32 Odo 981/2006
Datum rozhodnutí: 15.11.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 981/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. K. H., správce konkursní podstaty úpadce D. v. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. z. a n. v Ch., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 2 028 338,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 184/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2006, č.j. 6 Cmo 276/2005-136, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2006, č.j. 6 Cmo 276/2005-136, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobce domáhal zaplacení žalované částky jako ceny dodaného zboží, přičemž žalovaná se bránila tvrzením, že sporná pohledávka zanikla dohodou o zápočtu nazvanou Vzájemná kompenzace pohledávek ze dne 20. října 2003 (dále též jen dohoda o zápočtu ), kterou uzavřela s D. v. Č. (dále též jen Družstvo ).

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. května 2005, č.j. 55 Cm 184/2004-101, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 028 338,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Podle posouzení soudu prvního stupně nezanikla předmětná pohledávka dohodou o zápočtu, neboť pro neidentifikovatelnost podpisu za Družstvo na shora uvedené listině nevzal v řízení za prokázané, že za Družstvo podepsala listinu oprávněná osoba. Podle jeho názoru však není žalobní nárok přesto důvodný, jelikož na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že závazky žalované v uplatněné výši zanikly započtením na základě jejího jednostranného projevu vůle směřujícího k započtení vzájemných pohledávek, který byl vyjádřen v uvedené listině a která se dostala do dispozice Družstva před prohlášením konkursu na jeho majetek.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2006, č.j. 6 Cmo 276/2005-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje při přezkoumání odvolání žalobce ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil opakováním dokazování uvedenou listinou ze dne 20. října 2003, dovodil, že proti sobě stojící nesporné pohledávky žalované a Družstva zanikly na základě platné dohody o zápočtu před prohlášením konkursu na majetek Družstva. K tomuto posouzení dospěl na základě úvahy, že byť shora popsaná listina obsahovala prvky jednostranného právního úkonu, ze způsobu jejího doplnění dovodil, že žalovaná podmínila vznik účinků započtení souhlasem Družstva. Za stavu, kdy uvedenou listinu předala žalovaná k odsouhlasení statutárnímu orgánu Družstva a od tohoto Družstva se zápočet vrátil prostřednictvím pošty žalované zpět s tím, že byl opatřen razítkem Družstva společně s podpisem, dovodil, že podpis s otiskem razítka jmenovaného družstva lze považovat za projev souhlasu této právnické osoby s dohodou o zápočtu. K dodatečnému zpochybňování podpisu na zápočtu ze strany Družstva odvolací soud konstatoval, že bylo věcí pouze jeho statutárního orgánu, zda návrh zápočtu podepsal sám či zda delegoval svou pravomoc k vyznačení souhlasu se zápočtem v rámci vnitřních organizačních předpisů na některého podřízeného. Za situace, kdy si Ing. S. ve funkci statutárního orgánu nemůže vzpomenout, jak bylo naloženo s návrhem zápočtu a není vyvrácen souhlas Družstva s tímto návrhem, uzavřel, že poštou vrácený návrh zápočtu opatřený razítkem Družstva a podpisem vyjadřuje souhlas této právnické osoby s návrhem sporného zápočtu.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení dále uvedených tří právních otázek. Dovodil-li odvolací soud, že podpis za právnickou osobu neznámou osobou ve spojení s jejím razítkem naplňuje písemný projev souhlasu této právnické osoby se zápočtem, řešil podle dovolatele tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Za dosud nevyřešenou označuje otázku, které procesní postavení k důkazu vypovídající osoby je rozhodné zda ke dni provedení výpovědi, jak se domnívá dovolatel, nebo v době, o které tato osoba vypovídá. Rozdílně je potom podle dovolatele soudy řešena otázka, zda poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. je či není vyčerpána poučením protistrany (v posuzované věci žalované), pokud soud na základě následně provedených důkazů dojde k závěru, že žalovaná na základě výzvy svá tvrzení prokázala, či zda je v takovém případě na místě poučit žalobce o tom, v jakém směru musí svá tvrzení a důkazní návrhy doplnit.

Dovolatel i nadále setrvává na tvrzení, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný návrh zápočtu za Družstvo podepsala osoba oprávněná za ně jednat (podle dovolatele nebylo vůbec prokázáno, kdo za Družstvo jednal), stejně ani to, kdy k údajnému podpisu za Družstvo mělo dojít, tedy zda k němu došlo ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek. Rovněž má za neprokázané, že by se zápočet vrátil žalované prostřednictvím pošty zpět. Podle jeho názoru odvolací soud posoudil otázku jednání za podnikatele v rozporu s hmotným právem, přičemž se dopustil i procesní vady, pokud v odůvodnění rozhodnutí zcela pominul aplikovat konkrétní právní normu, podle které mělo k údajnému jednání za Družstvo dojít. Podle názoru dovolatele tedy není možné z listiny obsahující razítko podnikatele a neznámý neidentifikovaný podpis bez splnění dalších zákonných předpokladů dovodit, že listina byla podepsána osobou oprávněnou za podnikatele jednat a že tedy došlo k uzavření dohody o zápočtu.

Dovolatel dále opakovaně namítá, že zásadní důkaz, na němž soudy obou stupňů založily rozhodnutí, tedy výpovědi Ing. Š. a Ing. S., trpí podstatnými rozpory. V této souvislosti rovněž odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení výpovědi Ing. S., který byl nejen ředitelem žalované, ale i jejím statutárním orgánem. Proto skutečnost, že tato osoba byla vyslechnuta jako svědek, nemění nic na povinnosti soudu na takovýto důkaz nahlížet stále jako na pouhý účastnický výslech zainteresované osoby, tedy důkaz s omezenou důkazní hodnotou.

Vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížily podle dovolatele soudy obou stupňů řízení tím, že nedostály své poučovací povinnosti vůči žalobci podle § 118a o. s. ř. Pokud měl soud prvního stupně na základě doplňujících tvrzení a předložených důkazů ze strany žalované za to, že došlo k jednostrannému zápočtu, měl podle dovolatele následně žalobce poučit o jeho povinnosti doplnit skutková tvrzení a důkazy k prokázání opaku. Přisvědčil-li pak odvolací soud názoru žalované, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o zápočtu, bylo třeba žalobce poučit o případné povinnosti tvrdit a dokazovat, že k uzavření této dohody před prohlášením konkursu na majetek Družstva nedošlo.

Pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Přiznal-li totiž žalované právo na jejich náhradu vůči žalobci, zcela pominul námitku žalobce, že právní zástupce žalované, který je členem i jejího statutárního orgánu, jednal jménem žalované z titulu této funkce a nikoliv již na základě plné moci, která tímto zanikla. Z tohoto důvodu má proto žalovaná v případě úspěchu ve věci nárok na náhradu nákladů pouze účastníka, tedy jízdné a ztrátový čas či jiné hotové výdaje.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů ztotožnila. Na rozdíl od dovolatele tak má knihou přijaté pošty žalované za v řízení prokázané, že žalovaná od žalobce zápočet obdržela a že dohoda o zápočtu byla podepsána v sídle úpadce, opatřena jeho razítkem a odeslána žalované. Za tohoto stavu je žalovaná chráněna dobrou vírou, že za žalobce jednala oprávněná osoba, když žalovaná předala dohodu předsedovi družstva. Zpochybňování pravosti podpisu žalobcem označuje za účelové, což dovozuje i z toho, že žalobce znalecké zkoumání podpisu nikdy jako důkaz nenavrhl. Pokud jde o procesní postavení Ing. S. v řízení, nemůže mít toto jeho postavení podle žalované jakýkoliv dopad na provedené dokazování, neboť skutečnosti prokazované jeho výpovědí byly v řízení prokázány i dalšími důkazy. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tvrzením o nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu, stejně jako s vytýkaným pochybením při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že podpis neidentifikované osoby ve spojení s otiskem razítka právnické osoby lze pokládat za projev souhlasu právnické osoby (srov. § 43c odst. 1 a 2 občanského zákoníku dále též jen obč. zák. ) s dohodou o zápočtu pohledávek, je v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud za aplikace ustanovení § 43c odst. 1 a 2 obč. zák. založil svůj závěr o tom, že podpis s otiskem razítka Družstva lze pokládat za projev souhlasu této právnické osoby s dohodou o zápočtu, na zjištěních, že uvedenou listinu předala žalovaná k odsouhlasení statutárnímu orgánu Družstva a že se od tohoto Družstva vrátil zápočet s jeho souhlasem, který byl vyjádřen nesporně jeho razítkem a podpisem, prostřednictvím pošty žalované zpět. S tímto právním posouzením věci odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.

Při řešení shora uvedené právní otázky je třeba totiž vyjít především z ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák., které však odvolací soud zcela pominul. Podle tohoto ustanovení, části první věty před středníkem, je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou.

Z uvedeného ustanovení je tak zcela zřejmé, že podmínkou platnosti písemného právního úkonu je podpis jednající osoby, nikoliv též otisk razítka právnické osoby (jak uvedl odvolací soud), za niž jednající osoba tento právní úkon činí.

Tuto jednající osobu vymezuje pro obchodní závazkové vztahy ustanovení § 13 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), podle jehož věty druhé právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

Podle § 22 odst. 1 obč. zák., které se uplatní i pro obchodní závazkové vztahy, je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem.

Podle § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Ať již jde o zastoupení na základě dohody o plné moci (§ 31 a násl. obč. zák.) nebo o v úvahu připadající zastoupení na základě zákona (§ 20 odst. 1 obč. zák., §§ 14, 15, 16 obch. zák.), jsou zde vždy určeny (zákonem či dohodou o plné moci) náležitosti, vymezující jak osobu zástupce (okruh osob oprávněných zastupovat), tak i rozsah jejich oprávnění, případně i důsledky překročení stanoveného rozsahu oprávnění (zmocnění). Existence těchto náležitostí je pak předpokladem k tomu, aby ze zastoupení vznikla práva a povinnosti přímo zastoupenému, tedy aby úkon zástupce byl přičitatelný zastoupenému.

Již z uvedeného vyplývá, že zástupcem podnikatele nemůže být kdokoli, nýbrž jen ta osoba, která splňuje shora uvedené náležitosti zastoupení na základě zákona či dohody o plné moci. Zda-li jsou splněny zákonné či smluvní předpoklady zastoupení, však nelze posoudit bez identifikace osoby zástupce (v dané věci bez identifikace jednající osoby za Družstvo podepsat dohodu o zápočtu), jak nesprávně učinil odvolací soud. Za stavu, kdy odvolací soud zcela pominul aplikovat ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. a kdy dovodil, že z písemného právního úkonu blíže nezjištěné osoby ve spojení s razítkem Družstva vznikla práva a povinnosti přímo Družstvu, dovolací soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

S ohledem na založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat tvrzenými pochybeními při zjišťování skutkového stavu, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), neboť tento dovolací důvod je možné uplatnit jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a).

Za situace, kdy došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval tvrzenými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jelikož svá procesní práva bude moci dovolatel uplatnit v dalším řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu