32 Odo 90/2004
Datum rozhodnutí: 13.10.2004
Dotčené předpisy: § 1 předpisu č. hosp. zák./Sb.




32 Odo 90/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České republiky S. s. h. r., proti žalované A. D. E. s.r.o., o náhradu škody naturálním plněním, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 102/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-182, ve znění usnesení ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-183, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalované náhrady škody ve formě naturálního plnění dodáním 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku. Svůj žalobní nárok odůvodnila tvrzením o porušení uzavřené smlouvy o ochraňování federálních hmotných rezerv č. 34/91 ze dne 29. srpna 1991 ze strany žalované tím, že nezabezpečila náležitou ochranu hliníkových ingotů, v důsledku čehož došlo k jejich odcizení.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. března 2001, č.j. 14 C 102/99-152, zamítl žalobu o dodání 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku (výrok I.), dále v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o náhradu škody v naturálním plnění dodáním 2.566 kg hliníku v ingotech (výrok II.) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.), ani státu právo na soudní poplatek (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. února 1999, č.j. 10 Cmo 255/98-137, aniž se zabýval věcí samou, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 1998, č.j. 25 Cm 1019/93-107, a věc postoupil Okresnímu soudu v Děčíně jako soudu věcně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že v daném případě rozhodoval věcně nepříslušný soud.

Soud prvního stupně, vycházeje při řešení otázky, zda žalovaná vynaložila veškeré úsilí při ochraně federálních hmotných rezerv, ze smlouvy o ochraňování č. 34/91 ze dne 29. srpna 1991 a z usnesení vlády č. 346/1991 Sb., dospěl k závěru, že žalovaná smluvní podmínky neporušila a že vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby škodě bylo v důsledku krádeže zabráněno. Žalovaná se tak zprostila odpovědnosti za škodu ve smyslu § 145 odst. 2 hospodářského zákoníku (dále též jen hosp. zák. ).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-182, ve znění usnesení ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-183, rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost dodat žalobkyni 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku (bod I. výroku), nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 62.800,- Kč (bod III. výroku). Ve zbývajícím rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalobkyně napaden.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil s jeho právním hodnocením potud, že účastníci uzavřeli v režimu hospodářského zákoníku platnou smlouvu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že její podstatou bylo v souladu s ustanovením § 352 hosp. zák. ochraňování svěřeného majetku, nikoli jeho úschova, jak v odvolacím řízení namítala žalovaná. S ohledem na skutečnost, že správa národního majetku (a tedy i základ úpravy dané problematiky) byla v rozhodné době (tj. v roce 1991, kdy byla smlouva mezi účastníky uzavřena) upravena pouze ve sféře hospodářského práva, není možné na předmětný smluvní vztah vztáhnout občanskoprávní úpravu, konkrétně občanský zákoník ve znění účinném od 1. ledna 1992, jak požadovala žalovaná.

V otázce rozsahu odpovědnosti žalované za svěřené hodnoty vyšel odvolací soud z předmětné smlouvy ze dne 29. srpna 1991 uzavřené mezi účastníky, konkrétně z jejího ujednání o náhradě případné škody na svěřeném majetku formou naturální restituce v množství a kvalitě materiálu odpovídajícím tomu, na němž byla škoda způsobena. Toto smluvní ujednání podle odvolacího soudu plně odpovídá ustanovení § 147a hosp. zák. a má tak v daném případě přednost před úpravou zakotvenou v hospodářském zákoníku.

Z provedených důkazů, jakož i z rozhodnutí, jímž byl pachatel shledán vinným a odsouzen za prokázanou trestnou činnost, podle odvolacího soudu vyplývá, že jeho nezákonné jednání bylo dlouhodobé, což svědčí o nesplnění závazku žalované k řádné ochraně svěřeného majetku, která se nemůže vyvinit z odpovědnosti v důsledku toho, že k úbytku na svěřených majetkových hodnotách došlo v přímé souvislosti s trestným činem třetí osoby. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil pro posouzení důvodnosti žalobního nároku jako právně nevýznamnou skutečnost, že pověřené osoby žalobkyně prováděly kontrolu podmínek, jež žalovaná vytvořila k ochraně svěřených hodnot.

Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat existenci okolností, jež by svědčily o naplnění zákonných podmínek pro zproštění se její odpovědnosti za vzniklou škodu ve smyslu § 145 odst. 2 hosp. zák., a proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil a žalobě vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto právního pochybení se dopustil odvolací soud podle dovolatelky nesprávným podřazením právního vztahu účastníků založeného smlouvou o ochraňování hmotných rezerv č. 34/91 pod režim hospodářského zákoníku, konkrétně pod jeho ustanovení § 352, jakož i opomenutím posouzení okolností spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody.

Dovolatelka setrvala na své obraně z odvolacího řízení o nutnosti vycházet v souzené věci z občanskoprávní úpravy, konkrétně z ustanovení § 753 obč. zák. s odkazem na ustanovení § 420 obč. zák. Na podporu tohoto svého názoru argumentuje tím, že v již shora citovaném usnesení Vrchního soudu v Praze bylo konstatováno, že se mezi účastníky nejedná o spor z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Za situace, kdy bylo tímto rozhodnutím postaveno na jisto, že mezi účastníky o obchodní vztah nešlo a že žalobkyně není podnikatelem, dovolává se dovolatelka ustanovení § 1 hosp. zák. ve znění platném ke dni uzavření předmětné smlouvy, které vymezuje, jaké vztahy hospodářský zákoník upravuje a z něhož nelze vyvodit, že by bylo možné podle tohoto zákona posuzovat vztah vzniklý z předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky.

Spoluúčast žalobkyně na vzniklé škodě ve smyslu § 441 obč. zák. spatřuje dovolatelka v tom, že žalobkyně, ač ji k tomu žalovaná vyzvala, svůj nárok na náhradu škody proti pachateli úmyslně v adhezním řízení neuplatnila, čímž vzniku škody zcela nezabránila nebo ji alespoň z části nezmírnila. Pokud by pak dovolací soud aplikací hospodářského zákoníku na předmětný právní vztah pochybení v právním posouzení odvolacím soudem neshledal, mělo by být podle názoru dovolatelky při rozhodování aplikováno ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák., což odvolací soud přes námitky žalované neučinil.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací argumenty žalované jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu o aplikaci hospodářského zákoníku na právní vztah účastníků založený smlouvou č. 34/91, jakož i opomenutí posouzení okolností spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody.

Se zřetelem k době vzniku smlouvy o ochraňování hmotných rezerv č. 34/91 ze dne 29. srpna 1991 je v tomto řízení pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb., č. 103/1990 Sb., č. 403/1990 Sb. a č. 63/1991 Sb.

Dovolací soud žádné právní pochybení odvolacího soudu vytýkané dovolatelkou neshledal.

S dovolatelkou je možné souhlasit potud, že v otázce, jaké vztahy hospodářský zákoník upravuje, je třeba vyjít z ustanovení § 1 hosp. zák. Je rovněž skutečností, že předmětný vztah účastníků není vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neboť žalobkyně, jejíž působnost je v platné právní úpravě vymezena zákonem č. 97/1993 Sb. o působnosti státních hmotných rezerv, není podnikatelem, jak ostatně již vysvětlil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 15. února 1999 při posuzování věcné příslušnosti soudu. Dovolatelka se však mýlí v názoru, že předmětný vztah účastníků nelze pod ustanovení § 1 hosp. zák. podřadit.

Z ustanovení § 1 odst. 1 hosp. zák. se podává, že hospodářský zákoník upravoval vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích.

Podle ustanovení § 1 odst. 2 hospodářský zákoník upravoval též

a) státní vlastnictví a jeho výkon a vlastnictví právnických osob, pokud není upraveno zvláštním zákonem,

b) obchodní společnosti, tichou společnost, konsorcium a společný podnik,

c) podnikový rejstřík,

d) hospodářské pokuty,

e) orgány hospodářského řízení, jejich oprávnění vydávat opatření ve vztazích při řízení hospodářské činnosti organizací a majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

Jak vyplývá z výše uvedené dikce § 1 odst. 1 hosp. zák., upravoval tento právní předpis i vztahy při hospodářském styku právnických osob, aniž takto vymezený předmět úpravy omezoval pouze na právnické osoby podnikatele.

Za situace, kdy k datu uzavření předmětné smlouvy o ochraňování byli oba její účastníci právnickými osobami (žalobkyně byla zřízena a její působnost vymezena zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění č. 69/1964 Sb. o Správě federálních hmotných rezerv, které bylo s účinností od 15. března 1993 zrušeno a nahrazeno zákonem č. 97/1993 Sb. o působnosti Správy státních hmotných rezerv) a kdy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo jejím předmětem ochraňování svěřeného majetku, je třeba podřadit uvedený smluvní vztah účastníků pod vztahy při hospodářském styku právnických osob.

Dovolací soud nemohl přisvědčit dovolatelce ani v jejím názoru, pokud spatřovala spoluúčast žalobkyně na vzniku škody v neuplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení a dožadovala se tak aplikace ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák.

Ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák. stanoví, že způsobila-li škodu také organizace poškozená, zejména tím, že se nepřičinila o zmenšení nebo odvrácení škody, nese škodu poměrně.

Dovolatelka v souzené věci přehlíží, že skutečnost, zda žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody vůči pachateli v adhezním řízení či nikoli, nemělo na vznik a výši škody vliv, neboť škoda vznikla v určitém okamžiku tím, že pachatel odcizil předmětné věci, které žalovaná ochraňovala na základě smlouvy uzavřené se žalobkyní. Jestliže uvedené jednání, respektive žalovanou vytýkaná nečinnost žalobkyně byla bezvýznamná z hlediska vzniku a rozsahu škody, nemohla se žalobkyně svým rozhodnutím, zda uplatní nárok na náhradu škody v adhezním řízení, ani případně přičinit o její zmenšení. V důsledku toho tak na posuzovanou věc nelze vztáhnout ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák. o poměrné odpovědnosti organizace poškozené (žalobkyně) za vzniklou škodu.

Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. října 2004

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu