32 Odo 916/2003
Datum rozhodnutí: 22.06.2004
Dotčené předpisy: § 43 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 916/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. P. N., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně P. P., a.s., proti žalované F. P. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 94,775.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 42/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č.j. 2 Cmo 244/2002-28, takto:

I. Návrhu žalobce, aby C. S., s.r.o., se sídlem v K., M. 27, PSČ , IČ vstoupila do řízení na místo dosavadního účastníka na straně žalobce, se nevyhovuje.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č.j. 2 Cmo 244/2002-28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2002, č.j. 20 Cm 42/2002-21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 15. srpna 2002, č.j. 20 Cm 42/2002-21, ve výroku, kterým Městský soud v Praze odmítl žalobu pro neodstranění jejich vad (bod I. výroku) a změnil ho ve výši nákladů řízení přiznaných žalované vůči žalobci (bod II. výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (bod III. výroku).

Podle odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně vytknout žádné pochybení. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, ztotožnil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobní návrh postrádá skutečnosti, o které žalobce své právo na splnění povinností z právního vztahu nebo porušení práva opírá; vymáhání nároku pouze s odvoláním na účetní doklady, jež žádné právo nezakládají, je nedostatečné. Taktéž tvrzení žalobce o tom, že uzavřel se žalovanou Smlouvu o převodu práv na práva F. F. O. W. Ch., která vyfakturoval, a o tom, že žalované postoupil Dohodou o převodu práv a povinností práva k televiznímu vysílání seriálu M., která fakturoval, žalobou uplatněná práva nijak neobjasňují. Soud prvního stupně proto postupoval správně podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), pokud usnesením žalobce vyzval k odstranění vad žaloby a k označení důkazů, přičemž ho konkrétně poučil, jak má doplnění provést a vady odstranit, jakož i o důsledcích, pokud tak neučiní. Výzva soudu prvního stupně byla srozumitelná a nebylo v ní požadováno plnění nemožné , jak namítala odvolatelka (žalovaná). Za situace, kdy žalobce v soudem stanovené lhůtě vady žaloby neodstranil, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a druhého bodu výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Stejně jako v odvolání uvedl, že podle jeho názoru žaloba netrpěla žádnými procesními vadami a že k ní byly řádně doloženy důkazy. Proto pokud ji soud prvního stupně pro nedostatečné vylíčení skutkových tvrzení odmítl a odvolací soud toto jeho rozhodnutí potvrdil, věc nesprávně právně posoudily. Podle dovolatele odvolací soud rovněž nevzal v úvahu, že v posuzované věci rozhodl soud prvního stupně platebním rozkazem, čímž neshledal absenci podmínek řízení ve smyslu § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. Proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby) a je i důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelem.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval správností právního závěru odvolacího soudu, že žaloba pro nevylíčení rozhodujících skutečností trpí vadami bránícími pokračování v řízení.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, č. j. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm.a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba postrádá vylíčení rozhodujících skutečností, o které žalobce opírá svůj žalobní nárok. Tento závěr shledává dovolací soud správným pouze částečně.

Jak se podává z žaloby (č.l. 1 spisu), je předmětem řízení několik samostatných nároků.

S odvolacím soudem nelze souhlasit, pokud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení uvedl, že žalobce své nároky vymáhá pouze s odvoláním na faktury a v nich uvedené částky. Z textu samotné žaloby se totiž podává, že žalobce své jednotlivé nároky odůvodňuje nejen fakturami, ale také příslušnými smlouvami uzavřenými mezi účastníky (konkrétně jde o smlouvu o převodu práv ze dne 1. února 2001, která se týká převodu práv na práva F. F. O. W. Ch. a o dohodu o převodu práv a povinností ze dne 28. února 2001, která se týká převodu práv k televiznímu vysílání seriálu M.), které připojil jako přílohy k žalobě a jimiž navrhl provést důkaz. Předmět řízení, který se týká převodu práv na práva F. F. O. W. Ch., jakož i převodu práv k televiznímu vysílání seriálu M., je tak vymezen nejen jejich popisem v samotné žalobě, ale i odkazem na uvedené smlouvy, přičemž tyto nároky jsou vymezeny natolik dostatečně, aby soudu bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má jednat a rozhodnout. Totéž platí o nárocích na zaplacení ceny dodaného díla, kterých se žalobce domáhá z rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 14. září 2000, kterou rovněž uvádí žalobě a také ji k ní jako přílohu připojil.

Za této situace, kdy žalobce předmět řízení dostatečně vymezil vylíčením rozhodujících skutečností jednak v žalobě a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny, které coby důkazní materiál připojil k žalobě a na které v textu žaloby výslovně odkázal, čímž postupoval se shora uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v souladu - bylo možné v řízení o uvedených nárocích pokračovat. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud po výzvě žalobci učiněné podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl; odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.

Námitce dovolatele, který spatřoval pochybení odvolacího soudu i v tom, že nepřihlédl k platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně, dovolací soud nepřisvědčil. Otázka, zda-li byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) nerozhodná. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Vydá-li soud platební rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, nečiní to neprojednatelnou žalobu projednatelnou.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

Návrhu žalobce ze dne 13. ledna 2004 (podanému osobně do podatelny Městského soudu v Praze dne 14. ledna 2004) na vstup nového účastníka C. S., s. r. o. - do řízení na straně žalobce, zdůvodněnému postoupením žalované pohledávky na uvedenou osobu, dovolací soud s ohledem na § 243c odst. 1 o. s. ř. nevyhověl, neboť podle tohoto ustanovení neplatí pro dovolací řízení také § 107a o. s. ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. června 2004

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu