32 Odo 911/2006
Datum rozhodnutí: 19.11.2008
Dotčené předpisy: § 37 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 911/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce MVDr. J. K., , zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, , proti žalované P. B., a. s., , o zaplacení částky 523 202 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 206/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2005 č. j. 13 Co 243/2004-106, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003 č. j. 21 C 206/96-80 opětovně zamítl žalobu o zaplacení částky 523 202 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 5. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel ve dnech 18. 1. 1994 a 4. 2. 1994 dvě smlouvy o dílo, kde jako zhotovitel bylo shodně u obou smluv uvedeno účelové sdružení následujících právnických a fyzických osob, zastoupené S. konsorciem Brno . V přehledu osob zapojených do sdružení je uveden žalovaný, dále společnost S., spol. s r. o., P. B. Ch., s. p., a S. konsorcium B., zastoupené Ing. J. K. a Ing. M. V.. U obou smluv je shodně jako předmět smlouvy uvedeno Příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč. spol. prostorů domu do osobního vlastnictví objednatele a zajištění provozu a údržby bytového domu s integrovanými funkcemi v B. L. . Rozsah předmětu smlouvy je vyjádřen v příloze k této smlouvě. U smlouvy je v příloze popsán byt v podkroví domu. V příloze smlouvy č. je popsána garáž, resp. je zde paspart podlaží, v němž se garáže nacházejí, aniž by bylo zřejmé, o kterou garáž se v případě žalobce jedná. Článek IV obou smluv je shodně rozdělen do dvou oddílů, přičemž v prvním je řešena uvedena předpokládaná cena celé stavby (36 471 829 Kč) a ve druhém pak cena předmětu smlouvy dle článku II . U obou smluv je shodně řešena otázka prodlení obou stran tak, že pro případ prodlení zhotovitele v plnění termínu předání díla objednateli tj. 30. 11. 1994 může objednatel uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny za každý den prodlení a zhotovitel je povinen pokutu uhradit . Soud prvního stupně zjistil, že v obou smlouvách není řešeno, který ze subjektů uvedených v záhlaví smlouvy má objednateli dílo předat. V článku VIII odst. 1 obou smluv bylo shodně uvedeno, že předáním a převzetím díla přechází na objednatele vlastnické právo k dílu. Obsah a forma převodu vlastnického práva bude upřesněna v návaznosti na připravovaný zákon o úpravě vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům.

Soud prvního stupně se zabýval především otázkou platnosti obou uzavřených smluv a po provedeném dokazování dospěl k následujícím právním závěrům. Dle názoru soudu prvního stupně nebylo možné platně uzavřít smlouvu, jejímž předmětem je výstavba bytové jednotky, dvou garáží a nebytových prostor, protože podle § 644 a násl. občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) předmětem smlouvy o dílo může být pouze nová samostatná věc ve smyslu § 119 ObčZ, přičemž stavba jako předmět smlouvy o dílo se stává vlastnictvím objednatele již v průběhu jejího zhotovování, nikoli až jejím předáním (§ 651 ObčZ). Závěr o neplatnosti smlouvy o dílo dále podpořil soud prvního stupně odkazem na zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, podle něhož musela být v případě výstavby nového domu s byty uzavřena smlouva podle § 12 citovaného zákona obsahující náležitosti podle jeho § 13. Taková smlouva v daném případě uzavřena nebyla a namísto toho uzavřelo několik subjektů smlouvy o dílo s budoucími vlastníky bytů, v nichž navíc uvedli, že předáním a převzetím přechází na objednatele vlastnické právo k dílu, přičemž obsah a forma převodu vlastnického práva bude upřesněna v návaznosti na připravovaný zákon o vlastnictví k bytům a nebytovým prostorám. Za další důvod absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy soud prvního stupně označil skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobcem a sdružením, které nebylo subjektem nadaným právní subjektivitou, a tedy nemohlo být účastníkem občanskoprávních vztahů. Tento svůj závěr opírá soud prvního stupně o zjištění, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by byla mezi subjekty uzavřena smlouva o sdružení ve smyslu § 829 an. ObčZ. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smlouvě je neurčitě stanoven rozsah práv a povinností žalované, nelze z ní jednoznačně určit, zda vůbec a kdy měla povinnost předat byť část budované stavby žalobci, jelikož způsob předání domu, resp. jeho části není ve smlouvě upraven ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, který by tuto povinnost měl. Za neurčitou potom soud prvního stupně považoval i tu část smlouvy, která upravuje cenu jejího předmětu, jelikož z ustanovení článku 5 smlouvy, který upravuje způsob placení, není zřejmé, kterému subjektu a kdy je splatná cena za jím povedené práce. Neurčitým, a tudíž absolutně neplatným, nakonec soud prvního stupně shledal i samotné ujednání o smluvní pokutě, jelikož z formulace článku VI smlouvy o dílo není zřejmé, který subjekt měl být případně v prodlení s předáním jakého díla, tzn. vůči komu by měl žalobce smluvní pokutu uplatňovat. Soud prvního stupně žalobu zamítl, protože se žalobce domáhal zaplacení žalované částky na základě smlouvy, která je minimálně v části týkající se uplatňovaného nároku absolutně neplatná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. června 2005 č. j. 13 Co 243/2004-106 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud předně upozornil na akcesorickou povahu smluvní pokuty jako zajišťovacího závazku. Vyjádřil se v tomto ohledu tak, že bez existence smlouvy hlavní nemůže existovat ani zajišťovací závazek, tedy že nevznikl-li platně závazek hlavní, nemůže dojít k porušení smluvní povinnosti z neplatné smlouvy, a tudíž nemohou nastat ani následky závazku zajišťovacího, v daném případě smluvní pokuty. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu byla proto správnost právního závěru soudu prvního stupně, který ze svých skutkových zjištění dovodil, že předmětné smlouvy o dílo jsou právními úkony absolutně neplatnými. S tímto právním závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil a v podstatě zopakoval argumentaci soudu prvního stupně zdůvodňující neplatnost uzavřených smluv o dílo (odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda zhotovitel podle předmětných smluv o dílo byl či nebyl nadán právní subjektivitou). Vzhledem k akcesorické povaze zajišťovacího institutu smluvní pokuty potom odvolací soud dospěl k závěru, že absolutně neplatným je i tento závazek. Bez ohledu na neplatnost obou smluv o dílo potom odvolací soud označil za neplatné i samotné ujednání o smluvní pokutě, a to z důvodu neexistence určitého smluvního ujednání o počátku prodlení zhotovitele, který byl pro výpočet smluvní pokuty rozhodným. Povinnost zaplatit smluvní pokutu byla totiž ve smlouvě vázána na prodlení zhotovitele s předáním díla objednateli, přičemž ve smlouvě nebyla sjednána povinnost předat dílo do 30. 11. 1994, byl sjednán pouze termín dokončení stavby a to na listopad 1994 . Závěrem odvolací soud připomněl, že každý ze zmíněných důvodů neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a o předmětu díla by sám o sobě postačoval k závěru o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dle názoru dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), jelikož napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V dovolání se žalobce domáhá zrušení napadeného rozsudku, jelikož považuje jak uzavřené smlouvy o dílo, tak ujednání o smluvní pokutě za platné. Na podporu svých tvrzení argumentuje dovolatel především rozsudky jiných senátů Krajského soudu v Brně ohledně obdobných smluv o dílo, v nichž je platnost takových smluv o dílo i platnost smluvní pokuty formulované stejně jako v předloženém případě posuzována rozdílně. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí senátu Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001 vydané ve sporu vedeném pod sp. zn. 13 Co 6/99 ve věci žalobce I. Č., kde soud dospěl k závěru, že cena díla je ve smlouvě stanovena určitě a je jí částka uvedená pod bodem IV odst. 2. 4. Dále dovolatel zmiňuje rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2002 vydané ve sporu žalobců A. a I. H. vedeného pod sp. zn. 17 Co 488/99, kde soud rozhodl tak, že smlouva o dílo uzavřená v obdobné věci týkající se stejného domu na K. ulici v Brně byla uzavřena platně a stejně tak byla platně uzavřena i dohoda o smluvní pokutě, zatímco v případě dovolatele dospěly soudy obou stupňů k opačnému závěru. Dovolatel tímto podporuje svůj názor, že odvolací soud v jeho případě nesprávně aplikoval § 37 odst. 1 ObčZ a rozhodl jinak než jiné senáty odvolacího soudu. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu vady řízení, konkrétně neúplnost a nesprávnost zjištění skutkového stavu v důsledku nesprávného postupu v důkazním procesu. Namítaná vada řízení spočívá v tom, že odvolací soud při hodnocení určitosti sjednané ceny díla přihlédl pouze k některým částem uzavřené smlouvy a pominul její článek V, ve kterém je specifikován způsob placení. Stejně nesprávně postupoval dle názoru dovolatele odvolací soud i při posuzování určitosti okamžiku, kdy se zhotovitel dostal do prodlení se zhotovením díla, který určuje počátek běhu povinnosti platit smluvní pokutu. Dovolatel je toho názoru, že termín předání díla byl sjednán jednoznačně, určitě a srozumitelně, což nemůže změnit skutečnost, že v jiné části díla je dokončení stavby termínováno na listopad 1994. Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti smluv o dílo jako takových odkazem na rozdílná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech. Zatímco Krajský soud v Brně uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 1. 2005 ve věci žalobců Aleše a Ilony Hájkových vedené pod sp. zn. 20 Co 315/2004, že obdobná smlouva o dílo je platná, v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že smlouvy o dílo jsou neplatné. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti smluvního ujednání o smluvní pokutě z důvodu jeho neurčitosti, neztotožňuje se však se názorem odvolacího soudu, že neplatné jsou i uzavřené smlouvy o dílo. To ale dle jeho názoru nemá vliv na nedůvodnost nároku žalobce na úhradu smluvní pokuty z důvodu neurčitosti jejího ujednání. Žalovaný upozorňuje, že rozsudek sp. zn. 17 Co 488/99 vydaný Krajským soudem v Brně dne 24. 6. 2002 ve věci A. a I. H. byl Nejvyšším soudem České republiky zrušen rozsudkem č. j. 32 Odo 1172/2003-238 ze dne 9. 3. 2004 a vrácen zpět Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. V této věci (pod sp. zn. 20 Co 315/2004) byl poté vydán Krajským soudem v Brně dovolatelem zmiňovaný rozsudek dne 25. 1. 2005 č. j. 20 Co 315/2004, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána mezi smluvními stranami neurčitě z důvodu neurčitosti ceny a neexistence počátku běhu prodlení tak, jak stanovil dovolací soud. Kromě toho dospěl odvolací soud i k závěru, který v dovolání uvádí žalobce, že smlouva o dílo je platná. Žalovaný tedy namítá, že otázka napadaná v dovolání není věcí zásadního právního významu, jelikož je odvolacími soudy v současné sobě rozhodována jednotně, neboť rozsudky Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 20 Co 315/2004, sp. zn. 15 Co 137/2004 a rozhodnutí napadené dovoláním řeší otázku platnosti smluvní pokuty stejně, shodně s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky č. j. 32 Odo 1172/2003-238. Argumenty dovolatele, že soud v jeho případě rozhodl jinak než tři jiné senáty odvolacího soudu, je dle názoru žalovaného irelevantní, jelikož se jedná o starší rozhodnutí, která jsou překonána nejen rozhodnutími soudu stejného stupně, ale i závěrem uvedeným ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Žalovaný ale stejně jako dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti smluv o dílo, za neplatné považuje pouze ujednání o smluvní pokutě a zcela se proto ztotožňuje se závěry uvedeným v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 20 Co 315/2004. Žalovaný je toho názoru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam, a proto ve svém vyjádření dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ale nejsou přitom naplněny předpoklady § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

V daném případě proto přichází do úvahy pouze posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné v případě, že není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Spor o zaplacení smluvní pokuty z obdobné smlouvy o dílo, kterou uzavřeli žalobce a žalovaný, byl mezi žalovanou a jinými žalobci veden i u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 132/95. V tomto sporu rozhodoval rozsudkem ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. 20 Co 315/2004 Krajský soud v Brně. V tomto rozsudku na rozdíl od posuzované věci odvolací soud naznal, že smlouva o dílo, na základě které byla v daném řízení smluvní pokuta uplatňována, je jako celek platná. Neplatnou je pouze ta část smlouvy, která se týká smluvní pokuty.

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku absolutní neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu smluveného nemožného předmětu plnění, která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje tři podstatné námitky proti napadenému rozhodnutí. První směřuje proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti smluvního ujednání o ceně díla. Druhá proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti ujednání termínu, kdy musí být dílo objednateli předáno, tedy odkdy je objednatel v prodlení a odkdy lze uplatňovat smluvní pokutu. A třetí námitka směřuje proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti obou smluv o dílo. V případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že celé smlouvy o dílo jsou neplatné, je z důvodu akcesorické povahy zajišťovacích prostředků neplatné i ujednání o smluvní pokutě, pročež je nadbytečné se zabývat i prvními dvěma námitkami žalovaného.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku neplatnosti uzavřených smluv o dílo správně. Podstatnou náležitostí platného uzavření smlouvy o dílo podle § 631 a násl. ObčZ je dohoda o předmětu smlouvy a o poskytnutí ceny za dílo. Podle článku II posuzovaných smluv o dílo je předmětem smlouvy Příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč. spol. prostorů domu do osobního vlastnictví objednatele a zajištění provozu a údržby bytového domu s integrovanými funkcemi v B. L. na K. ulici, jehož je byt, garáž funkční součástí. Rozsah předmětu smlouvy je velikostně a graficky vyjádřen v příloze k této smlouvě a tvoří její nedílnou součást. Odvolací soud se zabýval výkladem uvedeného ujednání o předmětu smlouvy o dílo a posouzením platnosti této smlouvy z pohledu § 37 odst. 2 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, neplatný. Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být pouze věci ve smyslu § 118 odst. 1 ObčZ. Předmětem obou zkoumaných smluv o dílo učinily smluvní strany zhotovení bytu a garáže včetně společných prostor domu. Tyto objekty ovšem nejsou oddělitelnou částí domu, jsou jeho částí. I když podle ustanovení § 118 odst. 2 ObčZ mohou být předmětem občanskoprávních vztahů též byty nebo nebytové prostory, jsou tyto byty a nebytové prostory zpravidla jen částí domu, takže netvoří samostatný předmět občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 ObčZ (pokud nejde o nájem bytu či nebytových prostor). Samostatným předmětem občanskoprávních vztahů podle v době uzavření smluv o dílo platného zákona č. 52/1966 Sb., o vlastnictví k bytům, se byty a nebytového prostory stávají při splnění podmínek tohoto zákona. Tento zákon v § 12 a 13 stanovoval pravidla pro výstavbu domu občany s určením vlastníků jednotlivých bytů. Podle § 12 tohoto zákona si vzájemná práva a povinnosti při výstavbě domu museli stavebníci vymezit písemnou smlouvou, která podléhala vkladu do katastru nemovitostí a jejíž obsah byl v § 13 zákona specifikován. Teprve poté, co byla tato smlouva sepsána a vložena do katastru nemovitostí, mohli stavebníci získat stavební povolení, což vyplývá z § 13 odst. 2 tohoto zákona. Bez uzavření této smlouvy, v níž by byly vymezeny všechny zákonné požadavky na specifikaci budoucího bytu (určení vlastníků jednotlivých bytů s vymezením polohy bytu, uvedením prostorů, uvedením rozsahu obytné a ostatní plochy a vybavení bytu, vymezení a výpočet společných částí domu, výpočet ideálních spoluvlastnických podílů vlastníků bytů na společných částech atp.), byl byt stále pouze neoddělitelnou částí bytového domu, který žalovaní vystavěli. Samostatně zhotovitelným dílem, resp. možným předmětem smlouvy o dílo, by se byty, garáže a společné prostory mohly stát pouze za předpokladu vkladu smlouvy o výstavbě uzavřené stavebníky dle § 12 zákona č. 52/1966 Sb. do katastru nemovitostí.

Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že předmět uzavřených smluv o dílo, jak je uvedený výše, směřuje k nemožnému plnění, a proto je třeba uzavřené smlouvy o dílo považovat dle § 37 odst. 2 ObčZ za absolutně neplatné.

Za této situace se dovolací soud již nemusel zabývat dalšími námitkami odvolatele.

Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. listopadu 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu