32 Odo 977/2005
Datum rozhodnutí: 14.06.2006
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 2 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb.




32 Odo 977/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. Č., proti žalované b.c., s.r.o., o zaplacení 24 193,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 253/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2004, č.j. 15 Co 263/2004-23, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 2. června 2004, č.j. 16 C 253/2004-15, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil řízení podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, zrušil jím vydané usnesení ze dne 9. října 2003, č.j. Ro 1050/2003 a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu důvodně, neboť smluvní strany (účastníci řízení) platně sjednanou rozhodčí doložkou pravomoc soudu vyloučily. Námitky odvolatele (žalobce) jsou podle odvolacího soudu pro posouzení věci nepodstatné. Byla-li mezi stranami sjednána rozhodčí doložka, což nepochybně vyplývá z předložené smlouvy o postoupení pohledávky, a rozhodčí doložkou byla jmenována rozhodcem konkrétní osoba, je nutné podle odvolacího soudu předpokládat, že se strany před pod podpisem tohoto ujednání seznámily se splněním zákonných podmínek pro výkon funkce rozhodce u této osoby. Skutečnost, že žalobce nemá toho času k dispozici doklad o souhlasu této osoby s výkonem funkce rozhodce, na ujednání o rozhodci nic nemění. Jelikož žalovaná vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu včas, soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení zastavil. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v dovolacím důvodu odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm b) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jeho pochybnostmi stran platnosti sjednané rozhodčí doložky pro neexistenci písemného souhlasu rozhodce s přijetím této funkce. Za naprosto nepostačující označil úvahu odvolacího soudu o tom, že v případě sjednání rozhodčí doložky se jmenováním konkrétní osoby rozhodcem je nutné předpokládat, že se strany seznámily se splněním zákonných podmínek pro výkon funkce rozhodce u této osoby. Tvrdí, že řízení trpí závažnou vadou spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť soud řádně neposoudil otázku platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy, podle níž měl namísto soudu rozhodovat rozhodce. Podle přesvědčení dovolatele má usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a to zejména z důvodu, že odvolací soudy řeší aplikaci § 106 odst. 1 o. s. ř. zcela rozdílně. Dovolatel, namítaje, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost domáhat se svého práva před soudem, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že nedostatek pravomoci soudu patří k podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v § 104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného. Lze tak uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu uvedeného v ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci), je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolání však v souzené věci není důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Námitky, které dovolatel soustředil do kritiky právního závěru odvolacího soudu o platnosti rozhodčí doložky mezi účastníky ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř., lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil rozhodné skutečnosti podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.

Při posuzování důvodnosti námitky dovolatele o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky pro neexistenci písemného souhlasu rozhodce s přijetím jeho funkce dovolací soud vyšel z požadavků zákona na náležitosti rozhodčí doložky (rozhodčí smlouvy).

Rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva) se řadí mezi dvoustranné (případně vícestranné) právní úkony (srov. § 34 občanského zákoníku dále též jen obč. zák. ); její platnost ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř. je tak třeba posuzovat jednak z hlediska obecných požadavků na právní úkon (srov. § 37 a násl. obč. zák.) a jednak z pohledu dalších náležitosti stanovených zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ ), který v §§ 2 a 3 institut rozhodčí smlouvy upravuje.

Podle § 2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.

Podle § 3, věty první, ZRŘ rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.

Jestliže jak obecná právní norma, tj. občanský soudní řád, tak ani speciální právní předpis, tj. ZRŘ, nevymezují úkon písemného přijetí funkce rozhodce jako součást (náležitost) rozhodčí smlouvy (doložky), nemůže mít případná neexistence takového úkonu na platnost rozhodčí smlouvy (doložky) jakýkoliv vliv. Úkon přijetí funkce rozhodce je tak možné zařadit mezi další úkony potřebné k tomu, aby rozhodčí řízení bylo zahájeno, není však v žádném případě podmínkou platnosti rozhodčí smlouvy (doložky), jak se mylně domnívá dovolatel, neboť právní předpis platnost rozhodčí smlouvy (doložky) na takový úkon neváže.

Lze tak uzavřít, že námitka dovolatele, který spojoval neplatnost rozhodčí doložky s neexistencí písemného souhlasu rozhodce s výkonem funkce, není důvodná a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl v souzené věci naplněn.

Za situace, kdy dovolatel netvrdil (s výjimkou tvrzení o závažné vadě řízení, které však ve skutečnosti míří na právní posouzení věci) a kdy dovolací soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2006

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu