32 Odo 915/2003
Datum rozhodnutí: 25.11.2004
Dotčené předpisy: § 17 předpisu č. 222/1994Sb.




32 Odo 915/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně J. e., a.s., proti žalovanému H. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 46 344,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 341/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2003 č. j. 17 Co 188/2002-41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2003 č. j. 17 Co 188/2002-41 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. března 2002 č. j. 6 C 341/2000-26 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. března 2002 č. j. 6 C 341/2000-26 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 46 344,40 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od 5. 3. 1998 do zaplacení a z částky 16 344,40 Kč od 7. 8. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný odebíral od žalobkyně na základě smlouvy o dodávce a odběru elektřiny ze dne 7. 3. 1995 elektrickou energii v odběrném místě Z., D. 14. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému nedoplatek ceny za odebranou energii za dobu od 1. 1. do 17. 12. 1997 fakturou z 22. 1. 1998 na částku 36 531,50 Kč, kterou žalovaný reklamoval dopisem ze 6. 2. 1998, v němž žádal prošetření kalkulace, případně kontrolu elektroměru. Žalobkyně prověřila správnost vyčíslených údajů a 18. 2. 1998 zaslala žalovanému dopis, v němž uvedla, že reklamaci uznává a připojila nové vyúčtování na částku 35 669,60 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně v červenci, srpnu, září 1998 a zbytek v říjnu 1998, uhradil však pouze 5 669,60 Kč. Dne 23. 7. 1998 žalobkyně žalovanému dále vyúčtovala nedoplatek za odběr elektřiny za období od 18. 12. 1997 do 22. 7. 1998 ve výši 16 344,40 Kč, přičemž žalovaný tuto částku neuhradil. Ve smlouvě účastníků bylo sjednáno, že má-li odběratel pochybnosti o správnosti údajů měřícího zařízení, může požádat dodavatele písemně o jeho přezkoušení, tento krok jej však nezprošťuje povinnosti zaplatit ve stanovené lhůtě zálohy nebo vyúčtování za odebranou elektřinu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná reklamaci žalovaného bylo vyhověno, žalobkyně prošetřila správnost vyúčtování, reklamaci uznala, fakturovanou cenu snížila. Nové vyúčtování pak již žalovaný věrohodně nezpochybnil, nereklamoval ani další vyúčtování na částku 16 344,40 Kč a nebylo prokázáno, že by elektroměr byl vadný a žalovanému odečítal nadměrnou spotřebu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. května 2003 č. j. 17 Co 188/2002-41 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav. Závazkový vztah účastníků posoudil jako nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 51 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný v řízení neprokázal, že nové vyúčtování nedoplatku za energii ve výši 35 669,60 Kč nějakým způsobem reklamoval, případně že by po novém vyúčtování požádal o kontrolu měřícího zařízení. Stejně tak žalovaný nereklamoval vyúčtování ze dne 23. 7. 1998 za období od 18. 12. 1997 do 22. 7. 1998 ve výši 16 344,40 Kč, a proto je povinen obě vyúčtované částky zaplatit. Podle odvolacího soudu nebylo povinností žalobkyně provádět na základě reklamace žalovaného ze 6. 2. 1998 okamžitě kontrolu elektroměru, když žalovaný žádal o prošetření kalkulace a až případně o kontrolu elektroměru. Pokud tedy žalobkyně provedla prošetření kalkulace a snížila kalkulovanou částku, nebylo již její povinností provádět kontrolu elektroměru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení věci podle dovolatele spočívá především v tom, že soud nesprávně vyhodnotil tu skutečnost, že žalobkyně neprovedla kontrolu elektroměru, ačkoliv žalovaný v souladu se smluvními podmínkami reklamoval výši spotřeby elektřiny vykázané žalobkyní a žádal o provedení kontroly elektroměru. Poukázal na to, že žalobkyně je monopolní dodavatelkou elektrické energie a odběratel nemá prakticky možnost jednat volně o podmínkách a pravidlech dodávky a odběru elektřiny, o její ceně a způsobu vyúčtování. Podle jeho názoru žalobkyně sama uznala své pochybení, když upravila vyúčtování spotřeby elektrické energie, avšak neprovedla kontrolu měřícího zařízení, na kterém zřejmě vznikla závada, neboť ve stejném odběrním místě vykázala několikanásobně vyšší spotřebu než v předchozích letech, a to za období, kdy se žalovaný s celou rodinou zdržoval mimo území České republiky, v domě nebydlel a dům neužívala jiná osoba, nedošlo k instalaci a používání dalších elektrospotřebičů. Dovolatel vícekrát jednal se zástupci žalobkyně o způsobu vyúčtování, tito však jeho argumenty neakceptovali a pod pohrůžkou odpojení dodávky elektrické energie jej nutili požadované částky zaplatit. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatel také v tom, že neposkytuje dostatečnou ochranu odběrateli elektřiny před jednáním monopolního dodavatele. Dovolatel je přesvědčen, že žalobkyně neprokázala řádným způsobem spotřebu elektrické energie; navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V daném případě odvolací soud dovodil, že žalobkyně nebyla povinna provádět kontrolu elektroměru za situace, kdy žalovaný svoji žádost formuloval tak, že žádá o prošetření kalkulace, případně o kontrolu elektroměru. Odvolací soud dále vyšel z článku 13 smlouvy o odběru elektřiny, podle níž má odběratel právo žádat dodavatele písemně o přezkoušení měřícího zařízení, pokud má pochybnosti o správnosti naměřených údajů, přičemž podle článku l4 této smlouvy žádost o přezkoušení měřícího zařízení nezprošťuje odběratele povinnosti zaplatit ve stanovené lhůtě zálohy nebo vyúčtování za odebranou elektřinu.

Vztahy mezi žalobkyní a žalovaným byly v letech 1997 a 1998, kdy došlo k odběrům elektrické energie, jejichž ceny, resp. její úhrady, se žalobkyně v tomto řízení domáhá, upraveny tehdy platným zákonem č. 222/1994 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. Ustanovení § 17 odst. 2 tohoto zákona stanovilo, že má-li odběratel pochybnosti o správnosti údajů měření nebo zjistí-li závadu na měřícím zařízení, má právo nechat je přezkoušet a dodavatel je povinen na základě odběratelovy písemné žádosti k tomuto účelu měřící zařízení do 15 dnů od jejího obdržení vyměnit. Podle odstavce 3 téhož ustanovení dále platilo, že je-li na měřícím zařízení zjištěna závada, hradí náklady spojené s jeho přezkoušením a výměnou dodavatel. Není-li závada zjištěna, hradí tyto náklady odběratel.

Právo dovolatele žádat o přezkoušení elektroměru bylo tedy v posuzované věci dáno nejen smlouvou o odběru elektřiny, ale také zmíněným zákonem č. 222/1994 Sb., v němž je vedle tohoto práva odběratele stanovena také odpovídající povinnost dodavatele vyměnit měřící zařízení, a to v tímto zákonem stanovené 15denní lhůtě. Uvedené ustanovení neklade pro realizaci tohoto práva odběratele žádné podmínky, vyjma jeho písemné žádosti. Pokud tedy v této věci dovolatel podle skutkového zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího písemně požádal o překontrolování elektroměru, tuto žádost doručil žalobkyni, byla tato jako dodavatel elektřiny povinna elektroměr vyměnit a přezkoušet. Její právo na uhrazení skutečně odebrané elektřiny by nebylo splněním uvedené povinnosti nikterak dotčeno, konečně zákon č. 222/1994 Sb. jí ve zmíněném ustanovení § 17 odst. 2 přiznává další nárok - na úhradu nákladů spojených s přezkoušením v případě, že by se ukázalo, že měřící zařízení vadné není. To, že se dovolatel ve své písemné žádosti podle skutkového zjištění soudu domáhal vedle překontrolování elektroměru také kontroly správnosti výpočtu ceny odebrané elektřiny, také nemohlo způsobit zánik nároku dovolatele na kontrolu elektroměru, neboť postupoval podle smlouvy i platného zákona. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že pokud byla kalkulace žalobkyní snížena z původně fakturované částky 36 531,50 Kč o pouhých 861,90 Kč, jedná se o okolnost, která měla žalobkyni přimět ke splnění její povinnosti překontrolovat měřící zařízení. Pokud tak neučinila, je nutno v dané věci aplikovat ustanovení § 6 odst. 7 vyhlášky č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny, podle něhož vznikne-li na měřicím zařízení závada takového charakteru, že nelze stanovit množství odebrané elektřiny, určí se toto množství podle výše spotřeby ve srovnatelném období, v němž byla spotřeba řádně měřena. Nelze-li spotřebu takto stanovit, určí se množství odebrané elektřiny dodatečně podle výše spotřeby v následujícím období. Za situace, kdy žalobkyně nevyhověla žádosti o přezkoušení elektroměru, je totiž nutno vyjít z toho, že pokud žalobkyně neprokáže opak, vyskytovala se na měřicím zařízení závada ve smyslu § 6 odst. 7 vyhlášky č. 169/1995 Sb. Opačný výklad by totiž vedl k tomu, že nečinnost žalobkyně v rozporu se zákonem by znemožnila odběrateli prokázat závadu na měřícím zařízení.

Rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je i důvodné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu