32 Odo 986/2004
Datum rozhodnutí: 29.08.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 986/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. M., proti žalovanému K. O., o zaplacení 181 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Cm 196/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2003, č.j. 2 Cmo 533/2001-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. července 2003, č. j. 2 Cmo 533/2001-78, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. října 2000, č.j. 29 Cm 196/96-56, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 181 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný objednal u žalobce ve čtyřech případech (6. 1. 1995, 20. 2. 1995, 29. 3. 1995 a 3. 4. 1995) přepravu brambor z B. do České republiky, účastníci se dohodli na ceně dopravy ve výši 2 x 48 000 Kč, 40 000 Kč a 45 000 Kč, přepravy byly podle nákladních listů provedeny a žalobce vyúčtoval přepravu fakturami, které žalovaný včas nezaplatil. Na právní vztah aplikoval vyhlášku č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), podle jejíhož čl. 4 je dokladem o uzavření přepravní smlouvy nákladní list. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli přepravní smlouvy na základě objednávek žalovaného, které obsahovaly všechny náležitosti návrhu na uzavření přepravní smlouvy (předmět přepravy, místo odeslání i určení, výše přepravného), žalobce návrh akceptoval a svůj závazek provést přepravu splnil prostřednictvím dalších dopravců, což je přípustné, a protože žalovaný svůj závazek zaplatit přepravné nesplnil, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 181 000 Kč, byť z důvodu, že žalovaný podle § 323 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) uznal podáním ze dne 27. 2. 1996 svůj závazek zaplatit žalobci dlužnou částku tím, že řešil zaplacení svého dluhu vůči žalobci převodem dluhu podle § 531 a § 534 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), kdy se přejímatel dluhu zavazuje, že dlužnou částku žalobci uhradí namísto žalovaného. Namítal-li žalovaný, že přepravy nebyly provedeny řádně a včas, neupřesnil ani přes výzvu soudu prvního stupně své námitky, neuvedl, kterých přeprav se jeho námitky týkají, proto k nim nemohlo být přihlédnuto.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že má za to, že se v daném případě jedná o rozhodnutí zásadního významu. Poukazuje, že účastníky nebyly smluvně stanoveny podmínky přepravy věci, k přepravní smlouvě nedošlo, a pokud žalobce plnil, tak bez právního důvodu. Zdůraznil, že věděl-li by žalovaný, jakým způsobem bude zboží přepravováno, nikdy by smlouvu neuzavíral. Namítá, že soudy nedostatečně zkoumaly podmínky, za jakých ke kontraktu došlo, žalovaný nebyl ve věci vyslechnut, neměl možnost doložit svá tvrzení a skutečnost, že oba soudy provedly dokazování nedostatečně, má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud připustil dovolání, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen o. s. ř. ) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), a bylo s ohledem na nesprávné vymezení dovolací lhůty odvolacím soudem podáno včas (srov. Soudní judikatura seš. č. 1/2003, pod označením SJ 7/2003), se zabýval nejprve přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) z obsahu spisu nevyplývají. Pokud žalovaný namítá, že nebyl ve věci vyslechnut, neopodstatňuje tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [srov. SJ 146/98 okolnost, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníka, není porušením zásad ústnosti a přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízené; o vadu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nejde, a dále srov. SJ 46/97 - nemohl-li účastník přednést návrh na vyslovení přípustnosti dovolání při závěrečném návrhu, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z možnosti toto právo realizovat, jestliže mohl navrhnout přípustnost dovolání jindy než při závěrečném návrhu (§ 215 o. s. ř.) resp. později (§239 odst. 2 o. s. ř.). Proto nejde o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.

Přípustnost dovolání v dané věci nelze rovněž dovodit z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalovaný o připuštění dovolání ani nežádal, čímž nesplnil předpoklad pro postup podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že odvolací soud, který odvolání projednává a má o něm rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, není povinen ve smyslu § 5 o. s. ř. poučovat účastníky odvolacího řízení o tom, že pro případ, že jeho rozhodnutí bude rozhodnutím potvrzujícím, mohou ještě před vyhlášením rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, který bylo rozhodnuto ve věci samé, vznést návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (§ 239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001) - srov. SJ 118/2003.

Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř., ani podle § 238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl /§ 243b odst. 4 věta prvá, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu nákladů právo, a žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2005



JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.

předsedkyně senátu