32 Odo 996/2002
Datum rozhodnutí: 18.06.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 996/2002-163

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Š., podnikatele, proti žalované D., spol. s r.o., o zaplacení 35.708,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 1/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2002, č.j. 28 Co 149/99-139, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. srpna 1998, č.j. 12 C 1/95-100, uložil žalované zaplatit žalobci částku 35.708,- Kč se 17 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 13.6.1993 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 9.367,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2.122,- Kč (výrok III.) a žalované uložil zaplatit českému státu náklady řízení ve výši 559,40 Kč (výrok IV.).

Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do částky 35.702,- Kč (první výrok) a změnil ho v další části tohoto výroku co do částky 6,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 13. června 1993 do zaplacení tak, že žalobu zamítl (druhý výrok). Odvolací soud ve zbývající části výroku I. co do 17% úroku z prodlení z částky 35.702,- Kč od 13. června 1993 do zaplacení a ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno b/] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d/]. Za vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. dovolatelka konkrétně označila vyhodnocení otázky důkazního břemene ohledně prokázání nakládky sjednaného plnění a jako nesprávné právní posouzení věci uvedla vyhodnocení žalovanou vytčených vad dodávky a jí vybraného způsobu realizace práva z odpovědnosti za vady. Protože podle názoru dovolatelky trpí vytčenými vadami rozsudky soudů obou stupňů, navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podaném dovolání požádala o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Ve vyjádření k dovolání poukázal žalobce na jeho nepřípustnost proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a snesl argumenty k jednotlivým námitkám žalované s poukazem na to, že dodal zboží žalované v objednaném množství a kvalitě. Pro případ, že by dovolací soud rozhodoval meritorně, navrhl zamítnutí dovolání i návrhu dovolatelky na odložení vykonatelnosti dotčeného rozsudku odvolacího soudu.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Rozsudek odvolacího soudu je zčásti rozsudkem potvrzujícím (co do částky 35.702,- Kč), zčásti rozsudkem měnícím (co do částky 6,- Kč s příslušenstvím) a zčásti rozsudkem zrušujícím (ve zbývajícím rozsahu).

Přípustnost dovolání proti rozsudku (ať již potvrzujícímu, či měnícímu) lze obecně opřít o ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Dovolání tak podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné není.

Přípustnost dovolání podle § 238 a § 239 o. s. ř. je v dané věci vyloučena ustanoveními § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť je zřejmé, že jde o obchodní věc (spor mezi podnikateli o zaplacení ceny dodaného zboží), přičemž dovoláním dotčeným jak potvrzujícím, tak i měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, když k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Proti zrušujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné pouze za podmínek taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že existenci vad řízení uvedených v tomto ustanovení Nejvyšší soud již dříve vyloučil, není ani dovolání směřující do zbývající části rozsudku, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení (bod III. výroku), rovněž přípustné.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.], dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. června 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu