32 Odo 981/2004
Datum rozhodnutí: 16.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 981/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce K. D., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému R. Š., o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 114/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2004, č. j. 58 Co 643/2003 - 135, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. srpna 2003, č. j. 15 C 114/2000 - 112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 100.000,- Kč jako nevyplacené provize ze smlouvy o zprostředkování (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. února 2004, č. j. 58 Co 643/2003 135, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 20.000,- Kč, v rozsahu 80.000,- Kč rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. ve znění opravného usnesení ze dne 13. února 2003, č.j. 58 Co 643/2003 -137). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobce splnil svůj závazek plynoucí ze sjednané zprostředkovatelské smlouvy ze dne 1. března 1995 a vzniklo mu právo na zaplacení provize. Smluvní ujednání o výši provize s odkazem na ustanovení § 266, odst. 4 obchodního zákoníku vyložil k tíži žalobce, který návrh smlouvy předkládal, tak, že základem pro výpočet provize byla pouze jednorázová částka vyplacená žalovanému při podpisu smlouvy s fotbalovým klubem, nikoli pravidelně pobírané měsíční příjmy. Žalobci vzniklo právo na provizi ve výši 6.000,- DEM, bylo mu uhrazeno 5.000,- DEM, k úhradě zbylo 1.000,- DEM, což podle prezentace žalobce představuje částku 20.000,- Kč, proto byl o takto vymezené částce rozsudek soudu prvního stupně změněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že napadá jak měnící část rozsudku odvolacího soudu [a zde dovozuje přípustnost podle § 237, odst. 1, písm. a) občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ], tak i část potvrzující [kde přípustnost dovolání staví na § 237, odst. 1, písm. c) a § 237, odst. 3 o. s. ř.]. Důvody dovolání opírá jednak o ustanovení § 241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř., napadaje nesprávné právní posouzení věci spočívající v aplikaci § 266, odst. 4 obchodního zákoníku, jednak o ustanovení § 241a, odst. 3 o. s. ř., vytýkaje soudům obou stupňů, že závěr o odměňování fotbalových hráčů při přestupech nevystavěly na žádném v řízení provedeném důkazu, ale pouze na tvrzení žalovaného. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání jako mimořádný opravný prostředek podat účastník řízení. Z povahy opravného prostředku přitom plyne, že k jeho podání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Měnícím výrokem dovoláním napadeného rozsudku bylo žalobci vyhověno, a proto žalobcovo dovolání do této části rozhodnutí odvolacího soudu není subjektivně přípustné, když v jeho poměrech touto částí rozhodnutí odvolacího soudu nenastala újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky dále jen Nejvyšší soud - ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, v sešitě 3/1998 pod číslem 28, dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001). Dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn a Nejvyšší soud jej proto v této části podle § 243b odst. 5 věty první a § 218, písm. b) o. s. ř. odmítl.

Proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl v rozsahu 80.000,- Kč potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Žalobce vytkl rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci spočívající v aplikaci ustanovení § 266, odst. 4 obchodního zákoníku a dále, že skutková zjištění soudů nemají oporu v provedených důkazech. Námitku nesprávného právního posouzení věci dovolatel nijak nekonkretizoval a žádnou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem přezkoumána, nevymezil. Vady skutkových zjištění, do kterých směřuje dovolací výtka, že závěr o odměňování fotbalových hráčů při přestupech nestojí na žádném v řízení provedeném důkazu, nejsou relevantními důvody dovolání v případě, že jeho přípustnost má být založena podle § 237, odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud shledává použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení § 266 obchodního zákoníku přiléhavým, vyhodnotil, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem a nejsou dány ani jiné okolnosti popsané v ustanovení § 237, odst. 3 o. s. ř., které by mohly založit přípustnost dovolání v této věci.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), i v této části odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. března 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu