32 Odo 974/2003
Datum rozhodnutí: 13.05.2004
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 974/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. L. V., proti žalované L. & J. s.r.o., o zaplacení 225.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 332/99, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2001, č.j. 3 Cmo 130/2001-50, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením zastavil odvolací řízení proti rozsudku ze dne 29. září 2000, č.j. 28 Cm 332/99-34, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Praze zastavil řízení o návrhu na zaplacení smluvní pokuty a uložil žalované zaplatit žalobci 225.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná blanketním dovoláním ze dne 11. dubna 2002, které podala dne 15. dubna 2002 k poštovní přepravě. Na výzvu soudu prvního stupně k jeho doplnění o zákonem stanovené náležitosti nijak nereagovala.

Dovolání bylo podáno opožděně.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech usnesení.

Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I.ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV.ÚS 560/01).

Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to stanoví ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.

Z obsahu spisu (srov. doručenky u č.l. 51) se podává, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci (jeho právnímu zástupci) i žalované (jejímu právnímu zástupci) dne 15. února 2002, kdy nabylo právní moci.

Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2, věty první, o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 15. březen 2002 (pátek). Dovolání předané žalovanou k poštovní přepravě až dne 15. dubna 2002 je tedy zjevně opožděné (po uplynutí lhůty k podání dovolání bylo ostatně i vyhotoveno).

Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovaná, která podáním opožděného dovolání procesně zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. května 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu