32 Odo 96/2005
Datum rozhodnutí: 23.03.2006
Dotčené předpisy: § 369 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 502 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 14 odst. 1 předpisu č. 328/1991Sb.




32 Odo 96/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. V. B., správce konkursní podstaty úpadce M. H. a. s., proti žalované "Č. spol. s r.o.", o zaplacení 225 771,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 115/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č.j. 6 Cmo 86/2004-69, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č.j. 6 Cmo 86/2004-69, kterým byl změněn výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č.j. 34 Cm 115/2002-46 v části týkající se úroku z prodlení, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8% p.a. z částky 165 973,10 Kč od 28. 6. 2000 do zaplacení, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 425 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. Ř., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č.j. 6 Cmo 86/2004-69, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č.j. 34 Cm 115/2002-46, v části týkající se 10% úroku z prodlení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8% p.a. z částky 165 973,10 Kč od 28. 6. 2000 do zaplacení, a ve zbývající napadené části potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č.j. 34 Cm 115/2002-46, jímž bylo výrokem I. rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 165 973,10 Kč a výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ve smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) kupní smlouva na dodávku masa, že žalobce předal žalované zboží v celkové hodnotě 414 920 Kč, přičemž žalovaná z této částky uhradila jen 189 148,90 Kč, na částku 59 798 Kč vystavil žalobce žalované doklad o vrácení této částky a žalovaná zůstala povinna zaplatit žalobci zbývající částku 165 973,10 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal žalobci z částky 165 973,10 Kč i úrok z prodlení ve výši podle § 369 obch. zák. v návaznosti na § 502 obch. zák. s tím, že žalobce má nárok na úrok z prodlení od data následujícího po prohlášení konkursu na majetek žalobce, jestliže ve smyslu § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, došlo prohlášením konkursu ke splatnosti předmětné pohledávky. Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná od smlouvy odstoupila a vyúčtovala žalobci (úpadci) náhradu škody. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala nárok na náhradu škody, neprokázala existenci své pohledávky vůči žalobci, proto nemohlo být prokázáno ani žalovanou tvrzené započtení této pohledávky vůči pohledávce žalobce ve výši 165 973,10 Kč, jestliže k započtení jsou způsobilé jen existující pohledávky. Mimoto dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná ani neprokázala, že by vůči žalobci učinila úkon směřující k započtení a dodal, že po prohlášení konkursu na majetek žalobce ani projev k započtení pohledávek učinit nemohla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do všech jeho výroků, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který spočívá v řešení otázky započtení v rozporu s hmotným právem. Domnívá se, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) především v otázce specifikace pohledávky, která byla předmětem započtení. Je přesvědčena, že tím, že v řízení bylo prokázáno, že úpadce nedodal žalované v rozporu s rámcovou kupní smlouvou zboží v určité hodnotě, které měl podle smlouvy dodat, a na prodaném zboží činila průměrná marže v rozhodné době 10 %, byla tím prokázána výše škody, která jí vznikla, a i dostatečně specifikována její pohledávka z titulu náhrady škody vůči žalobci. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že pohledávka by byla schopna k započtení jen tehdy, pokud by bylo vypočítáno, na jaké konkrétní množství nedodaného masa se pohledávka žalované vztahuje. Podle jejího názoru odvolací soud posoudil uvedené započtení v rozporu s hmotným právem, vyplynulo-li z dokazování, že učinila vůči žalobci ústní úkon směřující k započtení své pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 225 771,10Kč ještě před prohlášením konkursu na úpadce vůči jeho pohledávce na zaplacení zboží v nižší výši, což byl podle ní platný úkon učiněný určitě a srozumitelně v souladu v požadavky § 37 obč. zák. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, dospěl-li k závěru, že žalovaná neprokázala existenci své pohledávky vůči žalobci způsobilé k započtení ve smyslu § 580 a § 37 odst. 1 obč. zák., když k platnému právnímu úkonu započtení pohledávky nebylo postačující, že pohledávku žalovaná specifikovala jako náhradu škody, aniž by ji jednoznačně určila a vyčíslila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen o. s. ř. )] zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud po projednání odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně částky 59 798 Kč zamítl.

Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v uvedené části však nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.

Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve zbývající části.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 165 973,10 Kč po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil v této části otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.

Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk.

Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou ve smyslu § 580 obč. zák. započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Právní úkon směřující k započtení musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (srov. § 37 obč. zák.).

Předmětem započtení podle § 580 obč. zák. může být tedy ve smyslu § 37 obč. zák. jen pohledávka určitá, o jejíž existenci není pochyb.

V daném případě odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že nebylo prokázáno množství masa nedodaného úpadcem (žalobcem) žalované z rámcové kupní smlouvy. Odvolací soud proto poté správně dovodil, že nelze zjistit ušlý zisk žalované vůči žalobci, nebylo-li možno zjistit kolik činila 10 % marže žalované za nedodané maso. Pouhá skutečnost, že žalovaná nezískala obchodní marži za nedodané maso úpadcem (žalobcem) nemůže být důkazem, že žalované vznikla škoda v podobě ušlého zisku a že existovala její pohledávka vůči žalobci, způsobilá započtení.

Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci vyšel ze skutkového závěru, že nebylo prokázáno množství masa nedodaného úpadcem žalované z rámcové kupní smlouvy, od čehož se poté odvíjel závěr o tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o vzniku škody v podobě ušlého zisku, je tento závěr pro dovolací soud závazný.

Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem v otázce posouzení započtení ve smyslu § 580 obč. zák., dovodil-li, že žalovaná neprokázala zánik závazku započtením, neprokázala-li existenci své pohledávky vůči žalobci.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce v uvedené části zásadní význam a že tedy proti němu není v této části dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pouze v rozsahu, v němž dovolatelka napadá výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č.j. 34 Cm 115/2002-46, v části týkající se 10% úroku z prodlení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8% p.a. z částky 165 973,10 Kč od 28. 6. 2000 do zaplacení, neboť podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Nejvyšší soud ČR se tedy dále zabýval dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, se považují v konkursu za splatné.

Podle § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502 obch. zák.

Podle § 502 obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Jestliže tedy z dokazování vyplynulo, že na majetek žalobce byl prohlášen dne 27. 6. 2000 konkurs, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li že žalobce má podle § 369 obch. zák. v návaznosti na § 502 obch. zák. nárok na úrok z prodlení v určené výši od data následujícího po prohlášení konkursu na majetek žalobce, když ve smyslu § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, došlo prohlášením konkursu ke splatnosti pohledávky žalobce vůči žalované spočívající v nezaplacení dodaného zboží podle kupní smlouvy.

Lze proto uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který vycházel v této napadené části rozsudku odvolacího soudu z argumentu nesprávného právního posouzení povinnosti zaplatit úroky z prodlení, nebyl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované v této části, směřující do měnícího výroku odvolacího soudu, podle § 243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 350 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 425 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 23. března 2006

JUDr. Kateřina Hornochová v.r.

předsedkyně senátu