částky 2.500,- Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce dne 10. 11. 2003 zakoupil za 45.000,- Kč vysokozdvižný vozík, který předal žalovanému s tím, že se jedná o jeho vklad do společnosti, v níž se měl v budoucnu stát společníkem. Tím se však nestal. Dne 19. 12. 2003 uzavřela M. G. (dcera žalobce) s vědomím žalobce se žalovaným smlouvu, v níž se uvádí, že půjčila žalovanému 3.074.800,- Kč a že tato částka jí bude vrácena nejpozději do 1. 3. 2009; půjčka měla sloužit mimo jiné i k úhradě ceny vysokozdvižného vozíku D. a dalších ve smlouvě uvedených movitých věcí. Ve smlouvě bylo sjednáno, že vozík i ostatní zde vyjmenované věci náleží


do hospodaření firmy žalovaného, jsou však až do splacení celého dluhu majetkem M. G. Dne 6. 2. 2004 zapůjčil žalobce žalovanému 170.000,- Kč. Téhož dne vystavil žalovaný potvrzení o finančním vkladu , v němž uvedl, že od žalobce přijal částku 170.000,- Kč, z níž uhradil akontaci vozidla R. T. ve výši 163.000,- Kč a zaplatil 4.500,- Kč podle smlouvy o účetní pomoci a 2.500,- Kč za opravu autosedačky k vysokozdvižnému vozíku D. Dne 25. 1. 2005 uzavřeli žalobce a M. G. jako věřitelé a žalovaný jako dlužník dohodu o narovnání, v níž uvádí, že jejím smyslem je upravit veškerá práva, která jsou mezi smluvními stranami sporná a pochybná. V dohodě bylo ujednáno, že místo půjčené částky 3.074.800,- Kč zaplatí žalovaný M. G. částku 2.053.470,- Kč a ona nastoupí na jeho místo do zde specifikovaných leasingových smluv. V dohodě není zmíněno, že povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 45.000,- Kč za vysokozdvižný vozík zanikla.


Zatímco soud prvního stupně dospěl na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť postoupil svou pohledávku za žalovaným ve výši 45.000,- Kč své dceři M. G., odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. Konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, ba ani účastníky tvrzeno, že žalobce postoupil svou pohledávku za žalovaným M. G. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že postoupení pohledávky lze dovozovat z obsahu smlouvy o půjčce, kterou uzavřel žalovaný s dcerou žalobce dne 19. 12. 2003; smlouva o postoupení musí být písemná a žalobce nebyl stranou smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2003. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v době uzavření smlouvy o půjčce nebyla vlastníkem předmětného vysokozdvižného vozíku M. G., nýbrž žalovaný, neboť ve smlouvě se výslovně uvádí, že vysokozdvižný vozík náleží do hospodaření firmy žalovaného. Toto prohlášení koresponduje jak s tvrzením žalobce, tak s výpovědí M. G., kterým odvolací soud uvěřil. Naopak zcela účelovým shledal tvrzení žalovaného, že při uzavření smlouvy o půjčce měl za to, že vozík je ve vlastnictví M. G. Vlastnické právo M. G. nelze dovodit ani z textu smlouvy, že předmětný vysokozdvižný vozík je majetkem M. G. až do splacení celkové částky dluhu . Nejedná se o výhradu vlastnictví, neboť tu lze sjednat jen v souvislosti s prodejem věci, nikoli v souvislosti s půjčkou, která byla poskytnuta mimo jiné právě na úhradu kupní ceny vozíku. Kupní cenu vozíku zaplatil žalobce, od něhož žalovaný vozík získal. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce převedl vysokozdvižný vozík do vlastnictví žalovaného, aniž mu zato žalovaný poskytl sjednané protiplnění v podobě započtení ceny vozíku na vklad do obchodní společnosti, kterou měli účastníci založit; žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl, a je povinen toto obohacení ve výši 45.000,- Kč žalobci vydat. Dále dovodil, že povinnost žalovaného vydat žalobci bezdůvodné obohacení nezanikla ani v důsledku dohody o narovnání, neboť tato se povinnosti žalovaného vydat žalobci bezdůvodné obohacení netýkala. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že dohodou byla upravena veškerá sporná práva a dosavadní závazky byly zrušeny a nahrazeny jinými. Nárok žalobce na zaplacení částky 2.500,- Kč vynaložené na opravu sedačky vysokozdvižného vozíku neshledal odvolací soud po právu, neboť v řízení bylo prokázáno, že oprava byla hrazena z částky, kterou žalobce žalovanému půjčil; dluh žalovaného ze smlouvy o půjčce částky 170.000,- Kč byl vypořádán dohodou o narovnání a v souladu s ní zanikl.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nadále je přesvědčen, že v řízení prokázal, že vysokozdvižný vozík koupil od M. G., která mu na úhradu kupní ceny současně poskytla půjčku, přičemž si ve smlouvě o půjčce sjednala výhradu vlastnictví. On se pak stal vlastníkem vysokozdvižného vozíku po doplacení půjčky. Žalobce tudíž není ve věci aktivně legitimován. Rozhodnutí odvolacího soudu znamená, že zaplatí za jednu věc dvakrát. Srozuměn není ani se závěrem, že smlouvou o narovnání nebyl vypořádán jeho dluh ve výši 45.000,- Kč za vysokozdvižný vozík. Ze smlouvy o narovnání, jejímž účastníkem byl i žalobce, totiž vyplývá, že se jí ruší veškeré dosavadní závazky účastníků a nahrazují se novými. Pokud by se jednalo pouze o závazky vyplývající ze smlouvy o půjčce, nemusel být účastníkem dohody o narovnání i žalobce. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje názor, že zaplacením půjčky M. G. došlo současně k úhradě kupní ceny za movité věci, jejichž nákup byl účelem půjčky; peníze z půjčky mu M. G. ve skutečnosti nepředala, byly jimi zaplaceny movité věci uvedené ve smlouvě o půjčce. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným


v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a nevyplývá ani z obsahu spisu.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci tohoto dovolacího důvodu žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že předmětný vysokozdvižný vozík nekoupil


od dcery žalobce, nýbrž od žalobce.


Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).


V posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr o tom, že vlastnické právo k předmětnému vysokozdvižnému vozíku nabyl žalovaný od žalobce, na zjištění, že žalobce předmětný vozík zakoupil od J. S. a následně jej předal žalovanému v přesvědčení a s jeho ujištěním, že jde o vklad žalobce do obchodní společnosti, v níž se měl stát rovněž společníkem. Tato skutková zjištění učinil z výpovědi žalobce, která korespondovala s výpovědí svědkyně M. G. a s listinným důkazem (písemnou smlouvou uzavřenou dne 24. 10. 2003 mezi žalobcem a J. S.). Dovoláním zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu a nelze jej považovat za nesprávný jen proto, že žalovaný ve smlouvě o půjčce uzavřené s M. G. dne 19. 12. 2003 prohlásil, že předmětný vozík je spolu s ostatními zde uvedenými movitými věcmi majetkem M. G. až do úplného zaplacení částky, kterou mu M. G. na pořízení věcí půjčila. Úvaha odvolacího soudu, že znění smlouvy o půjčce nasvědčuje verzi žalobce, je logická. Půjčené peníze měly podle účelu smlouvy o půjčce sloužit k zaplacení ceny věcí, jejichž výčet je v článku I. smlouvy uveden. Nelogickým by bylo dovozovat, že M. G. žalovanému půjčila peníze na zaplacení kupní ceny za věci, které mu sama prodala. Jinak řečeno, že svými penězi zaplatila za zboží, které prodávala. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani skutečnost, že sám žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu uvedl, že vozík zakoupil žalobce a že mu jej bezprostředně poté předal.


Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Uvedenými námitkami proto nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.


Správnost rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dále prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. V jeho rámci otevřel dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že závazek zaplatit


za vysokozdvižný vozík částku 45.000,- Kč nezanikl dohodou o narovnání ze dne


25. 1. 2005.


Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.


Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.).


Ve smlouvě označené jako Dohoda o narovnání , kterou dne 25. 1. 2005 uzavřeli M. G. (jako první věřitel), žalobce (jako druhý věřitel) a žalovaný (jako dlužník), se sice v článku I. uvádí, že účastníci vyjadřují svou vůli upravit touto dohodou veškerá práva mezi nimi sporná a pochybná , nicméně současně je zde uveden výslovný výčet těchto práv (viz článek I., bod a/ až c/); v tomto výčtu není zmíněno právo na plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor žalobce získal tím, že od něho obdržel vozík zakoupený za 45.000,- Kč, aniž mu poskytl slíbené vzájemné plnění. Názoru žalovaného, že nárok žalobce na zaplacení kupní ceny vozíku je obsažen pod bodem a/ dohody o narovnání, nelze přisvědčit. Neodpovídá tomu především znění bodu a/ článku I. smlouvy; hovoří se v něm totiž výslovně o nároku prvního věřitele, což nebyl žalobce, nýbrž - jak vyplývá z označení účastníků smlouvy M. G. na vrácení částky 3,074.800,- Kč, kterou dlužník (tj. žalovaný) přijal od prvního věřitele (tj. M. G.) dne 19. prosince 2003 na základě smlouvy o půjčce . Skutečnost, že půjčka byla určena mimo jiné i na zaplacení ceny vysokozdvižného vozíku, je z hlediska výkladu tohoto smluvního ujednání nevýznamná. Nahrazením novým závazkem zanikl toliko závazek žalovaného vrátit M. G. mimo jiné část půjčky poskytnuté na úhradu předmětného vozíku, nemohl však tímto způsobem zaniknout závazek žalovaného zaplatit cenu vozíku žalobci. Lze uzavřít, že gramatickým, ani logickým výkladem smlouvy uzavřené dne 25. 1. 2005 není možno dovodit, že jí bylo upraveno rovněž právo žalobce na zaplacení částky 45.000,- Kč. Závěr odvolacího soudu, že závazek žalovaného zaplatit žalobci žalovanou částku nezanikl ve smyslu § 585 obč. zák. narovnáním, je správný a ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř. nebyl uplatněn právem.


Uvádí-li žalovaný v dovolání, že peníze z půjčky mu nebyly ve skutečnosti předány, neboť jimi byly zaplaceny M. G. všechny movité věci uvedené ve smlouvě o půjčce, je toto jeho tvrzení nepřípustnou novotou a mělo být v souladu se zásadou koncentrace řízení uplatněno již před soudem prvního stupně. Pokud chtěl žalovaný touto námitkou prosadit tvrzení, že mu podle smlouvy ze dne 19. 10. 2003 nebyla ve skutečnosti poskytnuta půjčka, nýbrž tímto způsobem byla jen vyjádřena jeho povinnost zaplatit za movité věci, jejichž cenu uhradila dcera žalobce (tzn. zaplacením půjčky ve skutečnosti došlo mimo jiné i k zaplacení ceny vysokozdvižného vozíku), nezbývá než připomenout, že toto tvrzení se žalovanému v řízení nepodařilo - jak bylo výše vyloženo prokázat.


Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozsudku nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 8. října 2009


JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.


předsedkyně senátu