32 Odo 966/2005
Datum rozhodnutí: 28.08.2006
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 966/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. G. Š., proti žalované M. D., o 137 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 101/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 11 Cmo 18/2004-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2004, č.j. 11 Cmo 18/2004-71, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2003, č. j. 46 Cm 101/2003-41, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 137 500 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jeho právním závěrem, že smlouva o odborné pomoci ze dne 15. 3. 1996, uzavřená mezi žalobcem a předchůdcem žalované, odvolávající se na § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) není smlouvou o dílo uzavřenou ve smyslu tohoto ustanovení, protože žádné dílo nebylo zhotoveno a úmyslem stran ani nebylo žádné dílo zhotovit. Zatímco soud prvního stupně dále dovodil, že z předmětné smlouvy nelze ani výkladem dovodit, že by úmyslem účastníků bylo uzavřít smlouvu o zprostředkování nájmu nebytových prostor, a přiznání nároku ze smlouvy o odborné pomoci, z níž mělo být poskytnuto plnění za dobu trvání smlouvy v celkové částce včetně daně z přidané hodnoty převyšující 4 000 000 Kč, by bylo rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku (§ 3 občanského zákoníku dále jen obč. zák. a § 265 obch. zák.), odvolací soud dále dospěl k závěru, že uvedená smlouva nesplňuje ani znaky smlouvy mandátní podle § 566 a násl. obch. zák., jestliže předmětem smlouvy měla být odborná poradenská činnost vykonávaná pro objednatele v souvislosti se zajištěním provozu obchodních prostor ve stanicích metra trasy B, a že je třeba považovat tuto smlouvu za smlouvu inominátní ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Protože však z dané smlouvy nevyplývá, o jakou poradenskou činnost se má jednat a nedostatečně je tak určen předmět závazku zajištění provozu obchodních prostor , které nejsou ve smlouvě vůbec specifikovány (ujednání stanice metra trasy B je nedostačující), a rovněž povinnosti účastníků jsou ve smlouvě uvedeny jen v obecné poloze, jsou neurčitě formulovány a nic konkrétního z nich nevyplývá, považoval odvolací soud předmětnou smlouvu z hlediska jejího předmětu závazku za nedostatečně určitou a uzavřel, že tato smlouva vůbec nevznikla. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání i přiznání plnění ze smlouvy by odporovalo dobrým mravům, když smlouva byla uzavřena na období do r. 2019 (do žalobcova věku 84 let) a za odměnu 150 000 Kč ročně, přičemž je nepochybné, že uzavřením smlouvy byl cíl získání provize žalobcem za zajištění nájmu nebytových prostor pro předchůdce žalované, a to v době, kdy žalobce byl pracovně zařazen u pronajímatele ve funkci vedoucí majetkového odboru. Uzavřel, že posuzování uplatněného nároku jako plnění z jiného důvodu, např. bezdůvodného obohacení nepřicházelo v úvahu, neboť by předpokládalo zcela odlišné vylíčení rozhodujících skutečností, než jak vyplývalo z průběhu řízení u soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, a proto je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou řízení ve smyslu 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že předmětná smlouva nevznikla pro její nedostatečně určený předmět závazku. Poukazuje, že smyslem inominátní smlouvy je právě smluvní volnost stran a námitka odvolacího soudu směřující k nedostatečnému vymezení konkrétních stanic z hlediska předmětu smlouvy není v daném případě namístě, neboť účastníci záměrně zvolili flexibilnější formulaci, když se počítalo i s případným využíváním i některých dalších míst, než stanic L. a Z., které předchůdce žalované zpočátku smluvního vztahu využíval. Připomíná, že nebylo pochybností ani o předmětu poradenské činnosti, neboť o jakou poradenskou činnost žalobce se jednalo, vyplývalo již z jeho odborného zaměření v oblasti podzemních drážních staveb, a i vymezení povinností v předmětné smlouvě bylo podle dovolatele určité, proto nesouhlasí, že byly dány jen v obecné poloze. Žalobce se důrazně ohradil i proti konstatování soudu, že předmětná smlouva měla trvat do jeho 84 let, což považuje za tvrzení hraničící s jeho diskriminací. Z výše uvedených důvodů má za to, že závěr odvolacího soudu o neexistenci předmětné smlouvy je v rozporu s hmotným právem, zejména § 269 odst. 2 obch. zák. Poukazuje dále, že odvolací soud měl smlouvu vyložit i v souladu s výkladovými pravidly § 266 obch. zák., a pokud tak neučinil, řešil i tuto otázku, kterou považuje za otázku zásadního významu, v rozporu s hmotným právem. Dodává, že i kdyby bylo možno připustit názor odvolacího soudu, že smlouva nevznikla, pak není možno se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že nárok by nebylo možno podřadit pod institut bezdůvodného obohacení, neboť bylo-li k použití jiného právního názoru třeba vylíčení odlišných rozhodujících skutečností, měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, když soud prvního stupně nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a nedal žalobci poučení nejen o jeho nesprávném právním názoru, ale i prostor k tomu, aby v rámci nového pojetí soudního sporu rozhodující skutečnosti vylíčil. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen o. s. ř. )] po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).

Pokud žalobce namítá, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, když soud prvního stupně nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a nedal žalobci poučení nejen o jeho nesprávném právním názoru, ale i prostor k tomu, aby v rámci nového pojetí soudního sporu rozhodující skutečnosti vylíčil, a že řízení je tak postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá tato případná vada řízení jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že by odvolací soud řešil otázku neexistence předmětné inominátní v rozporu s hmotným právem (§ 269 odst. 2 obch. zák.).

Podle § 269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

V tomto ustanovení je stanoven minimální obsah tzv. nepojmenované smlouvy a pokud by se smluvní strany nedohodly na takovémto obsahu, smlouva nevznikla.

Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s § 269 odst. 2 obch. zák., jestliže dovodil, že účastníci nedostatečně určili předmět svých závazků a uzavřel, že smlouva nevznikla, jestliže z dané smlouvy nevyplývá, o jakou poradenskou činnost se má jednat a nedostatečně je tak určen předmět závazku zajištění provozu obchodních prostor , které ani nejsou ve smlouvě vůbec specifikovány (ujednání stanice metra trasy B je nedostačující), a rovněž povinnosti účastníků jsou ve smlouvě uvedeny jen v obecné poloze, jsou neurčitě formulovány a nic konkrétního z nich nevyplývá.

Poukazuje-li dovolatel, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem nepoužil v dané věci na výklad smlouvy pravidla daná v ustanovení § 266 obch. zák., pak v tomto směru není možno názoru dovolatele přisvědčit, neboť výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, tedy aplikovat výklad právního úkonu v případě, kdy obsah právního úkonu chybí, respektive nebyl-li ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. dostatečně určen (srov. Soudní judikatura seš. č. 3. pod označením 30/99).

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. srpna 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu