32 Odo 924/2006
Datum rozhodnutí: 07.11.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 924/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. D. a.s., proti žalované U. a.s., zastoupené JUDr. D. D., advokátem, o zaplacení 350 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 170/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2006, č.j. 2 Cmo 22/2005-93, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2006, č.j. 2 Cmo 22/2005-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2004, č.j. 16 Cm 170/2000-71, v odvoláním napadené části tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 350 000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení p. a. od 21. září 1996 do zaplacení a uložil žalobkyni zaplatit žalované a České republice náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze právo na zaplacení přepravného přiznat, neboť žalobní nárok je promlčen. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu odvolacího řízení, vyšel z jednoroční promlčecí doby upravené v článku 32 odst. 1 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (C.), která dle této právní úpravy počíná běžet uplynutím tří měsíců po uzavření přepravní smlouvy, přičemž den, kterým počíná běžet promlčení, se do promlčecí doby nezapočítává. Došlo-li podle zjištěného skutkového stavu k uzavření smlouvy o přepravě mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 8. srpna 1996, počala běžet promlčecí doba 9. listopadu 1996 a skončila 9. listopadu 1997. Byla-li žaloba podána u soudu až dne 26. června 2000, stalo se tak podle posouzení odvolacího soudu až po uplynutí promlčecí doby, právo na zaplacení přepravného z uvedené přepravní smlouvy je promlčeno a nemůže být v soudním řízení přiznáno. S ohledem na systém neúplné apelace, který se uplatňuje v odvolacím řízení a o jehož důsledcích byli účastníci před soudem prvního stupně podle § 119a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) řádně poučeni, odvolací soud nepřihlížel k námitce žalobkyně, že z dopisů žalované adresovaných žalobkyni vyplývá, že žalovaná nárok na zaplacení přepravného uznala. Tvrzením žalobkyně o uznání nároku žalovanou se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že ho žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítla, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Této vady řízení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že přihlédl k námitce promlčení žalobního nároku, kterou žalovaná v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. vznesla až v odvolacím řízení, byť tato námitka byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů.

Dovolatelka zastává názor, že námitka promlčení může být přípustná v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů na straně obou účastníků řízení, tj. nejen na straně toho účastníka, který námitku promlčení vznáší. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť dovolatelka v rámci své obrany proti námitce promlčení vymáhaného nároku tvrdila, že žalovaná předmětný nárok uznala, k čemuž navrhla provedení důkazu listinami (dopisy žalované adresované žalobkyni), z nichž toto uznání vyplývá. Odmítl-li odvolací soud toto její skutkové tvrzení, jakož i související důkazní návrh s poukazem na systém neúplné apelace a přitom posoudil námitku promlčení jako důvodnou, postupoval podle jejího mínění nesprávně, neboť tím popřel vlastní závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně měla skutková tvrzení a důkazní návrhy týkající se uznání závazku žalovanou vznášet v řízení před soudem prvního stupně a reagovat tak na v té době neexistující námitku promlčení, znamenalo by to podle dovolatelky zřejmě nutnost účastníka řízení předpokládat veškeré možné hmotněprávní námitky (včetně námitky promlčení), které by případně mohly být vzneseny protistranou až v odvolacím řízení, a na tyto možné, byť prozatím neuplatněné, námitky preventivně reagovat svými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy. I kdyby však tak účastník učinil, zůstává podle dovolatelky otázkou, proč by se měl soud prvního stupně zabývat takovými skutkovými tvrzeními a provádět k nim dokazování, když tato tvrzení (a související důkazy) nemají bez vznesení příslušné hmotněprávní námitky ze strany druhého účastníka své opodstatnění, resp. když není co vyvracet a dokazovat.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. S názorem dovolatelky, že neměla právo uplatnit v odvolacím řízení námitku promlčení, protože jsou s ní na straně žalobkyně spojeny nepřípustné nové skutečnosti a důkazy, nesouhlasí. Výklad zákona prezentovaný dovolatelkou nemůže podle žalované obstát, neboť by vedl k tomu, že žalobkyně by mohla vždy uvést jako novou skutečnost , že žalovaná dluh uznala, a soud by pak námitku promlčení musel odmítnout jako opožděnou. Zdůrazňuje, že námitka promlčení, kterou v odvolacím řízení uplatnila, není skutečností, jak tvrdí dovolatelka, nýbrž procesní obranou, kterou lze uplatnit v kterémkoliv stádiu řízení. Uvádí, že je věcí každého účastníka řízení počítat i s možnou právní argumentací protistrany, kterou tato protistrana může uplatnit až po skončení dokazování, přičemž uplatnění právních námitek (promlčení, neplatnost smlouvy, apod.) jednou stranou není zákonným důvodem pro možnost uplatňovat nové skutečnosti a nové důkazy druhou stranou. Pokud dovolatelka tvrzení o uznání nároku v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila, ačkoli jí v tom nic nebránilo, musí jít s tím spojené nepříznivé procesní důsledky k její tíži. Poukazujíc na konkrétní soudní judikaturu zastává názor, že se odvolací soud při posuzování její námitky promlčení žádného tvrzeného pochybení nedopustil, neboť s námitkou promlčení žádné nové skutečnosti ani důkazy nespojovala a všechny skutečnosti podstatné pro posouzení, zda k promlčení došlo, byly již skutkově zjištěny v řízení před soudem prvního stupně. Pokud však dovolatelka v odvolacím řízení namítala, že žalovaná nárok uznala, v jehož důsledku k promlčení nedošlo, šlo skutečně o nové tvrzení, resp. o novou skutečnost, pro jejíž uplatnění v odvolacím řízení nebyly splněny zákonné podmínky. Z věcného hlediska pak žalovaná zcela popírá, že by někdy nárok žalobkyně na zaplacení přepravného uznala. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).

Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Výhrada dovolatelky, že námitka promlčení, kterou žalovaná uplatnila v odvolacím řízení, byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, důvodná není. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nepochybně vyplývá, že odvolací soud vycházel při posuzování námitky promlčení jen ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně, které byly rozhodující pro počátek běhu a uplynutí promlčecí doby. Tím postupoval zcela v souladu s právními závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku uveřejněném pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž se při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.) a žádné právní pochybení mu vytýkat nelze.

Důvodnou však shledává dovolací soud námitku dovolatelky potud, že odvolací soud pochybil, jestliže v návaznosti na tvrzení žalobkyně o uznání nároku žalovanou, kterým se žalobkyně bránila námitce promlčení vznesené žalovanou, zcela opomenul zkoumat, zda ze skutečností tvrzených žalobkyní před soudem prvního stupně a zejména z korespondence, která byla předmětem dokazování před soudem prvního stupně a o níž žalobkyně tvrdí, že k důkazu předloženými dopisy žalovaná nárok uznala, uznání nároku žalovanou nevyplývá.

Podle ustanovení § 211a o. s. ř. platí, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1.

Z ustanovení § 211a o. s. ř., které zajišťuje rovné postavení účastníků řízení v možnosti uplatňování nových skutečností a nových důkazů v odvolacím řízení, tak vyplývá, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou uplatňovat v odvolacím řízení nové skutečnosti nebo nové důkazy jen tehdy a v takové podobě, v jaké to umožňuje ustanovení § 205a odst. 1 odvolateli (v posuzované věci žalované).

Platí-li, že účastník řízení může vznést námitku promlčení v odvolacím řízení s tím, že ji nemůže založit na nových skutečnostech a důkazech, platí tato zásada i pro obranu druhého účastníka řízení, který se této námitce promlčení brání. To znamená, že účastník, který brojí proti námitce promlčení vznesené protistranou až v odvolacím řízení, nemůže tuto svou obranu zakládat na nových skutečnostech a důkazech, nýbrž pouze na skutečnostech a důkazech, které byly uplatněny před soudem prvního stupně. A tak tomu bylo i v posuzované věci.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že žalobkyně se v řízení před odvolacím soudem bránila proti námitce promlčení tvrzením, že z dopisů žalované adresovaných žalobkyni vyplývá, že žalovaná nárok na zaplacení přepravného uznala. V protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 90 spisu) je v této souvislosti zaprotokolován požadavek žalobkyně, aby odvolací soud v případě posuzování námitky promlčení provedl důkaz všemi těmi dopisy žalované adresovanými žalobkyni, které žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložila k důkazu a z nichž vyplývá, že žalovaná nárok na zaplacení přepravného uznala. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, což zahrnuje mimo jiné i skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z přípisů žalované ze dne 28.8.1996, 30.9.1996, 16.10.1996, 27.7.1997, 7.3.2000 a z 9.5.2000.

Namítala-li tedy žalobkyně při jednání před odvolacím soudem, že žalovaná dopisy adresovanými žalobkyni nárok uznala, dovolávala se skutečností, které byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně. Jinak řečeno, žalobkyně v rámci své obrany proti námitce promlčení neuvedla žádné nové skutečnosti a důkazy, neboť se neodvolávala na žádnou listinu, která by již předmětem dokazování nebyla, nýbrž se dovolávala toho, aby odvolací soud posoudil skutečnosti, které byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, jako uznání nároku. Na věci nic jakkoli nemění, že žalobkyně provedla nově právní hodnocení vzájemné korespondence se žalovanou až v odvolacím řízení, neboť bez ohledu na právní názor žalobkyně o uznání nároku žalovanou bylo povinností odvolacího soudu zkoumat, zda ze skutečností tvrzených žalobkyní, které byly předmětem dokazování již v řízení před soudem prvního stupně, nevyplývá uznání nároku žalovanou, které by musel vzít při posuzování námitky promlčení v úvahu. Pakliže takto odvolací soud nepostupoval a námitkou žalobkyně o uznání nároku žalovanou se nezabýval s odůvodněním, že toto tvrzení žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení a neuplatnila ho před soudem prvního stupně, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatnila dovolatelka důvodně.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. listopadu 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu